• Životopis
• Tvorba (11)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Vančura Vladislav - Životopis

Vladislav Vančura pocházel z velmi starého evangelického rodu sahajícího až do dob předbělohorských, v posledních generacích žijících v Čáslavi. Odtud se rodina hospodářského správce Václava Vojtěcha Vančury na konci 19. století přestěhovala do Háje u Opavy. Zde se 23. června 1891 Vladislav Vančura narodil. Z jeho čáslavských příbuzných měl podobné životní osudy o devět let starší Antonín Vančura – spisovatel Jiří Mahen.
Na severní Moravě Vančurové dlouho nepobyli a hledali štěstí na několika dalších místech, až konečně zakotvili v Davli u Prahy, kde Vladislav prožil dětství a mládí. Na malostranském ani benešovském gymnáziu se mu nedařilo, začal se učit fotografem, potom knihkupcem, avšak po dvou letech se přece jen do školy vrátil a odmaturoval v r. 1915 v Praze na gymnáziu v Křemencově ulici. Své umělecké nadání chtěl uplatnit na Uměleckoprůmyslové škole, ale po dvou letech se malířství vzdal a zvolil medicínu. Aby nemusel do války, riskantně si naordinoval nemoc. Jako medik pak praktikoval (1919-20) na východním Slovensku a v Německém (Havlíčkově) Brodě, později měl lékařskou praxi na Zbraslavě. V r. 1929 medicíny zanechal a zcela se věnoval literatuře, veřejné a politické činnosti a také filmu.
 
Levicově smýšlející Vančura se stal r. 1921 členem Komunistické strany Československa, byl u vzniku Devětsilu a jeho prvním místopředsedou. A i když se r. 1929 s komunistickou stranou rozešel, na jeho názorech se v podstatě nic nezměnilo. Pracoval v Levé frontě a v dalších levicových organizacích, byl činný v nakladatelství Družstevní práce a přispíval do mnoha časopisů a novin. Býval však také hostem na pátečních debatách u bratří Čapků, kde diskutoval i s T. G. Masarykem, např. o smyslu českých dějin. K jeho blízkým přátelům patřili I. Olbracht, V. Nezval, K. Nový, F. Halas, J. Seifert, J. Mukařovský a další. V době německé okupace vyvíjel odbojovou činnost a byl v čele spisovatelské sekce Výboru inteligence, součásti Národního revolučního výboru. V květnu 1942 Vančuru zatklo gestapo a 1. června 1942 za stanného práva byl v Praze zastřelen.
 
Jedinečnost Vančurova postavení v české literatuře je dána několika faktory. Je to především jeho jazyk a sloh, který slučuje v nový organický celek různé vrstvy archaické i moderní, humanistickou větnou skladbu, biblickou kraličtinu, jazyk hovorový i spisovný, jazyk lidový i učenecký, novinářský i politický, slang a různé hantýrky. Nic však neponechává náhodě, takže výsledný efekt je naprosto přesvědčivý a účinný. Vančurova metaforika, nekonečně bohatá, překvapuje svou originalitou. Tím jsou jeho prózy navýsost básnické a ozvláštňují skutečnosti a děje zdánlivě všední a nezajímavé a posunují je významem do souvislostí myšlenkově závažných. Přitom aktuální souvislosti jsou přítomny, ať je námět jakkoli ze vzdáleného času. Zápasení s nepřátelskými silami, které člověku škodí, je mu jedním z předních úkolů a satirický humor stejně jako jemná lyričnost jsou jeho účinnými zbraněmi. Tím také přísná epičnost a dušezpytné rozbory povah a počínání hrdinů často ztrácejí ve Vančuroových prózách své obvyklé postavení. Úloha vypravěče vystupuje v nejrůznějších podobách a je integrujícím činitelem. Přitom stále vzestupná linie Vančurova umění prochází jak obdobími hledání nových postupů, tak následnými jejich syntézami.
Po časopiseckých prózách vyšel jako svazek  Devětsilu Vančurův Amazonský proud, soubor napovídající budoucí žánrovou pestrost autorovy tvorby. Záhy byl následován prózami Dlouhý, Široký, Bystrozraký a F. C. Ball, dadaisticky obraznými a satiricky humornými.
