• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)
• Úryvky (0)

Obsah: Parsifal

Jelikož Wagner při komponování Soumraku bohů vytěžil maximum z materiálu hudebního i textového, který vytvořil ještě před změnou názorů související s jeho studiem Schopenhauera, lze oprávněně říci, že se v této opeře spojilo to nejlepší ze všech etap jeho vývoje. Nesrovnalosti v ní obsažené jsou jenom triviální cenou za takový výsledek. Ale když pak začal komponovat Parsifala, ocitl se znova ve stejném postavení jako u Tristana a tvořil celé nové dílo jako organickou jednotu podle svých současných názorů. Výsledkem je opera každým coulem schopenhauerovská stejně jako Tristan.
Je pravda, že se Wagner poprvé vážně zabýval legendou o Parsifalovi v létě 1845, kdy také udělal první nástin Mistrů pěvců. A oběma operám bylo souzeno čekat na dokončení několik dekád. Postava Parsifala byla už zmíněna v jedné z jeho ranných oper, v Lohengrinovi, až ke konci, kdy Lohengrin vyzrazuje svou totožnost a prohlašuje se synem Parsifala. (Díky této narážce byla část hudby z Lohengrina použita v Parsifalovi. ) Ve Wagnerových myšlenkách byla tedy legenda o Parsifalovi několik let živá. Ale teprve poté, co jej radikálně ovlivnila četba Schopenhauera, pojal nápad napsat samostatnou operu s názvem Parsifal. Došlo k tomu v roce 1857, nedlouho po tom, co začal pracovat na prvních konceptech Tristana a dosud nešťastně zápasil se Siegfriedem (Od něhož měl zpustit za pouhé tři měsíce). Od počátku byl v jeho hlavě plán na Parsifala natolik neoddělitelně propleten s Tristanem, že nějaký čas, když pracoval na Tristanovi, vážně uvažoval o tom, že do této opery začlení i postavu Parsifala. Postava Parsifala, jak ji známe, strávila dlouhé období mezi druhým a třetím dějstvím putováním po světě; a Wagner, když ještě psal Tristana, ho zamýšlel nechat přijít do třetího dějství. „Parzival, pátrající po Grálu, má během svého putování přijít na Kareol a tam najít Tristana ležícího na smrtelném loži, mučeného láskou a zoufajícícho si. A tak se toužící bytost ocitá tváří v tvář bytosti odříkající se, proklatec člověku pykajícímu za svou vinu, člověk trpící láskou až k smrti člověku, který mu přináší vykoupení skrze milosrdenství. Zde smrt, tam nový život. “ (Hans von Wolzogen, citovaný Ernestem Newmanem ve Wagneriánských večerech. , str. 698. Wagner sám důsledně psal „Parzival“ až do hodně pokročilého stadia své práce na tomto dramatu. ) Je těžké nevěřit, že to byla umělecká chyba. I Wagner zřejmě dospěl k tomuto názoru. Ale v hlavě i nadále spojoval navzájem postavy z jednotlivých oper. Dne 30. Května 1859 napsal v dopise Mathildě Wesendonkové: „Najednou mi bylo všechno úplně jasné: (Amfortas) je můj Tristan z třetího dějství, ale nepředstavitelně silnější. “ A to bylo dvacet let před zkomponováním Parsifala.
Jako v případě Tristana není silně schopenhauerovský jenom obsah Parsifala, ale výrazový prostředek jeho obsahu: prostředek stejně jako poselství. Všechna taková srovnání a odkazy však budou snáze pochopitelné, když si nejprve připomeneme příběh Parsifala.
 
 
 
II
 
 
Rytíři svatého Grálu jsou strážci nejposvátnějších předmětů na zemi. Je to sám Grál, totiž kalich, z něhož pil Kristus při Poslední večeři, a kopí, které probodlo jeho bok, když visel na kříži. Tento poklad střeží na Monsalvatu, své pevnosti v horách severního Španělska, k níž žádný hříšník nikdy nenajde cestu. Zde konají posvátný rituál, jimž je pravidelné opakované znázornění Poslední večeře, při níž sami pijí z Grálu. Své poslání mohou plnit pouze tehdy, zůstanou-li čistí a zdrženliví. Je to výlučně mužské společenství, kromě ošumělé a ucourané ženštiny nazývané Kundry, osamělé, pokorné člence jejich družiny, která žije jako poustevnice na jejich panství, ale občas nadlouho zmizí.
