• Obsah recenze
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Obsah Recenze

Arthur Ransome oslovil již generace dětí a je nápadné, že mu tyto děti zůstávají věrny i ve svém zralém věku, vlastně po celý svůj život. Dokonce i kluby zakládají. Proč? Ransomovo dílo totiž přímo oslovuje tu část lidské podstaty, která je spjata s přírodou. Při svých prázdninových dobrodružstvích prožívají hrdinové ransomovek bezprostřední kontakt s vodou, vzduchem, zemí i ohněm, skvěle si dovedou poradit v letním vyprahlém lese i při dobývání severního pólu. Samozřejmá je u nich láska ke zvířatům. Domorodce pokládají sice za spřátelené a užitečné, ale snaží se o samostatný život právě jenom obklopeni přírodou. Zde Arthur Ransome naplňuje naši touhu z dětství, touhu, která v nás v tomto věku vzniká a naléhá na nás, posiluje naši snahu o hledání stejně smýšlejících, se kterými bychom mohli prožívat podobné situace.
Dětskost je projevem vnitřní čistoty, není tedy naprosto vázána na dítě, ale na vnitřní stav. Právě s takovým stavem se setkáváme i u mnoha dospělých, kteří si v knihách A. Ransoma „hrají na děti“ a s dětmi prožívají jejich dobrodružství celou svou bytostí.             Toto je tedy „tajemství“ tvorby a úspěchu Arthura Ransoma. Oslovuje v dítěti bytostnou část, tedy tu složku, kterou musí každé dítě ve svém vývoji prožít, aby bylo cele připraveno k přechodu do dospělosti, a tím i zralé k duchovnímu působení.   
A toto zralé dítě ve své dospělosti již na ransomovky nezapomene.
Celá série Ransomovek začíná okamžikem, kdy čtyři sourozenci -  John, Zuzana, Titty a Roger - pohlíží ze břehu na ostrov uprostřed jezera a sní o tom, že se k němu vydají na plachetničce Vlaštovce a budou tam samostatně tábořit. Čekají jen na telegram od tatínka – námořního komodora Walkera. Odpověď přijde: „Raděj se utopit, než být ňouma. Jestli nejsou ňoumové, neutopí se! “To je také leitmotivem celého díla Arthura Ransoma.        Zuzana sice ještě nechápe: „Ale co myslí tím – jestli ňouma není ňouma? “, jenže ostatní již vědí, že velké prázdninové dobrodružství začíná a nastává čas badatelů z Vlaštovky. V dalším průběhu knížky Boj o ostrov se sourozenci Walkerovi se setkávají a utkávají v nesmiřitelném boji s piráty z Amazonky – Nancy a Peggy Blackettovými, postrachem všech přilehlých moří. A samozřejmě se v jedné chvíli jako ňoumové zachovají. Nakonec se ovšem všichni spojí proti strýčku Jimovi – bratru paní Blackettové, a také mu řádně zatopí. Zvláště Titty baží po jeho krvi, když v něm odhalí kapitána Flinta, který si užívá penze na svém obytném člunu plném pokladů včetně papouška a lodního děla. Ovšem kapitán Flint si svůj osud zpečetí sám, když neprávem nařkne Vlaštovky z toho, že mu na střeše kajuty odpálily raketu. Samozřejmě, že autorkami této pozornosti byly jeho milé neteře Nancy a Peggy, na které letos strýček Jim prostě nemá čas, neboť píše rozsáhlý cestopis. Zde se poprvé setkáváme s umíněností Titty. Navzdory pochybám svým i všech ostatních neustoupí od svého přesvědčení, objeví poklad a stává se hrdinkou celé knížky.
Z dalších knížek zde chci uvést ještě Zamrzlou loď kapitána Flinta. Zde přibudou k Vlaštovkám a Amazonkám velmi šťastně sourozenci Callumovi – Dick a Dorotka, děti z města, naprosto neznalé plachtění, rozdělávání ohně bez pomoci papíru a mnoha dalších užitečných činností. Dick je vědec každým coulem, neustále dychtí po nových poznatcích, v této chvíli ho zajímají nejvíce hvězdy. Dorotka má – jako vždy – rozepsanou povídku.
