0%
Obsah: Plané palposty
„Kaprálův básnický subjekt, proklamativně stavějící „vně“, je vlastní volbou osamělý v prostoru nad časem, v místě průniku rovnoběžek, v němž právě se odráží tragika individuálních osudů. Je to prostor, kde vše už bylo a i budoucí je teprve upamatováno. Kaprál však není prorokem (a jeho básně nejsou chiliastickými vizemi), jeho vědění času má předobraz spíše ve skřípotu Ahasverových zubů, mezi nimiž se prodírají kletby, ale i prosby odpuštění. Snad bychom mohli být někdy i v pokušení obvinit některé z textů z pouhého hledání alibi v okamžiku, kdy se schoulí k velkým mýtům, k vyčítavé prázdnotě po prokletém národě, či do krajiny biblických knih. Kaprálovy texty však ani v blízkosti mýtů nepřestávají stavět svůj paralelní svět. Paradoxně, není to svět otázek, ale už shledávaných odpovědí na otázky, které ještě nebo už nestačily být položeny (a v této rovině nás text obviňuje z neschopnosti, či už rovnou strachu, klást otázky tváří v tvář odpovědím). Jde tedy o rozvažování otázek na latentně všudypřítomné odpovědi, s permanentní pochybností o správnosti nalézaných otázek. “ Tomáš Kubíček Zřetelným znakem Kaprálových básní se staly rýmované daktylotrochejské čtyřveršové strofy, důraz na rytmus a zvukomalbu. Pro Kaprálovu poezii je charakteristický filigránský způsob práce s jazykem, podobně jako např. Skácel navrací do slovní zásoby poezie archaická a pozapomenutá slova, jazykové archetypy, které se stávají nositeli sémantického kódu odkazujícími k minulosti a zděděné zkušenosti. Na rozdíl od Skácela se však nespoléhá na jejich prostou přítomnost v textu, ale obkružuje je ještě dalšími významy konotovanými textem, takže se stávají součástí složitě tkané tapiserie básně, v níž se setkávají „historické“ básnické prostředky s empirií básníka konce dvacátého století. Kaprálova poezie nezastírá inspiraci poezií barokní, s důrazem na metaforiku a symboliku. Barokní je rovněž permanentní napětí mezi konkrétním a abstraktním. Všední děje se dostávají do kontaktu s věčnou pamětí lidského rodu, v níž se prolíná tradice křesťanství i judaismu. Můžeme ji vnímat jako prodloužení Bridelovy otázky Co bůh, člověk? , a její stvrzení v nové historické situaci. K základním poetickým prostředkům patří rovněž anakolut, asonance a inverze, které, spolu se zmíněnými motivy, nezřídka propůjčují Kaprálovým textům nádech starozákonních litanií. Přísná forma veršů stojí v příkrém rozporu s obsahem básní, v nichž nic není hotového, vše je teprve znovu ověřováno, zkoumáno a uváděno do souvislostí. Čas (zneklidňující disharmonie plynoucí z tohoto nadčasového propojení věcí a dějů) se tak stává jedním z ústředních motivů veršů. „Zeno Kaprál vydal sbírku, která nemá hluchého místa. Vznikl jednolitý text s několika rovinami. Je to kompozice básní, zároveň autobiografický příběh o stárnutí, zrání a pokoře, a navíc ještě pokus o přemýšlivou esejistiku z oblasti filozofie, estetiky a historie. Mohlo by se zdát, že takovou prokomponovaností se chtěl autor především zavděčit těm literárním kritikům, kterým žádná složitost není dost dobrá. Nenechme se zmást zamotaným komentářem zodpovědného redaktora knihy Tomáše Kubíčka na záložce publikace – texty jsou vlastně průzračné, chtějí být čteny a spoluprožívány. Kaprál píše a zároveň obhajuje postavení poezie jako součásti plnohodnotně prožitého života. Ale jen součásti, poezie mu není vším, snad proto může být tak otevřená a snad proto svým textům na křtu knihy skromně říkal „básničky“. Roman Burián Recenze: (ivp), Vzácné paprsky naší poezie, Slovo 23. 2. 1998 Burián, Roman, Verše Zeno Kaprála chtějí být čteny a spoluprožívány, Rovnost 13. 1. 1998Vytvořil: pan.Kchiu