• Životopis
• Tvorba (26)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Pluhař Zdeněk - Životopis

* 16. 5. 1913, Brno 
† 18. 6. 1991, Praha 
 
Prozaik
 Otec byl právníkem a politickým pracovníkem, v Brně vykonával mj. funkce zemského hejtmana a po 1945 předsedy Zemského výboru. Pluhařovou druhou ženou byla překladatelka francouzské literatury Marie Janů (podepisující se též M. Janů-Veselá a M. Veselá, * 1921). – V rodišti Pluhař navštěvoval obecnou školu, od 1923 reálné gymnázium (mat. 1931) a Vysokou školu technickou (1931–37, inženýrské stavitelství, Ing. ). V této době se intenzivně věnoval speleologii a zejména horolezectví (mj. v Tatrách, Dolomitech a v Alpách, kde vystoupil i na Matterhorn). Po škole krátce pracoval jako provozní inženýr na stavbě vodojemu v Třebíči a kreslil plány potrubí pro stavby vodojemů a vodovodů ve Vítkovických železárnách. Brzy však byl mobilizován na stavbu vojenských opevnění v Sudetech: působil jako stavební dozor na Luční hoře v Krkonoších, v pardubickém železničním pluku a opět v pohraničí. Po demobilizaci pracoval na různých stavbách ve funkci stavebního a pomocného inženýra. Gestapem byl zatčen poprvé v dubnu 1942 a podruhé na jaře 1944 (za podporu osob v terezínském ghettu a za padělání dokladů pro osobu stíhanou německou tajnou policií). Byl vězněn v Brně, v Praze a na kladenském gestapu. Po obou zatčeních následovala internace v Malé pevnosti Terezín, kde 1945 onemocněl skvrnitým tyfem a odkud byl po skončení války převezen do pražské nemocnice Bulovka. Od léta 1945 se Pluhař podílel na rekonstrukci mostů přes Dyji, pracoval jako vedoucí stavební správy v Třebíči a působil rovněž při stavbě vodních děl na Púchovsku. Po sloučení soukromých firem do Čs. stavebních závodů byl Pluhař jmenován stavbyvedoucím Vírské přehrady a později pracoval od 1952 v projekčním středisku pro přehradní stavby v brněnském Hydroprojektu. Po odevzdání románu Opustíš-li mne do nakladatelství si 1956 zvolil svobodné povolání a věnoval se literární činnosti. Bydlel v Brně-Žabovřeskách a od 1960 vykonával funkci poslance Krajského národního výboru v Brně. Politicky byl činný mj. jako člen předsednictva Čs. výboru obránců míru. 1975–80 byl dramaturgem FS Barrandov, 1978 se přestěhoval do Prahy.
 Již během studií psal Pluhař populárně naučné technické články zejména pro časopis Věda a život a připravoval osvětové odborné přednášky pro Čs. rozhlas. Po 1945 publikoval v Rovnosti, Vlastě, Lidové demokracii, Novém životě, Hostu do domu, Květech, Rudém právu, Literárních novinách, Magazínu Co vás zajímá, měsíčníku Im Herzen Europas (Praha), Tvorbě, Vychovateli, Plameni aj. , po 1969 mj. v Literárním měsíčníku, Hlasu revoluce, Nových knihách, Světě motorů, Brněnském večerníku, Práci, Literárnom týždenníku (Bratislava), Kmeni. V Čs. rozhlase vznikly podle Pluhařových próz inscenace Kamenný chléb (1975, podle první verze románu Devátá smrt) a Viděl jsem... (1988, 2 díly, podle Opustíš-li mne). Divadelní podobu získaly Pluhařovy prózy Opustíš-li mne (1973, dramatizace Jaroslav Kubát, r. Jan Strejček) a Jeden stříbrný (ve spolupráci s r. Zdeňkem Kaločem, rozmn. i prem. 1975). Zfilmovány byly prózy Jeden stříbrný (1976, r. Jaroslav Balík, sc. Zdeněk Pluhař + Jaroslav Balík) a Konečná stanice (1981, r. + sc. Jaroslav Balík). Televizní inscenace vznikly na základě Pluhařových knih Úspěch (1966, r. Evžen Sokolovský, sc. Bohumír Macák), Skleněná dáma (1974, 2 díly, s tit. Ateliér Rafael a Člověk na odstřel, r. Fedor Kaucký, sc. Zdeněk Pluhař), Ať hodí kamenem (1975, r. + sc. Eva Sadková), Konečná stanice (Bratislava 1977, 2 díly, r. Marta Gogálová, sc. Jiří Fried), Opustíš-li mne (1978, 3 díly, r. Vojtěch Štursa, sc. Zdeněk Pluhař + Dagmar Štursová), Minutu ticha za mé lásky (2 díly, 1978, r. Karel Pokorný, sc. Dana Špirková), Devátá smrt (1983, r. Evžen Sokolovský, sc. Jiří Bednář), V šest večer v Astorii (s tit. Moje srdcová sedma, 1985, 4 díly, r. Ludvík Ráža, sc. Jiří Bednář) a Bronzová spirála (1989, 3 díly, r. Jiří Sequens, sc. Jiří Sequens a Karel Urbánek).
