Hodrová Daniela
* 05.07.1946
* Praha
0%
Hodrová Daniela - Životopis
Literární teoretička a prozaičkaManželka spisovatele Karla Miloty (1937–2002). Její otec, herec Zdeněk Hodr (1908–1984), byl dlouholetým členem Divadla na Vinohradech. – Po maturitě na SVVŠ v Praze (1963) Hodrová rok pracovala jako asistentka režie a dramaturgie v Divadle Jiřího Wolkera. Od roku 1964 studovala na FF UK nejprve ruštinu a češtinu (diplomová práce 1969 Jezdec a dáma. Vektory stylu Andreje Bělého), poté francouzštinu (do 1972) a – než byl obor zrušen – i srovnávací literaturu. V roce 1973 byla odmítnuta její doktorská disertace Román zasvěcení, PhDr. získala 1977 prací Předpoklady vzniku románu ve staroruské literatuře. V letech 1972–75 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon. Od 1975 byla aspirantkou a od 1980 je vědeckou pracovnicí oddělení teorie literatury Ústavu pro českou literaturu ČSAV, nyní AV ČR (CSc. 1980 prací Pohyb románu; DrSc. 1992 prací Román zasvěcení), které řadu let vedla.
Studie (zvláště o teorii románu) a recenze publikuje v České literatuře (kde působí i jako členka redakční rady), v časopise Divoké víno (1964 zde básně, z nichž některé motivy přešly do trilogie Trýznivé město a také do nepublikované prózy Pravonín – úryvek z této novely s názvem Konec mého psa publikován rovněž v Divokém víně 1971), dále v Orientaci, Slavii, Českém jazyce a literatuře; Estetice, Kritickém sborníku, Tvaru a Slovenských pohľadoch (Bratislava, 1992 zde česky próza Město vidím... ), Světě literatury, Souvislostech, Uni, A2, Taneční zóně, ale také v zahraničních literárněvědných časopisech, např. Slovenská literatúra, Zagadnienia rozdajów literackich, Tygiel Kultury, Literaturen vestnik, Revue de Littérature Comparée (s níž trvale spolupracuje jako recenzentka), Lettre Internationale, Les Nouveaux Cahiers de l´Est (1992 zde studie Le roman autoréférentiel), Transcultures. Podílí se na řadě odborných sborníků a kolektivních projektů. Řada jejích děl byla přeložena do více než deseti světových jazyků. – V kratších časopiseckých příspěvcích užívá šifry dh; v Kritickém sborníku (1991/92) společně s Karlem Milotou pseudonymu Kamil Hodan.
Pro Hodrovou je charakteristické prostupování literárněvědné činnosti s tvorbou beletristickou. Mnohá témata a postupy, jimiž se zabývá jako teoretička, se objevují rovněž v jejích prózách: ať již jde o pojetí města jako subjektu či divadla, o typy „loutkovitých" postav, nebo o téma proměny a zasvěcení aj. Ve studiích, doslovech, příspěvcích do interpretačních sborníků a pracích slovníkových se Hodrová zpravidla obracela nejen k tématům, dílům a autoritám (Michail Michajlovič Bachtin, Jeleazar Mojsejevič Meletinskij) blízkým jejímu beletristickému naturelu, nýbrž uplatnila své specifické vnímání světa i v případě volby témat zcela protichůdných (budovatelský román). Její prózy a teoretické náhledy vzájemně korespondují především v chápání románu jako věčné oscilace mezi realitou a fikcí a v důrazu na sebepopírání žánru, na jeho sebereflexivnost. Takovéto vidění světa a románu Hodrová prezentovala již v knižním literárněvědném debutu s příznačným titulem Hledání románu, kde pracuje s typologickou opozicí mezi románem-skutečností a románem-smyšlenkou, aniž by se jí historické příklony prózy k jednomu či druhému pólu jevily jako „krize“ žánru. Za jeden z nejvýznamnějších zdrojů charakteristicky románových situací přitom považuje zejména iniciační syžet, kterým se zabývala v samostatné publikaci Román zasvěcení, jejíž rukopis pochází už z roku 1973. Zde nabídla svébytný přehled geneze takto označeného žánru v souvislosti s esoterikou, mytologiemi a mystérii, výklad