Palacký František
* 14.06.1798 - † 26.05.1876
* Hodslavice
0%
Palacký František - Životopis
Byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v soudobé Praze. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví, má přezdívku otec národa.Pocházel z protestantské rodiny s dlouhou tradicí, jeho otec byl učitelem na místní škole. Nejprve se vzdělával u svého otce, poté (1807–1809) studoval v Kunvaldu (dnešní Kunín) u Nového Jičína. V letech 1809–1812 studoval latinskou školu v Trenčíně a následně i evangelické lyceum (do r. 1818) v Prešpurku (dnes Bratislava), kde se seznámil s P. J. Šafaříkem. Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, nepokračoval dál ve svých studiích, ale působil v letech 1819–1823 jako vychovatel v uherských šlechtických rodinách, rok 1820 strávil se svými svěřenci (Csúzové) ve Vídni. Toto působení ve vyšších kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době ještě především ve filozofii a estetice (ovlivněn byl především I. Kantem, F. Schillerem a J. G. Herderem), získal také velký přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzívně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu, řečtinu, němčinu, češtinu, maďarštinu, portugalštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a staroslověnštinu). Z tohoto období pocházejí časopisecké studie o estetice (Přehled dějin krasovědy nebo O krasovědě) a společně s Šafaříkem napsaní Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818). V mládí měl Palacký velké literární ambice, napsal několik nepříliš hodnotných básní (v češtině a němčině, časoměrným veršem), většinou k různým příležitostem, přátelům, nebo s filosofickou tématikou. Měl ale velké plány, začal psát tragédii o Kateřině Veliké, později o Janu Husovi, a rozsáhlý historický epos o Napoleonovi, ani jedno z těchto děl nedokončil. Pořídil velmi kvalitní český překlad Ossiana, podvržené básnické prosy z keltských dějin Anglie.
Někdy v roce 1819 se s konečnou platností rozhodl nadále se věnovat především studiu českých dějin. Za tímto účelem kontaktoval Josefa Jungmanna, kterého žádal o poskytnutí základních historiografických informací a zasvěcení do techniky historikovy práce. V březnu 1823 napsal dopis podobného znění i Josefu Dobrovskému a nedlouho poté (11. dubna 1823) dorazil do Prahy osobně.
... František Palacký píše svý dějiny
a těch pár, co padlo, zahrabem do hlíny ...
(Jarek Nohavica)
Záhy po příchodu do Prahy se Palacký zúčastnil s energií svého mládí, svým bystrým duchem a stále rostoucím vědeckým rozhledem národně osvobozovacích snah. Roku 1827 se oženil s Terezou Měchurovou, dcerou bohatého pražského advokáta a velkostatkáře, takže na všechna budoucí léta byl prost finančních starostí, které tak často ztěžovaly záměry jiných obrozenských pracovníků. Na rozdíl od převažujícího filologického zájmu Jungmanna promýšlí Palacký i dlouhodobé koncepce směřující k všestranné kulturní a politické emancipaci českého národa. Po pádu policejně byrokratického absolutismu v r. 1948 se Palacký věnuje i praktické politické činnnosti jako člen Národního výboru a jeho liberálního křídla, jako předseda Slovanského sjezdu a jako autor austroslavismu, usilujícího o přeměnu Rakouska v demokratickou federaci, kde by mohl český národ a ostatní rakouští Slované realizovat své politické tužby. Nesouhlasil s revolučním utopismem radikálních demokratů, neboť byl přesvědčen, že jejjich politický program a elitářské řešení sociální otázky neodpovídá zájmům české společnosti. Odmítl také účast na všeněmeckém frankfurtském sněmu a zdůraznil ve svém prohlášení myšlenku o svébytnosti českého státního života v minulosti i pro budoucnost. Tyto zásady neopustil ani po porážce revoluce, kdy musel odejít z veřejných funkcí. Své názory vyjádřil znovu v r. 1865 ve stati Idea státu rakouského. Hlásá tu zdánlivě protichůdné tvrzení o nutnosti existence Rakouska a zároveň mluví o tom, že český národ nevznikl s Rakouskem a s ním ani nezanikne. Výrok „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ měl být výstrahou před hrozícím rakousko-uherským dualismem, který se potom stal (1867) hrobem austroslavismu. Palacký proti dualismu protestoval manifrestační účastí na pouti českých politiků do Moskvy (1867). Do konce života však od myšlenky federace neupustil, jeho omyl, jak řekl r. 1872, spočíval v něčem jiném: v tom, že důvěřoval „v rozumnost a pravotnost národu německého ... Zpozdilé bylo a jest jejich domnění, že nám národnost vlastní nebude pokladem právě tak drahým, jako jim. “ Vytvoření velké středoevropské federace v podobě konstituční monarchie se mu tehdy jevilo jako nejúčinnější zajištění českých národních zájmů proti jakékoli hrozbě ze strany západních i východních sousedů.
