0%
Obsah: Mločí mapa
Když jsem do jeho druhé knížky vstoupil, přivítala mne realita krapítek posunutá směrem k tajuplnému, snovému (tzv. denní noční můře) a bizarnímu zároveň. Nad kvalitnějšími texty jsem si slabikoval z Hořejšího překladů Tristana Corbiéra, nad těmi slabšími hovořil o prvotině Milana Děžinského (z něhož se nakonec vyklubal setsakra dobrý básník! ). S Děžinským ostatně Ladislava Puršla pojí i Roudnice: místo, kde se v roce 1976 narodil – a kde Milan Děžinský v současnosti žije (to Puršl „žije v Praze a pobývá na Levém Hradci“).A musím koneckonců říci také to, že Puršl sám je básníkem natolik dobrým, abych všem těm nedostatečnostem nepřikládal váhy: totiž prozřením úderem chvíle, v níž zašustí papír („Jako by břehy / mezi světy stíraly…“; „mráz do oken / tvých drobných slastí“) – anebo takové, v níž se bizarní přesmykne do už divadelního; když kulisy jsou náhle jen kulisami („Přichází, / když se stmívá. / Nelidsky / a se smíchem / se v tobě / nadechne duch“; „a lev tvých vlasů / taví měď / zeleného času“). Ledacos lze ovšemže zachránit (sebe)ironií: „Měchýř duše suše / zapáchá. “ Ostražitě našlapuji tam, kde autor natolik usiluje být neobvyklým, že zvuku slov podléhá více než jejich významu: „Ostrý / sesuv sutin v chřípí, / v rychlém stoupání rtuti mdlou / úzkost zahrady. “
Puršlova poezie patří k těm, které se vzpírají hotovému a dourčenému, tedy i příliš definitivním veršům typu: „Vynášejí rakev / na pohřeb. “ – Stejně jako metafoře jednostejně umělecké i umělé („Jen měsíc / v rybách ví / o dvou stopách. “); tady si básník usnadňuje cestu volbou cizího sice, nicméně i lépe znějícího. Leč u mne zaváží především nádherné, mnohoznačně přesné obrazy („V domě ticho / posunuje po stole / vysypaný tabák. “) V básních, jež spíše než interpretovat bude zapotřebí uskutečnit: vztáhnout je ku svým pocitům a ku své fyzické existenci, zakoušet je tělesně.
S vědomím, že tu proti corbiérovskému oddílu prvnímu stojí druhý oddíl, v němž se poezie osobní bolestí prolamuje ku svědectví, které ovšem zůstává nejpřesvědčivějším tehdy, setrvá-li v rovině básnického obrazu a symbolu, jež umožňují zobecnění, a tudíž i nadosobní platnost. Tedy: abych v básni hledal ne jen – a hlavně – příběh mluvčího, ale především ten svůj. Zatímco v posledním z oddílů přiznané (leč spíše implicite patrné) místní ukotvení veršů souzní se stejně přiznanou inspirací reynkovskou – a to ne jen v rovině tvárné, leč i co se týče souzvuku duchovního: úžasu nad všednodenností zázraku.
Nemůžeme říci, že by skladba sbírky byla nahodilou: postupně rozkrýváme taje a podstatu klíčového motivu vody, jejího plynutí, hladiny, tajuplného prostoru pod ní (se rmutem tušeným kdesi u dna), postupně odhalujeme význam zdánlivě enigmatického názvu celé knihy: Mločí mapa. S tímto obojživelníkem je totiž spjata naděje, která není bezelstná ani bezbolestná. Naděje jaksi na zapřenou a proti rozumným (jen rozumovým) předpokladům: „U branky mlok, vzkříšení // Oheň mávl rukávy, / vše troud. Jen ta jabloň, netknutá, / kolem ní kruh žlutočené trávy. “ Neboť rozumně bychom předpokládali, že loňská tráva bude znamením zániku. Víme ovšem stejně dobře: „Kde vyhasla salamandra, / zůstala žlutočerná / mapa na kameni. “ – Věci přeznívají svoji fyzickou existenci něčím nezřetelným sice, přece však přítomným.
„Druhý příchod… Bude to obyčejný den, // vyjdu ze dveří kuchyně, / jako bych vynášel popel, / a Pán bude stát proti mně, / salamandra na dlani. “ –Oproštění se od expresivity (hraničící místy až se schválností) děje se u vědomí, že jsou i hodnoty nezbytné.
Ivo Harák