o jednotlivých dílech, jež se k této kategorii v rámci „dějin románu“ mohou vázat (mj. Perceval Chrétiena de Troyes, ale též novodobé romány jako Jméno růže Umberta Eca či Kašpar, Melichar, Baltazar Michela Tourniera), a také analýzu jeho struktur prostoru a času a typicky zastoupených postav. V další teoretické práci nazvané Místa s tajemstvím obrátila svou pozornost k tématům literární topologie; zkoumala zde charakteristiky fikčních prostorů, jež se opakovaně objevují ve světové literatuře (např. labyrint, idylické místo, hora, město, brána a další), a věnovala znovu pozornost i postavám, jež jsou s těmito prostory typicky spojovány, respektive je namnoze i „zosobňují“ (poutník, zasvětitel, bůh, ušlechtilý divoch či venkovan, panna, horal, strážce brány, atd. ).
V rozsáhlém syntetickém díle ... na okraji chaosu... usilovala Hodrová vytvořit „otevřenou poetiku“ literárního díla 20. století. V úvodní části se soustředila na řadu rysů specifických pro díla 20. století, dále se detailně zabývala jejich kompozicí (navrhla zde svébytnou kompoziční typologii), znovu zkoumala podoby literárních postav a soustředila se na vytvoření typologie (na základě polarity postava-definice, postava-hypotéza, a postava-subjekt, postava-objekt); v závěrečném oddílu se pak věnovala poetice syžetu a příběhu. V knize Citlivé město pojednala o městě jako fenoménu archetypálním i aktuálním, kulturním i literárním, o městě jako textu, který může být „čten“, zároveň však i „psán“ svými obyvateli. Zkoumala fenomény chůze městem a obývání města a představila město (zejména literární i ne-literární Prahu) jako bytost, které krom těla přísluší i duchovní a duševní rozměr. Esejistická až konfesijní perspektiva zcela převládla v publikaci nazvané Spatřené hlavy/Heads beheld, v níž autorka nabídla jedinečnou kombinaci pohledu interpretujícího hlavy přítomné v architektuře města na fasádách a vlastních velkoformátových fotografií některých těchto hlav.
Hledání, a to především hledání sebe sama, charakterizuje beletristická díla, vznikající od sedmdesátých let, oficiálně však publikovaná až na počátku let devadesátých. V románové trilogii Trýznivé město (Kukly, Podobojí, Théta) zobrazila Hodrová časoprostor Prahy jako živý organismus, jako neustálou přítomnost dějin a nepřerušitelnou kontinuitu dějů, postav živých i mrtvých, a věcí, z níž také vyrůstá odpovědnost subjektu za veškeré konání minulé, nynější i budoucí. Sugestivní dikce textů sceluje do jednolité výpovědi množství motivů a narážek, proud autorčiny řeči je modelován specifickou syntaxí, naléhavými promluvami personifikovaných věcí (Podobojí) i prolínajícími se výjevy metamorfóz fiktivních postav v historické, lidí v objekty a znaky, neživého v živé (Théta). Pro Thétu je charakteristický spor autorského subjektu s jeho stylizací: zpochybnění podoby, ba existence vypravěčky otřásá představenou realitou, odhaluje její ambivalenci. Pražská trilogie Hodrové má své nepřímé pokračování v próze Město vidím... (původně psané pro francouzskou edici literárních a fotografiemi doplňovaných průvodců), která zobrazuje prizmatem „hry na někoho a na něco“ mj. i události roku 1989. Pražské lokality spojují věcně i mysticky také čtyři variace ženského osudu v románu Perunův den. Nejintezivnějším příklonem k epické a příběhové podobě románu v díle Daniely Hodrové jsou Ztracené děti. Ústřední zápletka díla, hledání ztracené dcery, otevírá prostor pro sofistikovanou hru narativních rovin, v níž se postupně stírají hranice mezi fikční realitou, sny a vzpomínkami různých postav. Prostřednictvím této hry se odhaluje i symbolická provázanost zdánlivě nezávislých dějů.