V blíže neurčené minulosti rytíř, zvaný Klingsor, chtěl vstoupit do tohoto řádu, ale zabránila mu v tom neschopnost ovládnout sexuální touhy. V drastickém pokusu zabít v sobě chtíč se sám vykastroval. Tento úděsný čin, místo, aby mu zajistil vstup do řádu, přiměl řád k tomu, že na něho pohlížel s odporem a navždy ho zapudil. Nicméně jeho sebezmrzačení mu zajistilo přístup k magickým schopnostem a on pojal úmysl využít jich k získání kopí a Grálu. Vybudoval zámek ve stejném pohoří Monsalvatu a – jelikož chápal zničující moc sexuální touhy, vůči níž byl nyní imunní – shromáždil kolem sebe houf překrásných žen, které dostaly za úkol svést rytíře Grálu, až vyrazí na cestu z Monsalvatu. Hodně rytířů podlehlo a od toho okamžiku je měl Klingsor ve své moci. Tváří v tvář smrtelnému ohrožení řádu se jeho král Amfortas jednoho dne vydal, ozbrojen svatým kopím, zničit Klingsora. Jenže cestou potkal překrásnou ženu, která ho od jeho úmyslu svedla – jenom na chvilku, jak si myslel. Když odložil kopí, aby se s ní pomiloval, příliš pozdě pochopil, že upadl do léčky nastražené Klingsorem. Kouzelník vše sledoval z úkrytu, přispěchal a uchopil kopí, které vbodl do Amfortasova boku. Pak s ním utekl. Tak Klingsor získal kopí a zbývalo mu už jen zmocnit se Grálu.
Amfortas, jehož život visel na vlásku, se dokázal vrátit na Monsalvat, zdrcený ponížením a proviněním a v bolestech, působených ránou. Tato rána, která byla smrtelná, se nikdy nezahojila a nikdy nepřestala bolet, nicméně smrt, po níž Amfortas nyní toužil, jako po jediném možném vysvobození z nesnesitelné hanby, nikdy nepřišla. Měl smrtelnou ránu, která byla věčná, a tak musel žít dál mezi životem a smrtí. Jako král řádu neměl na vybranou a musel i nadále řídit pravidelné znázorňování Poslední večeře – on, jediný hříšník v řádu, sloužil. Vykonával to s divokými protesty vědom si své nehodnosti a musel být na své místo přivlečen rytíři, fyzicky ochromený svou ranou a citově ochromený svou vinou. Výčitky, které mu hlodaly na duši, mohly být částečně utišeny, kdyby se kopí mohlo vrátit na Monsalvat, přinejmenším by pak mohl v míru zemřít. Rok za rokem rytíř za rytířem odjížděli, aby získali zpět kopí a uvedli vše do pořádku; ale každý z nich podlehl jedné z Klingsorových pokušitelek a žádný z nich už se nevrátil. Řád se rozpadal a pokud by se tomu nezabránilo, byl by to jeho konec. Proroctví vycházející z Grálu varovalo řád, že může být zachráněn jenom čistým bloudem, jenž pochopí situaci ne chytrostí, ale soucitem.
