• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)
• Úryvky (0)

Obsah: Pozdě k ránu

Útlá sbírka 23 básní, vesměs lyrických, nanejvýš s letmými náznaky spíše situací než dějů. Časté jsou básně v próze.
Její poslání autor naznačuje v umělecky stylizované předmluvě. „V nárazech cizích uměleckých metod", přicházejících k nám zejména od francouzských dekadentů a symbolistů, básník „svádí boj o vlastní odlišenost“. Pociťuje „žízeň po něčem novém, lepším, delikátním a subtilním". Dílo skromně označuje za „roztříštěný, mdlý a nehotový brevíř". Hledá cestu k vysokým uměleckým metám. A třeba netají svou „nekonečnou bídu" (báseň Modlitba), chápe umění jako svátek „vévodství své duše". A deklaruje: „Přísahám na aristokratické umění, jdu za volnou a všude proskribovanou družinou Moderní revue."
Úvodní báseň je autorovou poetikou. Název má shodný se sbírkou. A slovní spojení „pozdě k ránu" se vrací v mnoha dalších textech sbírky. Vyjadřuje tak její dekadentní ladění, pocit „únavy, nedospalosti, touhy, jemné mdloby". Snivá, teskná, zešeřelá náladovost vysoce kultivovaných, melodických veršů provází Hlaváčkovu posmutnělou touhu po všem jemném, nepostižitelně krásném. Široce rozevláté sloky těží svou bohatou metaforikou nejčastěji ze světa hudby, ale také z umění výtvarného, kterému se náš umělec i aktivně věnoval. Do své poetické „kuchyně" dává čtenáři nahlédnout tímto příměrem: „Třel jsem nejdelikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům, zkoušel harmonie hlubších mollových akordů a komponoval v nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních, než jsem přikročil k realizaci svých vizí." A v nejčastěji recitované básni sbírky se vyznává: „Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji / a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji." A ještě programové vysvětlení: „Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, / co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho..."
Plachá a melancholická je i básníkova milostná lyrika. Má vždy noční náladovost a jen výjimečně motiv naplněné touhy (Dva hlasy). Báseň Pršelo v noci připomene chvějivou atmosféru impresionistických obrazů francouzských mistrů.
Obdiv k „prokletým básníkům" poznamenává i Hlaváčkův slovník s mimořádnou frekvencí i málo vžitých přejatých slov, zejména francouzského původu (impromptu, reverie, jemné fluidum irisující zodiakální září...).
Vzácnou hudebností, obrazností, ale i smutkem plynoucím z pocitů marnosti si Karel Hlaváček našel cestu k srdci mladých čtenářů podobně jako K. H. Mácha, blízký mu ostatně i osudem.