• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)
• Úryvky (0)

Obsah: Dalimilova kronika

Nejstarší česká veršovaná kronika neznámého autora, která byla do­končena asi v r. 1314. Označení Dalimilova kronika (Kronika tak řečeného Dalimila) je historický omyl, který se traduje od 17. století.
 
Kronika obsahuje 106 kapitol, které po počátečním vylí­čení stavby babylonské věže, změtení jazyků a rozchodu lidí do různých částí světa podává dějiny Čech od osídlení našeho území praotcem Čechem až po období vlády Jana Lucemburského do r. 1314.
V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky, které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýše hodnotí „prastarou kroniku z Boleslavi", z které nejvíce čerpal. Šlo zřejmě o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky, z níž přejal mnoho informací a pověstí (např. o Libuši, o Přemyslovi). Dalšími zdroji byli Kosmovi pokračovatelé, latinské legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile a ústní vypravování kmenových, místních a erbovních pověstí (o erbech českých šlechticů, o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého lva až ke lvu dvouocasému). Autor, zřejmě šlechtic, zdůrazňoval odpovědnost panovníka za osud své země a národa (promluva Libuše ve 4. kapitole, řeč knížete Vladislava v 63. kapitole, v autorském poslání určeném šlechtě v závěru poslední kapitoly.)
Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. V úvodu si autor klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských osudů, vybízí k odporu proti cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině (kap. 69). Zvláště silný je jeho protiněmecký postoj, který ho vede i k překonání stavovských rozdílů. V příběhu knížete Oldřicha a selské dívky Boženy zdůrazňuje:
 
„Raději sě chcu s česku sedlkú snieti než královnu němečskú za ženu jmieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému, a proto Němkyně méně bude přieti ĺudu mému, Němkyně němečskú čeleď bude jmieti a němečsky bude učiti mé děti."
 
Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem.
Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrného verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.