Prvním, skutečně již vančurovským dílem je román Pekař Jan Marhoul. Podle Šaldy to „je krásný a mohutný pokus učinit tuto jazykovou formu znova nosnou pro nový, životně společenský obsah: drama dělnického boje o chléb – ale zároveň je patrna snaha nepřetížit ji příliš, ponechat jí pokud možno dadaistickou volnost – odtud invence titulního reka, tichého dobrého blázna – altruisty, který jakoby nějakým nedopatřením zaběhl sem z následovníků sv. Františka“. Tato dadaistická básnická próza tedy účinně spojuje skrytou společenskou kritiku s umělecky avantgardní poetikou. Touž cestou se ubírají zakrátko Pole orná a válečná, „dada tragické, rozvířený a rozvichřený svět válečného šílenství, a zase: vylehčený o blázna, který se pitvornou, ale příznačnou náhodou mění v symbol neznámého vojína, pokrytecky uctívaného mocnými tohoto světa“ (Šalda).
Novela Rozmarné léto je jedna z nejpopulárnějších poetistických Vančurových próz (i díky pozdějšímu filmovému zpracování), typická pro autorův shovívavý humor, podle Šaldy „dada humoristické“. Je podmanivá kontrastem mezi vznešenestí výrazu (postav i vypravěče) a nicotností obsahu výpovědí, ve zjevné parodii na renesanční rozprávky.
Svým způsobem zlomovým dílem, po několika hrách (Učitel a žák, Nemocná dívka) a románu Poslední soud, je ve Vančurově uměleckém směřování román Hrdelní pře anebo Přísloví. „Všecko básnicky tvořivé úsilí Vančurovo je boj o děj, je snaha poznat děj jako samu předmětnost poznání básnického... Jako každá dobrá věc básnická připouští i Vančurův román několikerou interpretaci“. (Šalda)
Další vývojový stupeň Vančurovy tvorby znamená román Markéta Lazarová. Příběh, v jehož líčení vystupuje zřetelně úloha vypravěče, se odehrává v blíže neurčeném období středověku a hlavními hrdiny jsou dvě znepřátelené rodiny silničních lapků, Kozlíků a Lazarů, bojujících s královským vojskem. (Vančura využil ve vlastním rodě udržované vyprávění o svých loupežnických předcích. ) Na vrcholu nenávistného konfliktu je Mikoláš a Markéta, jejich rodová čest a vzájemná láska. Je to „epos o lásce a smrti, o milování a zradě, o odvaze a zbabělosti ... všechny složky jazykové, tematické a kompoziční výstavby jsou v dynamické rovnováze. “ (M. Grygar). Vančurovy scénáristické a režisérské vlohy k filmu se v Markétě Lazarové výrazně projevily viděním „detailních záběrů“, takže pozdější filmová verze románu v 60. letech jich mohla dobře využít, i když celek poněkud posunula k naturalistickému pojetí.
Milostná tematika je i v románě Útěk do Budína, při jehož hodnocení Šalda vyjádřil svůj soud o celé dosavadní Vančurově tvorbě: „Vladislav Vančura pohnul českou prózou, nový Valibuk. Z beztvarého rozbředlého románového povídání, nimrajícího se v bahně a sedlině tzv. lidských duší, náladkařícího až bůh brání, vytvořil přísný zákonný tvar prózy tak básnické, že při některých jeho knihách, tak např. při té až nedovoleně krásné a omamné Markétě Lazarové, musíš myslit na balady velkých mistrů verše. “ K Útěku do Budína, jenž „poprvé blíží se románu v běžném slova smyslu“ má Šalda některé výhrady, avšak k jedné kapitole připojuje: „Zde zase stojí čas – a to je tak krásné, k nenasycení krásné. “
Jakýmsi přechodem k další etapě Vančurovy tvorby je povídková kniha Luk královny Dorotky s ještě silnějším směřováním k realismu a psychologické charakteristice osob, jejichž náznaky postřehl citovaný Šalda.
