Beneš Karel Josef
* 21.02.1896 - † 27.03.1969
* Praha
0%
Beneš Karel Josef - Životopis
Prozaik, autor společenských a historických románů pracující metodou psychologického realismu s výraznou mravní tendencí; též autor odborných historických prací, článků o hudbě a filmových scénářů.
Pocházel z lékařské rodiny, narodil se 21.2.1896 v Praze. Absolvoval klasické gymnázium v Praze (1915). V první světové válce byl těžce raněn a jako invalida propuštěn z vojenského svazku. Poté se věnoval celé řadě studijních oborů: zajímaly ho přírodní vědy stejně jako filozofie, lékařství jako dějiny hudby (doktorát filozofie na biologické téma složil 1921). V letech 1921-38 pracoval jako úředník pražské univerzitní knihovny a pak jako ředitel Státní pedagogické knihovny Komenského v Praze. Kromě toho externě řídil v letech 1934-37 vydavatelskou činnost nakladatelství Družstevní práce. Od dubna 1939 byl činný v domácím odboji, v prosinci 1941 byl zatčen, odsouzen k sedmi letům káznice a vězněn postupně na Pankráci, v Terezíně, Gollnowě, Drážďanech, Ebrachu a Straubingu; na jaře 1945 prodělal pochod smrti. Po válce se stal úředníkem Státního úřadu plánovacího a byl činný ve filmové dramaturgii. Od r. 1950 žil v Rožmitále pod Třemšínem a pracoval kulturně a politicky na Příbramsku. Zemřel v Rožmitále 27.3.1969. Jeho manželka byla houslová virtuoska Ervína Brokešová (nar. 1900).
První Benešovy práce, povídky Děvče s květinami (1920, pod pseudonymem Karel Beneš-Jizerský), Kov hovoří (1926), Nesmrtelní se setkávají (1928) a Ozáření lidé (1929), prozrazují různorodé vlivy a jsou projevem experimentování fabulačního i charakterotvorného. Plodem Benešova zájmu o hudbu byla jeho spolupráce s pokrokovým německým skladatelem Ervínem Schulhoffem, pro něhož vytvořil jednak „baletní mystérium „Ogelala“ (1925), jednak libreto k tragikomedii Plameny (1932). K tradičnější poetice nežli ve svých prvních pracích se Beneš přiklonil v románě Dobrý člověk (1925). Psychologický zájem zvítězil ve dvou ze tří velkých románů Benešova předválečného období, Uloupeném životě (1935) a Kouzelném domě (1939).
Mezi oběma těmito knihami vznikl ještě román Vítězný oblouk (1937), který autor sám později označil jako svou první opravdu závažnou práci. Posledním románem tohoto období byla přepracovaná verze Dobrého člověka, která pod názvem Červená pečeť (1940) znovu - a na širším základě - zachytila vývoj houslové virtuosky. Na začátku války vytvořil Beneš dále jinotajnou Pohádku o zakleté písni, která však v důsledku cenzurního zásahu mohla vyjít až r. 1946.
Zkušenosti z nacistických věznic ovlivnily rozhodujícím způsobem Benešovu poválečnou tvorbu. Jejich syrovost odrazila se zpočátku nepříznivě v pojetí okupační problematiky, v němž převažuje citové zaujetí nad hlubším chápáním všech souvislostí. Tento nedostatek však s časovým odstupem mizí (Beneš své knihy ostatně stále přepracovával) a podstatný klad zůstává: do centra vypravěčova zájmu vstupují natrvalo postavy výrazně společensky určené, ať už aktivní bojovníci s násilím, nebo zrádci, kolísavci, paraziti a prospěcháři, a vytvářejí věrohodnou galérii představitelů naší okupační a těsně pookupační skutečnosti. Po povídkovém diptychu Rudá v černé (1947), kde je z okupace vytěžena povídka Čtyři dny, následoval román Ohnivé písmo (1950). Poté vydal Beneš námětově poněkud odlišnou knihu pro mládež A přece se dočkal (1952). Velkým úspěchem okupační tematiky v díle K. J. Beneše byl další román, Rodný hlas (1953), promítající dobovou problematiku do komorního rámce rodiny, a novela Past (1955, připojena k novému vydání Rudé v černé). Soubor Hra o život (1958) obsahoval některé starší práce a dvě nové povídky - dokumentárně podloženou Cestu na Východ a příběh židovského sirotka v koncentračním táboře Dítě pro štěstí. Naposled se K. J. Beneš k tomuto tématickému okruhu vrátil v románové novele Setkání v Karlových Varech (1959). Definitivním jeho rozloučením s touto námětovou oblastí je však až posmrtné vydaný román Cesta do neznáma (1973).
Vědomí, že minul čas privátních tragédií zaviněných jedinci ve jménu soukromého štěstí a že romanopisec musí hledat klíč k pochopení své doby, spolupodmiňuje i druhou linii Benešovy tvorby po r. 1945 - zobrazení revoluce r. 1848, tedy doby vzdáleně analogické naší převratné době. Dozrávají v nich do uměleckého tvaru výsledky staršího studia: už r. 1932 uspořádal Beneš edici 1848 v projevech současníku (přepracováno jako Rok 1848..., 1948) a r. 1949 připravil spolu s M. V. Kratochvílem podklady pro film Revoluční rok 1848. K zájmu o fričovskou problematiku přispěla pak i historická fakta načerpaná v Rožmitále. Výsledkem tohoto zájmu je rozsáhlá trilogie Mezi dvěma břehy (1954), Dračí setba (1957) a Útok (1963) i novela pro mládež Studentský hrdina (1956).
Z autora líbivé „salónní" četby, v níž podíl konstrukce o hodně převyšoval podíl vnitřní pravdivosti, vyvinul se Beneš cílevědomým úsilím v tvůrce dobré lidové četby, stabilizující tradiční hodnoty české prózy, zejména její mravní náboj. R. 1966 mu byl udělen titul zasloužilý umělec.
V mládí psával Beneš články o hudbě do českých i cizích časopisů. Uspořádal antologii Poezie za mřížemi (1946), sborník Setba (práce začínajících autorů z Plzeňského kraje, 1955, spolu s B. Polanem), a vydal brožurku Prof. Dr. Vojtěch Čížek, bojovník, učitel a člověk (1946). Jeden menší překlad a redigování časopisu Růst (1947-48) doplňují obraz jeho činnosti. V cizině byl několikrát zfilmován Uloupený život, u nás Kouzelný dům, Past, Rodný hlas, Dračí setba.
'Životopis autora Beneš Karel Josef'