 Svou první knižní publikaci, populární přehled stavebních problémů Člověk staví, sestavil Pluhař z časopisecky publikovaných článků. Později pro mladé čtenáře napsal také knihu o technické problematice vodních staveb a jejich budovatelích (Voda slouží člověku). – Pluhařova beletristická prvotina Touha, chléb můj vykresluje atmosféru protektorátu a na základě autobiografických zážitků líčí tragický příběh terezínského vězně. K tematice odboje se Pluhař obrátil také v dobrodružném románu Mraky táhnou nad Savojskem, ve kterém využil vlastní horolezecké zkušenosti a propojil milostný syžet s oslavou savojských partyzánů za druhé světové války. Profese inženýra a stavaře mu byla inspirací k románům oslavujícím civilizační rozvoj. Vylíčil v nich podíl českého inženýra na stavbě první pacifické dráhy (Kříže rostou k Pacifiku) a životní osudy českého vynálezce lodního šroubu J. Ressla (Bronzová spirála). V Modrém údolí, zrcadlícím osobní zkušenost ze stavby Vírské přehrady, pak vyšel vstříc dobovým požadavkům na společenský, tj. výrobní román a pokusil se napsat apoteózu pracovního nadšení, obraz morální proměny člověka-budovatele. Analogický ideologický a didaktický podtext měl také kategorický odsudek českého poúnorového exilu v románě Opustíš-li mne. Prostřednictvím popisu trudných osudů exulantů a amorálnosti jejich politických mluvčích zde apeloval na čtenářovu sounáležitost se socialistickou vlastí. V 60. letech se Pluhař přiklonil ke komornější, psychologické tematice, aniž by se vzdal rutinní vypravěčské polohy schematicky oddělující dobro a zlo. Snaha o morální memento charakterizuje jeho polemický výchovný román z prostředí domova mládeže (Ať hodí kamenem) i příběh manželské dvojice vědeckých pracovníků, procházející údobím osobní a pracovní krize (Úspěch). V próze Minutu ticha za mé lásky, koncipované jako příběh lidského svědomí a selhání, se autor obrátil k tématu čs. legií a k dalším osudům jejich příslušníků v meziválečném období. Pro autora příznačná racionální kompoziční konstrukce dominuje jeho psychologickým skicám z domova důchodců (Konečná stanice). Na začátku 70. let se Pluhař navrátil k ideově exponovaným látkám. Formou dobrodružného lidového čtení líčí atmosféru let budování opevnění v pohraničních horách (Skleněná dáma) a popisuje osudy českého uprchlíka na území Slovenského štátu (Jeden stříbrný). V románu Devátásmrt užil kriminální zápletky ke kritice sociálních poměrů na Vysočině během předválečné hospodářské krize, v próze Bar U ztracené kotvy vsadil na popis vzrušujících epizod ze života českého stavebního inženýra v cizině po druhé světové válce. O několik široce klenutých retrospektiv se Pluhař pokusil v závěrečném desetiletí své tvorby. Ve výchovně koncipované románové kronice V šest večer v Astorii, paralelně popisující životaběh sedmi maturantů po roce 1942, se však úzkostlivě vyhýbal všemu, co by mohlo kolidovat s povoleným výkladem poválečného období. V přesvědčivějším a komorním duchu je napsán „divadelní“ román Opona bez potlesku, plasticky skicující poměry v regionálním divadle a lidské příběhy na začátku 50. let. Tíhnutí ke kronikářskému výkladu minulosti a jejích spojnic k přítomnosti vyšel Pluhař vstříc též v románu Měšťanský dům, v němž se snažil pojmenovat smysl velkých i skrytých dějin a lidské existence v poválečném světě.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Touha, chléb můj (R 1947); Kříže rostou k Pacifiku (R 1947; 1. přeprac. 1958; 2. přeprac. 1966); Mraky táhnou nad Savojskem (R 1949; přeprac. 1959); Bronzová spirála (R 1953); Modré údolí (R 1954; přeprac. 1972); Opustíš-li mne (R 1957); Ať hodí kamenem (R 1962); Úspěch (R 1965); Vzpoura na Panteru (R pro ml. , 1967); Minutu ticha za mé lásky (R 1969); Konečná stanice (R 1971); Skleněná dáma (P 1973); Opustíš-li mne (D, rozmnož. , 1973, i prem. , s J. Kubátem); Jeden stříbrný (R 1974); Jeden stříbrný (D rozmn. i prem. 1975, se Z. Kaločem); Devátá smrt (R 1977); Bar U ztracené kotvy (P 1979); V šest večer v Astorii (R 1982); Stránky života (pamětní tisk, 1983); Opona bez potlesku (R 1985); Za oponou tvorby (P vzpomínková, pamětní tisk, 1988); Měšťanský dům (R 1989).
Souborné vydání: Vybrané spisy Zdeňka Pluhaře (Čs. spisovatel, 1983–88, 6 sv. ): Konečná stanice (1983), V šest večer v Astorii (1984), Opustíš-li mne (1985), Ať hodí kamenem (1986), Jeden stříbrný, Devátá vlna (1987), Minutu ticha za mé lásky (1988).
Ostatní práce: Člověk staví (populárně nauč. pro ml. , 1944); Voda slouží člověku (populárně nauč. pro ml. , 1956); ČKD Blansko, závody Jiřího Dimitrova n. p. , 275 let. 1698–1973 (1973, lit. spolupráce, s K. Polákem).

'Životopis autora Pluhař Zdeněk'