• Obsah recenze
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Obsah Recenze

      Pavel Jansa se začal věnovat beletrii až v roce 1990, dosud vydal 27 knižních titulů, jedním z nich je román Účtování.     
      Název knihy je zároveň leitmotivem celého příběhu rozděleného do třech delších kapitol -Program pro dámy, Devět červených, jedna bílá, Čáry našich dlaní. Ocitáme se v prostředí vědeckých kongresů, intrik, touhy po moci a penězích. Autor nám nechává pocítit silnou nenávist, lásku, opovržení i obdiv.
      Hlavní postava Richard Klement původem z Brna působí jako docent na lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Se svou odborností a vzděláním by mohl dosáhnout velkých úspěchů, nebýt ovšem lidí, kterým překáží v jejich vlastní kariéře. Shodou okolností pracuje na univerzitě také Klementova žena, která dostává výpověď. Klementovi nadřízení ho tak chtějí donutit k rezignaci, pokud odejde bude jeho žena znovu zaměstnána. Avšak ta je z probíhajících událostí psychicky na dně, její nekoncentrace se jí stane osudnou, když odváží svého syna na besídku, následkem autonehody oba umírají. Klementa ztráta rodiny velice zasáhne a přirozeně viní své nadřízené. Změní identitu a jako Theodor Steffl se stěhuje do Vídně, která se stává jeho druhým domovem. Sám tvrdí: „Když neumíš zapomínat, musíš se stát někým jiným. “  Na svou rodnou zemi zanevře, nechce se sem již nikdy vrátit, věří že se tímto oprostí od své minulosti.
       Ta si ho ovšem sama najde. Po dvanácti letech je shodou okolností pracovně poslán zpět do Olomouce. Náš protagonista sice oficiálně přijíždí na kongres, ale ví, že musí hlavně účtovat – s minulostí, sám se sebou, s lidmi, kteří se podepsali na jeho osudu  a hlavně se svou rodnou zemí. Je samozřejmé, že pro všechny toto účtování nemůže dopadnout šťastně.
      Steffl ovšem není jediný Čech, který v románu mění svou identitu i národnost. Také Marika von Witernitz (původním jménem Marie Nováková) hraje v příběhu i ve Stefflově životě důležitou roli. Nejdříve samotného protagonistu odrazuje od připravované pomsty, avšak následně se nechtěně stane jeho prodlouženou rukou...
      Autor zlehka a s úšklebkem zobrazuje podobu komunistické éry. Familiárním způsobem poukázal kromě charakterů některých politiků i na žurnalisty, kteří jsou schopni pro napsaný článek učinit téměř cokoli. Jansovi není cizí cynický pohled na životní eskapády hrdinů, na práci funkcionářů, politiků, novinářů i vědeckých pracovníků. Zkrátka ironizuje vše, čeho se dotkne, od psaní červené knihovny  po průběh vědeckých kongresů či politických shromáždění. Je pravdou, že se často při četbě přistihneme s pusou od ucha k uchu, otázkou však zůstává zda té ironie není až příliš. To co nejspíš mělo být v románu největším pozitivem, by se paradoxně pro mnohé mohlo stát trnem v oku.  
      Co se týče jazykové stránky, zrodil se text velice pestrý. Vedle spisovné češtiny objevíme např. brněnský hantec, nebo hovorové výrazy naproti odborným termínům. Jak jistě tušíte, nechybí ani angličtina s němčinou.
      Kromě jazyka, čtenáře na románu beze sporu zaujme způsob vyprávění. Celým dějem nás provází extradiegetický vypravěč v er-formě, který nahlíží podle potřeby do vědomí postav,   tento vypravěč se však občas mění na intradiegetického a to v případě protagonisty Steffla, který nám sděluje své myšlenky a pocity. Vyprávění probíhá v nekontinuální časové linii, díky retrospektivním návratům postupně pronikáme do životů protagonistů.
      Román je po jazykové, formální i obsahové stránce velice zdařilý. Dotýká se životů kteréhokoliv z nás a to nemusíme být zrovna vědeckými pracovníky. Všichni máme nějakou minulost, buď šťastnou nebo bychom na ni také raději zapomněli. Všichni žijme v době, se kterou se musíme vypořádat po svém. Ať už je to jakkoli, účtovat musí jednou každý.