Z mého hlediska jsou Dick a Titty reprezentanty dvou naprosto rozdílných světů: v dalších ransomovkách se ukáže, jak Titty dokáže využít své citlivosti a neústupnosti ve věcech, které „nejdou změřit“ a nezbývá jí nic jiného, než víra ve svůj způsob vnímání. Dick je proti tomu vždy ochoten cokoliv rozebrat, poznat a zase složit; když se na nějakou věc  vnitřně soustředí, okolí prostě nevnímá. Nejhorším kormidelníkem na světě se stává, pokud ho zaujme nějaký zajímavý pták, kámen nebo obtížný problém. Překvapivě ovšem dokáže být i velice praktický a to takovým způsobem, že zírají i zkušení badatelé z Vlaštovky a pirátky z Amazonky.
Titty a Dick se skvěle doplňují a jsou rovnocennými partnery. (Z našich autorů namátkou mohu uvést Hanu Proškovou a její postavy malíře Horáce a poručíka Vašátka. Oba dochází ke stejnému cíli cestami naprosto rozdílnými. )
V Holubí poště, kde se kvůli suchu badatelé, piráti a D+D stanou suchozemci, kteří se zabývají hledáním zlata, se vůdcem výpravy stává vědec Dick. V tomto jediném případě vystřídá přirozenou autoritu – energickou Nancy, kolem které je neustále ovzduší nabito dobrodružstvím. Silná je zde scéna, když Titty zachrání další trvání výpravy tím, že pomocí proutku najde skrytý pramen.
„Víte co? “ řekl Dick. „Myslím, že je tam nahoře přece jenom voda. … Našel jsem tam spoustu zeleného rákosí, takového, co když se oloupe, vypadá uvnitř jako mydlinky. A ten člověk, co k nám přišel loni do školy hledat vodu, povídal, že tohle rákosí je nejjistějším znamením, že někde v okolí voda je ... “„Cože? “ zvolala Nancy: „ Proutkař? Kdybychom tu tak nějakého měli. “„K nám přišel jeden do školy, “ vyprávěl Dick. „Došla nám voda na hřišti a on tam našel pramen. Ale nejspíš už o něm věděl. “
- V další části Nancy donutí sebe i ostatní proutkařit. Všichni na této činnosti ztroskotají, až se nakonec dostane proutek k Titty. -
… A v tu chvíli Titty téměř klopýtla ... Není přece možné, že by ji do měkkého masa dole na palcích takhle tlačila ta větvička sama od sebe! S vypětím vůle se vzchopila. Je to od ní ale hloupé, že se tak vylekala. Stejně se nemůže nic stát. Vždyť i Dick povídal, že na to nevěří. „Počkej chviličku, “ zvolala dychtivě Nancy. „Neškubla sebou teď ta větvička? “Titty se žalostně ohlédla. „To přece není možné, “ zašeptala.
- Jenže již tušila, že to možné je. A také podvědomě cítila, že se za tuto schopnost něčím platí. -...
Dick držel v ruce větvičku a prohlížel si seříznuté konce vidlice. „Nevím, proč by se měla hýbat, “ řekl. „Vždyť nemá nic, co by jí otáčelo. Určitě je to jenom omyl. Titty si zřejmě jenom myslela, že se ta větvička hýbe. “
- V Holubí poště sehraje perfektně svou roli i „pásovec“ Timothy.