Taková je situace, když se zvedá opona v prvním dějství. Opět jako v Tristanovi a Isoldě se Wagner rozhodl zahájit představení dlouhého a složitého příběhu v okamžiku blízkém jeho rozuzlení; a ponechat na úryvkovitých dialozích, aby odhalily události, které k němu vedly. Krátce po začátku prvního jednání čistý bloud, který zabíjí ptáky pro vlastní potěšení, přichází po stezce vedoucí na panství rytířů. Jako dokonalý prosťáček bezděčně objevuje možnosti skryté hříšníkům. Jeho otec, rytíř, byl zabit v bitvě před jeho narozením a jeho matka, která se obávala, že ho postihne stejný osud, ho vychovala tak, že neznal jméno svého otce a nevyznal se ani ve zbraních, ani v nebezpečném světě. Ale jednoho dne uviděl skupinu mužů projíždějících kolem v lesknoucí se zbroji na nádherných zvířatech, o nichž nevěděl ani to, že jsou to koně. Uchvácen běžel za nimi, ale nedokázal běžet tak rychle jako koně a nakonec zjistil, že zabloudil a že je daleko od domova. Od té doby bezcílně bloudil, lupičům, divoké zvěři a obrům se bránil prostým lukem. Jeho matka, k níž už se nikdy nevrátil, zemřela žalem nad jeho ztrátou; ale on to nevěděl a ani na ni nijak zvlášť nemyslel. Když doklopýtá na Monsalvat, nemá tušení, odkud sem přišel; a nedokáže ani říct tazatelům, jak se jmenuje nebo kdo byl jeho otec. Nejmoudřejší z rytířů, Gurnemanz, okamžitě začne doufat, že tento člověk je spasitelem, jak znělo proroctví, uvádí ho jako diváka a rituálu řádu a nechává ho spatřit Amfortasova muka. Ale Parsifal nemá pro to víc pochopení ani víc soucitu pro Amfortase, než měl pro svou matku. Když to vidí Gurnemanz, vzdává se naděje – Parsifal je zřejmě jenom bloud, nic víc. A tak ho Gurnemanz vyhání z Monsalvatu.
Parsifal zabloudí na Klingsorovo panství. Tam ho jeho absolutní nevědomost a nevinnost učiní imunním proti svádění žen;  a Klingsorovy rytíře rozpráší stejným způsobem, jako rozprášil lupiče, divoká zvířata a obry. Aby ho Klingsor naučil poslušnosti, postaví před něj neodolatelnou pokušitelku, tutéž, která svedla Amfortase. Svými schopnostmi a důvtipem v něm poprvé v jeho životě probudí sexualitu tím, že evokuje jeho vztah k matce. Také proto Parsifal zažívá prudký nápor sexuální touhy se vší divokostí – a uvědomuje si, co se stalo Amfortasovi. Otřesen touhou v jejím nejstrašnějším a nejnaléhavějším projevu před ní neutíká navzdory svému strachu, ale prožívá ji bez výmluv a nakonec se mu ji podaří překonat. Tato zkušenost pro něho znamená průlom v pochopení a intuici. Skrze ni dosáhne soucitné empatie nejenom s Amfortasem, ale s trpícím lidstvem všeobecně, navěky natahovaném na skřipec vlastní neukojitelné vůle. Chápe jeho potřebu vykoupení i to, co znamená být vykupitelem beroucím na sebe břemena trpícího lidstva – a z toho plyne význam inscenování Poslední večeře, kterého byl tak nechápavým svědkem na Monsalvatu. Všechno je mu jasné. Ale běda, i když je teď schopen zničit Klingsorův zámek a získat zpět kopí, pokušitelka ho proklela: po své zkušenosti s ní už není prosťáček jako dřív, a když odchází z trosek Klingsorova hradu, už nemůže najít zpátky stezku na Monsalvat – přinejmenším po mnoho let bloudění a hledání, během nichž řád Grálu téměř zanikne. Nakonec ji však najde. Zjistí také, že na něj nezapomněli a poznávají ho, i když nyní vědí, kým ve skutečnosti je. Zahojí ránu Amfortase dotekem špičky kopí, které ji způsobilo. A přebírá od Amfortase, nyní vděčného za své vysvobození, řízení řádu, zřejmě aby jej obnovil a překonal v jeho dřívější slávě.