V románu Komedie, který se přimyká k trilogii, naopak vrcholí tendence k rozrušování románové struktury. Hodrová se zde pohybuje na samotné hranici narativity, zdánlivá neuspořádanost fikční zkušenosti vytváří složitý vzorec, jenž na jedné straně naznačuje fragmentární podobu reality, na straně druhé odhaluje samotný proces psaní. Tato komplexnost se nakonec stává rizikem i předností díla.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Město vidím... (P, franc. s tit. Prague – Visite privée, Paris 1991; česky 1992); Podobojí (R 1991, 1. část volné trilogie Trýznivé město); Kukly (R 1991, 2. část trilogie); Théta (R 1992, 3. část trilogie); Perunův den (R 1994); Ztracené děti (R 1997); Trýznivé město (RR 1999, 1. souborné vydání trilogie); Komedie (R 2003).
Práce o literatuře: Hledání románu (1989); Román zasvěcení (1993); Místa s tajemstvím (1994); … na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století (2001, s dalšími); Citlivé město (EE 2006).
Výtvarné publikace: Spatřené hlavy/Heads beheld (výtv. publikace + E, 2007).
Překlad: Michail Michajlovič Bachtin: Román jako dialog (studie 1980).
Účast v týmových pracích: Rozumět literatuře 1 (1986); Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů (1987, i redig. ); Průvodce po světové literární teorii (1988); Slovník světových literárních děl 1, 2 (1988); Česká literatura 1945–1970 (1992); Český Parnas. Vrcholy literatury 1970–1990 (1993); Proměny subjektu 1, 2 (1. sv. , b. d. , 1993; 2. sv. 1994, oba i redig. ); Poetika míst. Kapitoly z literární tematologie (1997, i ed. ); Nová kniha o Praze 3 (1998); Mezi okrajem a centrem: Studie z komparatistiky II (1999); Na cestě ke smyslu: Poetika literárního díla 20. století (2005).
Příspěvky ve sbornících: Vztahy a cíle socialistických literatur (rozmn. 1979); Vývojové proměny socialistického realismu (rozmn. 1979); Spoluvytvářet pravdu zítřka: česká meziválečná marxistická kritika (1982); Město v české kultuře 19. století (1983); Průmysl a technika v novodobé české kultuře (rozmn. 1988); Kontexty českého a slovenského umenia (1988); Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Přednášky z roku 1988 (1989); Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál (1990); Le Roman tchèque dans le contexte international. Mémoire et tradition dans la prose contemporaine (Paris, 1992); Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Přednášky z roku 1990-1991 (1993); Umění a civilizace jako divadlo světa (1993); Osudový vlak (1995); Sacrum et profanum (1998); Chaos. Věda a filosofie (1999); Cinque letterature oggi (Udine, 2002); Europa schreibt. Was ist das Europäische an den Literatures Europas? (Hamburg, 2003); Realizm magiczny. Teoria i realizacje artystyczne (Łódź, 2007).
Uspořádala a vydala: Citlivé duše: próza ruského sentimentalismu (PP 1986); Smích a běs: staroruské hagiografické příběhy (PP 1988); Literatura v literatuře: sborník referátů z literárněvědné konference 37. Bezručovy Opavy (1995); Vladimír Raffel: Elektrický les (PP 1997, spolu s Karlem Milotou).
'Životopis autora Hodrová Daniela'