V další knížce Piktové a mučedníci se musí o sebe nečekaně Dick s Dorotkou  postarat sami, protože Vlaštovky ještě na prázdniny nepřijeli a Nancy s Peggy dostali po odjezdu maminky a kapitána Flinta nečekanou a nevítanou návštěvu – přísnou pratetu, která vyžaduje, aby se obě pirátky chovaly jako mladé dámy. Dorotka svou roli hospodyně v improvizovaných podmínkách plní docela obstojně, čímž vyvrací tvrzení Zuzany : „Vždyť víte, že Dorotka si jakživa neumí s ničím poradit. “ V této knize se nejvíce uplatňuje Ransomovo lyrické líčení života v  přírodě.
Dorotka exceluje při dobrodružství, které s Dickem prožívá v jiné části Anglie. V knížce Klub Lysek poznáváme mladé ochránce ptactva a jejich problémy, v následující Velké šestce vynikne Dorotka, když v praxi ukáže své schopnosti detektiva, což dosud uplatňovala pouze ve svých povídkách. Svým logickým myšlením zde zastíní i Dicka.
„To vím, “ řekl doktor Dudgeon Tomovi. „Nu, shromážděte si své argumenty, jak nejlíp dokážete. Budu vám držet palec. Vám i vaší malé Portii. Všechno záleží na zítřejším ránu a řeknu ti, že bych nerad seděl na lavici svědků, až budou tví kamarádi předvedeni a obžalováni z krádeže. "
„Co ještě říkal tatínek? “ ptala se Dorotka. „vzpomeň si prosím tě na každou maličkost. “„Táta už je z toho taky celý pryč, “ řekl Tom. "Řekl ti omylem místo Dorotka Portia. “ Dorotka se začervenala. Pochopila, jak to doktor Dudgeon myslel, ale nechala si to pro sebe.
Zde vidíme, že Dorotka nejenom spisovala, ale i znala. Třeba Shakespeara a Kupce Benátského.   –
S Vlaštovkami, Amazonkami a Dickem s Dorotkou se setkáváme také  na opravdové námořní výpravě k Hebridám, když si kapitán Flint půjčí  výletní jachtu. Zde se Dick – který již má jasno o svém budoucím povolání ornitologa – setkává s opravdovým vědcem, který celý svůj život zasvětil ornitologii. Ke svému zděšení Dick poznává, že jeho vzor bez zábran střílí a vycpává ptáky, a také sbírá a vykupuje vejce vzácných ptáků do své světově proslulé sbírky. Než ovšem Dick dojde k tomuto poznání, prozradí mu neprozřetelně, kde hnízdí až dosud jediný pár Velké severní potáplice u britských ostrovů. A pak se rozvine boj ptáčníka o to, aby získal vejce i s hnízdem a párem ptáků, s Dickem, který se mu v tom za vydatné pomoci ostatních – i když ti zprvu úplně nechápou, o co tady vlastně jde - snaží zabránit. Logicky zde v závěru děje spojují své síly Dick a Titty, čímž se dílo podaří.
Ještě něco o Zuzaně. Bez její péče o celou výpravu by nebyla mnohá dobrodružství vůbec možná. Zvládala i enfant terrrible některých okamžiků, benjamínka Rogera. „Už jsem vám to říkal, ale musím to znovu opakovat, “ pravil kapitán Flint, když viděl, co Zuzana dokázala, „ že žádná výprava neměla nikdy lepšího prvního důstojníka než jste vy. “  Citováno z knihy Trosečníci z Vlaštovky.
Roger svými kousky dokázal posunout dění, které uvázlo na mrtvém bodě, když si ani starší členové výpravy nevěděli rady a chovali se příliš krotce. V parodii Slečna Lee dokonce Roger přímo září a to v nečekaném prázdninovém zvratu – u pobřeží Číny se po ztroskotání dostanou kapitán Flint, Vlaštovky a Amazonky do ruku strašlivého piráta – Slečny Lee. Ta ovšem po ničem jiném tak netouží, jako po tom, aby mohla dělat profesorku latiny. Všichni její nedobrovolní žáci až na Rogera ovšem beznadějně plavou  ...