V této závěrečné scéně dojde vykoupení i arcipokušitelka. Ukáže se totiž, že ona a Kundry jsou jedna a táž osoba. Po staletí žila jedním životem za druhým a hledala usmíření za nejvyšší hřích, za nejvyšší nedostatek soucitu: smála se a vysmívala Kristu, když byl bičován před ukřižováním. V různých dobách své existence je oběma tvářemi ženského archetypu, na jedné straně žena jako živitelka a pečovatelka, na druhé straně žena jako pokušitelka a ničitelka. Když byla na Monsalvatu, snažila se odpykat svůj hřích jako nenáročná, obětavá služebnice druhých; ale během svých záhadných nepřítomností vyhledávala naplnění skrze sexuální lásku jako nesmírně krásná prostopášnice a milenka. Když ji v tomto druhém ztělesnění Parsifal zapudil, nezbývá jí nic jiného, než mu sloužit („služ… služ“ jsou jediná dvě slova, která promluví během celého závěrečného dějství, přestože téměř neodchází z jeviště) a skrze službu, bez možnosti naplnění, konečně dochází k vykoupení a je propuštěna z řetězce bytí.
Teď chápeme, že všechny postavy kromě Parsifala očekávaly naplnění nebo vykoupení na špatném místě, a proto by ho nemohly nikdy nalézt, kdyby nebylo Parsifala. Kundry se ho snažila dosáhnout ne tím, že by milovala, ale že byla milována nebo že ji potřebovali. Klingsor se o ně snažil skrze uchopení moci. Amfortas ho dosáhl ve smrti. Rytíři řádu doufali, že se jim podaří dosáhnout ho tím, že jsou členy společnosti, která však prodělávala úpadek jak svých členů, tak jejich vitality a jejíž rituály prováděné nehodnou osobou jsou výsměchem. Jenom Parsifal chápe, že vykoupení se nedosáhne zachováváním předpisů ani žádnou formou sebeuspokojení, ale právě jejich protiklady, totiž popřením vlastní vůle ve všech jejích podobách: jestliže láskou, pak to musí být jedině jednostranná láska; pokud skrze moc, pak ať je to ovládání sama sebe, ne druhých; pokud ve smrti, pak je smrt jako naplnění života, ne únik z něho; jestliže v rituálu, pak v takovém, který je věnován cele něčemu mimo účastníky, který je přesahuje sebezáporem v transcendentnu, a tudíž překonáním sebe sama v tom nejvlastnějším smyslu slova.
Hrdinové této opery mají mnoho společného s hlavními postavami dřívějších Wagnerový oper, jako by se tu setkaly jeho celoživotní hlavní myšlenky. Kundry je stejně jako Bludný Holanďan připoutána k řetězu, mnohanásobně delšímu bytí, než je normální délka života, a snaží se z něho uniknout. Zatím je její život, jako u Tannhäusera, rozpolcen mezi požitkářské sexuální sebeuspokojení a život prospěšného člena spořádané společnosti. Téma sexu jako ničitele dokonalého životního naplnění je vlstně základem celé opery jako Tannhäusera. Parsifal, stejně jako Siegfried, je zprvu nevědomý a nebojácný chlapec, který nic neví o světě, nemá představu, odkud přichází nebo kdy byl jeho otcem, a o ženách nic neví – kromě, nedostatečně, o svojí matce – a nemá tedy ani ponětí o sexu; a když dojde k poznání sexu, je to mučivě oidipovské. Kligsor, jako Temný Alberich, získal moc obětováním své schopnosti milovat.  A jako Světlý Alberich se dobrovolně vzdal životně důležitého orgánu jako ceny. Kterou musí zaplatit za zvláštní znalosti a pochopení. Jeho magická zahrada vypadá podezřele jako Venušina sluj. Gurnemanz, podobně jako Poutník, je starý, unavený životem a vtělená rezignace: všechno pozoruje, všemu rozumí, všechno moudře komentuje, ale je neschopný činu. A konečně Amfortas, jak jsme viděli, je ve skutečnosti Tristan, alespoň ve Wagnerově představě, Tristan z třetího dějství, který bez konce umírá v hrozných  mukách na ránu utrženou při milování a zničený tohou tak strašnou, že by ho zabila, kdyby to nebyla jediná věc, která ho drží naživu. Jenže v Tristanu Tristan umírá: v Parsifalovi je Tristan vykoupen.