0%
Obsah: Zeměžluč
Devatenáct próz této knihy o třech oddílech (Dvojí domov, Vigilie, Zeměžluč), vydané v r. 1931, je autorským průřezem Čepovy tvorby 20. a počátku 30. let. Oddíly Dvojí domov a Vigilie (církevní označení dne případně noci před význačným svátkem a bohoslužby tehdy konané) jsou výběrem z prvních autorových knih, třetí oddíl, který dal knize titul, obsahuje prózy nově tištěné.
V prvním oddílu se ve značné míře projevuje lyrický prvek, neboť jde o náladové črty vyjadřující vztah k venkovu, vznik a zanícenost náboženské víry (Domek, Dvojí domov, Kozlovice), ale i memento smrti, tak příznačné pro další Čepovu tvorbu (Do města, Elegie).
Prózy Vigilie a Zeměžluč jsou již projevem Čepovy umělecké vyzrálosti. Jejich sjednocujícím elementem (většinou jde o povídky) je tematika smrti a náboženské víry. Rozárka Lukasová, v dětství osiřelá venkovská dívka, hrdinka stejnojmenné povídky, „nezvykle hladovějící po bohu", chce „být s matkou spojena v té kruté a zároveň tak sladké věci, která se jmenuje smrt". Starý husopas Vrána, k smrti připravený, jí dlouho vzdoruje, zatímco jeho syn si ji dobrovolně přivodí (Husopas). Stárnoucí Karolína Vachutková, po mnoha létech milostné vášně zapuzená svým milencem, se oběsí na hrušce před jeho okny a bude mu tak trvale připomínat, že „byl-li nevěrný tolika živým, této mrtvé bude věren navždy proti své vůli" (Hoře z lásky). Smrt je Čepovým mužům i ženám často jediným východiskem: „Srdci bývá tak úzko v tom světě, který je jako jáma, z níž nikam nevidět, není naděje na vysvobození a jediným spolehlivým a chmurným vyražením je smrt." (Rozárka Lukášova)
Smrt podstoupená záměrně, nejčastěji ve chvilkovém poblouznění (osudy sebevrahů v povídkách Husopas, Hoře z lásky, Veselá pohřební), je zachycena odpudivě, zatímco smrt pojatá co Bohem předurčená jistota je adorována jako touha po vykoupení.
Hrdiny povídek jsou převážně lidé disharmoničtí, nějak postižení či poznamenaní (Veselý pohřeb), propadlí zhoubné vášni (Přičinlivá rodina, Hoře z lásky, Přízraky, Husopas), mající „propast pod nohama, propast nad hlavou" (Albína Drůzová) či jdoucí „odnikud nikam" (Můra). Vykoupení z prázdnoty života a z jeho zmrzačení může přinést jedině ztotožnění s Kristem a Bohem (Rozárka Lukášova, Albína Drůzová, Starcův smích) - to „sladké uštknutí víry" (Cesta na jitřní).
Čepovy prózy se převážně odehrávají v atmosféře podzimu, zimavých večerů, nocí a úsvitů, šedých polních cest, siroby sklizených polí, ponurých lesů a tmavých vodních tůní, korespondujících s potemnělými osudy hrdinů.
Autor je mistrným vypravěčem, který jednou plnovýznamnou větou, smyslem pro ozvláštňující detail vyjádří s erbenovskou strohostí celé románové kapitoly. Zároveň je básníkem uhrančivých metafor a takové slovesné mnohotvárnosti, která nezapře inspiraci máchovskou.
Vytvořil: Mady
Zdroj: Školní četba na dlani, Obsahy z děl českých a slovenských spisovatelů
Zdroj: Školní četba na dlani, Obsahy z děl českých a slovenských spisovatelů