Petr Kachna je vymyšlený příběh, který vznikl o zimních prázdninách v kajutě hausbótu. Z jeho „krvavosti“ se dá snadno rozeznat, že nejvíce do něj vložila Titty. Příběh vznikl mezi prvními dvěma knihami Boj o ostrov a Trosečníci z Vlaštovky. Viz Jeskyně Petra Kachny v posledně jmenované knize.
V posledních dvou knihách, které na sebe navazují, poznáváme tatínka sourozenců Walkerových,   komodora Walkera. Nechtěli jsme na moře a Záhadné vody na sebe dějově navazují. V Záhadných vodách se dobrodružství zúčastňuje již i nejmladší Vlaštovka Bridget.
Obě posledně jmenovaná díla nemají již takovou hloubku jako předchozí, zdá se, že autorovi  dochází inspirace. Ve Slečně Lee to vlastně přiznává a dělá si zde legraci sám ze sebe.
Recenzi na Slečnu Lee již sepsal František Novotný pod názvem Sbohem, Vlaštovky a Amazonky na Neviditelném psisku dne 6. 12. 2000 v oddíle Mrožoviny.
Naprosto úchvatné je zjištění, že místa i osoby ransomovek jsou celkem snadno identifikovatelné. Čtenář může na jednotlivá místa putovat (což se i děje) a prožívat atmosféru příběhů na vlastní kůži.
K  dalším osobám - kapitán John byla ve skutečnosti Barbara (Taqui) Althounayanová *1917  + 2001.   Proto nemá kapitán John přesvědčivost ostatních postav a lépe chápeme Rogera.
*Nancy asi nejlépe charakterizuje Judy Andrews v článku Dům v Beckfootu  (pro KČAR přeložil Pavel Krejčí):
... Děvčata se vzdělávala v internátní škole. Divokost Nancy byla částečně přirozeným výsledkem jejích návratů zpět do svobody okolí Beckfootu po skončení každého školního období. Jestli byla Nancy opravdu majitelkou Beckfootu, jak se často předkládá, pak mohla mít ve vlastnictví i četné pozemky v okolí. Zcela jistě měla velký zájem o místní farmářské rodiny a uhlazeně s nimi hovořila o jejich příbuzenstvu a o jejich zálibách. Oni s ní jednali se směsicí náklonnosti a respektu – pečlivě dodržovali odstup k postavení jejich budoucího „lenního pána“ a považovali ji za rozdílnou od jejího okolí...
Konec převzatého materiálu.      
Úmrtní oznámení Titty jsem i s komentářem převzal ze čtvrtého čísla Zpravodaje Klubu Čtenářů Arthura Ransoma  (který jej také převzal a přeložil ze Zpravodaje východoanglické oblasti Společnosti Arthura Ransoma Ltd, listopad 1998, číslo 4. ):
Mavis Araxi Guzelian roz. Altounynan
1920 – 1998
Náhle zemřela Mavis Guzelian (Titty)
Třetí nejstarší z pěti dětí byla první Altounyanovou dcerou, která se narodila  v Alepu. Sám jsem se s Titty nikdy nesešel, ale několikrát jsem si s ní dopisoval, posledně v dubnu 1996, když jsem ji žádal, aby napsala článek do sborníku k mezinárodnímu shromáždění TARSu v roce 1997, ale odmítla.
V pravdě Titty neměla nikdy ráda pozornost, vyvolanou Arthurovými knihami a dokonce mi jednou řekla: „Šťastné dny anonymity, dokud nebylo nic slyšet o Vlaštovkách a Amazonkách! “
Já jsem jen upřímně doufal, že dvanáct dětských knih, které nám přinesly tolik štěstí, nezpůsobí Titty příliš mnoho bolesti.
Pohřeb se bude konat v Conistonu v pátek 10. 7. 1998.
Konec převzatého materiálu ze Zpravodaje KČARu, potažmo TARSu.
Navzdory chmurám Titty jsem přesvědčen o správnosti Ransomova počinu. Takže končím heslem KČAR:
Vlaštovky a Amazonky na věčné časy!