V souladu s těmito politickými názory bylo i jeho životní literární dílo Dějiny národa českého v 4echách i v Moravě (zpočátku Geschichte von Bőhmen). Přípravné práce k němu začaly už v 30. letech a pokračovaly v letech pozdějších studiem archivních pramenů domácích i zahraničních. Mnohokrát pobýval Palacký za tím účelem ve Vídni, v Lipsku a v Mnichově. V r. 1837 se vypravil do Říma, kde mu bylo zásluhou vlivných šlechtických příznivců umožněno studovat v papežském vatikánském archivu. Pracoval tu neúmorně deset týdnů a za tu dobu opsal na 400 rukopisných památek, jinak zcela nedostupných. V pozdějších letech studoval v Drážďanech, v Berlíně, Pešti a jižním Německu, v Basileji, v Paříži, v Ochranově v Lužici, do některých měst zajížděl i několikrát. Výsledky svého bádání uložil do množství historických studií a pojednání z pomocných historických věd i do edic pramenů, uveřejňovaných před vydáním hlavního díla a i současně s ním. Je to například Würdigung der alten bőhmischeschen Geschichtsschreiber (Zhodnocení starých českých dějepisců – 1830), Die altesten Denkmaler der bőhmischen Sprache (Nejstarší památky českého jazyka – 1840 o Rukopisu Král. a Zelen. , společně s P. J. Šafaříkem) a další.
Česká verze Dějin vyšla v letech 1848 – 1876 v pěti rozsáhlých dílech a podala obraz českých dějin od pravěku do r. 1526. Dějiny jsou vědeckým dílem historickým a dílem literárně uměleckým. Je v nich vyjádřena Palackého filozofie českých dějin, jejímž jádrem je idea demokratické a svobodné společnosti. Zápas o tuto ideu probíhal v českých dějinách mezi německým a českým (slovanským) živlem. Za vrchol českých dějin považuje Palacký husitství, kdy se česká demokratičnost projevila v největší své síle. V boji mezi autoritou a svobodným rozumem vidí Palacký i význam Husova vystoupení, neboť Hus prosazoval volnost přesvědčení a svobodu lidského ducha proti autoritě tehdy světovládné církve. Palacký želí roztržky, vedoucí k Lipanům, neboť „tím navrátily se Čechy předně v politickém ohledu do těch kolejí zase, ve kterých byly před početím válek vůbec; aristokracie dosedla opět na přední místa ve zřízení zemském a vedla žezlo v národu“. Zde byl začátek toho, co později vedlo k bělohorské katastrofě, když český národ ztratil širokou demokratickou základnu své síly.
Palackého Dějiny plnily své poslání i v pozdějších dobách v tom smyslu, jak jej vyslovil autor v závěru: „Já jen z té duše přeji... , aby milovanému a po všecky časy nad jiné těžce zkoušenému národu našemu co nejdříve dostalo se věrného zrcadla veškeré jeho minulosti, ku poučení, vzpamatování a otužení se v bytu svém, by vždy kráčel po cestách pravdy a práva, i aby nepýchal ve zdaru, aniž by zmalomyslněl ve protivenství! “
Palacký dokončil své životní dílo 23. dubna 1876 a zanedlouho potom 26. května 1876 zemřel. Národ mu uspořádal královský pohřeb a jeho tělo bylo uloženo do rodinné hrobky na hřbitově v Lobkovicích.
'Životopis autora Palacký František'