Tři románová díla Konec starých časů, Tři řeky a Rodina Horvatova, spolu s divadelní hrou Jezero Ukereve přinášejí novou tematiku se zaměřením ke společenské a historické skutečnosti člověka. Také ještě větší pracovní zájem o film se do prózy promítá. Konec starých časů satiricky zobrazuje život poválečných zbohatlíků. Tři řeky sledují vývoj hlavní postavy Jana Kostky, selského syna a filozofa, od rozhraní století do konce 1. světové války v Čechách a v Rusku. Autorovým záměrem bylo „sledovat člověka, z něhož život střásá mátožnou nejistotu mladosti“ ... hledal situaci, „za které by student mohl projít školou světa, bolesti a tvrdé práce“. Cílem bylo za třemi řekami, jako v pohádkách, nalézt pravdu.  V Kostkově případě to byla ruská revoluce, k níž se přidá. Šalda to označil za „experiment ne zcela podařený“. Z plánované trilogie Koně a vůz o vývoji české společnosti od poloviny 19. století až do 30. let stačil Vančura napsat jen první díl, Rodinu Horvatovu. Opustil svůj dosavadní charakteristický způsob práce ve prospěch objektivní epiky.
Spád událostí na konci 30. let vyvolal u Vančury, podobně jako u mnoha českých básníků a spisovatelů, úsilí dát čtenářům do mysli zbraň proti fašistickému nepříteli ohrožujícímu státní samostatnost, národní existenci, kulturní a obecně lidské hodnoty vytvářené po staletí. Tak vznikly s mimořádným tvůrčím úsilím Vančurovy Obrazy z dějin národa českého, věrná vypravování o životě, skutcích válečných i duchu vzdělanosti, vrcholné životní dílo autorovo. Původní plán na mnohasvazkový cyklus nakonec vlivem okolností vyústil jen ve dva díly a náčrt obsahu a kompozice dílu třetího (1945). Vědomá návaznost, už v názvu, na umělecké podání Dějin F. Palackého, měla zdůraznit kontinuitu zápasu o existenci, i když dějinnou fiozofii Obrazů poskytovali marxističtí historikové V. Husa, J. Pachta aj. Charvát. Vančura své dílo komponoval skutečně jako obrazy různého žánrového pojetí (novely, romány a další prozaické útvary) skládající v celku dějinné pásmo, v němž nejsou hlavními hrdiny jen králové a mocní, ale především množství historii neznámých jedinců, jež Vančura v příbězích pojmenovává a kteří, každý svou částečkou, přispěli do složité skladby příčin vedoucích ve svém úhrnu ke změnám v posunu času až do současnosti. Objektivní zjištění historiků, byť modifikované jejich metodami, umělecky domyšlené a dofabulované V. Vančurou, se mělo stát a v monumentálním torzu se stalo hrdinským eposem, zbraní proti německým okupantům v prvních letech protektorátu. I když obrazy byly dovedeny jen do přelomu 13. a 14. století, obsahují vynikající výtvory Vančurova uměleckého génia i dějinně filozofické myšlenkové hloubky. Povídka Kosmas, vypovídající mnohé i o autorovi, Několik příběhů z doby, kdy se v Čechách zakládala města, Rytíř, o lásce a zradě Záviše z Falkenštejna, jsou toho dokladem, stejně jako Šlépěje krále Přemysla s poslední kapitolkou Moravské pole.
V závěru Tří přemyslovských králů, kdy pražský groš podle historiků nastolil dobu peněz a nastal dějinný zlom, dává Vančura zrodit se národu: „V tom věku novějším vzešla lidu větší míra svobod a Čechy rozkvetly v národ, který je i země i duch i společenství prací i jazyka i vztahů i paměti-nepaměti (v jejichž hlubinách se zrcadlí každá hodina právě odbíjející), ten národ sklenul svoje žebroví a stal se nesmrtelným. “
Pohádka pro děti Kubula a Kuba Kubikula, o medvědáři a jeho medvědu, napsaná v době Vančurova směřování k realitě a k větší epičnosti, souvisela se změnami v rodinném životě po narození dcery.
 

'Životopis autora Vančura Vladislav'