• Životopis
• Tvorba (33)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (1)

Diviš Ivan - Životopis

Pochází z rodiny bankovního úředníka v Praze, kde se narodil 18. září 1924. Za studií na pražském gymnáziu byl několik dní po atentátu na R. Heydricha v r. 1942 zatčen gestapem a deset dní vězněn na Pankráci. Potom se učil knihkupcem, po válce složil maturitu a pracoval jako účetní a redaktor u nakladatelství Václava Patra. Při zaměstnání studoval na FF UK estetiku a filozofii, později jen samostatnou filozofii (do r. 1950, kdy byl ze studií vyloučen. ) Mezitím (1949) krátce vedl knihkupectví v Liberci a do r. 1953 byl zaměstnán v nakladatelství Svoboda v Praze. Potom pracoval jako obráběč kovů nejprve v Liberci, pak ve Kbelích. V letech 1960 – 1968 působil jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, 1968-69  byl redaktorem Sešitů. V srpnu 1969 emigroval do Mnichova, kde byl mnoho  let knihovníkem rozhlasové stanice Svobodná Evropa (soubor causerií z let 1988 – 93 Slovem do prostoru). Zpět do Prahy se vrátil až na sklonku 90. let. Zemřel v Praze 7. 4. 1999.
Divišova rozsáhlá tvorba zahrnuje na dvě desítky básnických sbírek a literárních děl. Psát začal v r. 1945 a publikoval v řadě časopisů. Po své prvotině  První hudba bratřím se na třináct let odmlčel. Do 60. let vyvíjel usilovnou snahu proniknout básnicky do podstaty světa a života a narážel na nepřekonatelné protiklady, jež ho vedly k zoufalství a k absurditě. Je to období sbírek Uzlové písmo, Eliášův oheň, Deník molekuly, Chrlení krve. K překonání beznaděje „nalézá Diviš cestu v přiznání se ke Kristu jako k záštitě všech jistot a hodnot“ (J. Med). Svědčí o tom sbírka Sursum. Stálé střídání vracejícího se zoufalství a opětné jistoty křesťanské víry, prohlubně a výšiny, jsou trvale přítomny. Snad proto se Diviš nazývá „špatným křesťanem“. Utrpení i smrt mají očistnou sílu a jsou zkouškou lidských kvalit (sbírka Thanatea). Básníka se od počátku hluboce dotýkaly také politické poměry v totalitním systému, avšak nebyl spokojen ani se současností. Řekl o sobě, že „je člověk politický ažaž, tj. celý život zvracel, zejména nad poměry v Čechách ... nikdy nevolil, a to ani za bolševismu, natož pak v současném kanálu“.
Emigrace byla pro Diviše „trestem smrti“, byl vyhnán z domova, zbaven jazyka, ztratil i chuť k životu. Vyhnanství je ukřižování, jímž se zachraňuje rozpolcený svět. Lyricko-epická poéma Beránek na sněhu a básnická sbírka Odchod z Čech umožnily autorovy vyrovnat se s tíhou tragického osudu, neboť poezie je „rozkaz shůry“ a má očistnou moc. Diviš se vyrovnal se svým češstvím a vlastenectvím, kterému nestačilo tradiční pojetí jeho básnických předchůdců či prvorepublikových politiků, a jediné východisko nalezl v návratu k dávnému mýtu svatováclavských Čech, z nichž není možno být vyhnán a jež nelze ani opustit, protože mají základ v Bohu. Jediná Divišova epická skladba Jedna loď zobrazuje současný svět v jeho tragické podobě.
Zcela osobité Divišovy básnické výrazové prostředky souvisejí jednak s jeho filozofickým vzděláním, jednak s jeho duševním ustrojením ovlivněným nemocí a vnitřním duchovním klimatem nekonvenčního křesťana. „Divišov apoetika je ve své pdostatě založena na extenzitě výrazu ... ovlivňuje ji i bezbřehá volnost verše, jeho proměnlivost a takřka prozaická pružnost syntaxe, ... básníkova fantazie trhá pouta logiky. “ (J. Med) Divišovo přesvědčení o výsostném poslání básníka má blízko k romantikům a svou riskantní otevřeností a některými dalšími znaky není daleko od J. Demla.
'Životopis autora Diviš Ivan'