Peterka Josef
* 06.03.1944
* Oříkov u Sedlčan
0%
Peterka Josef - Životopis
Básník, literární kritik, literární historik a teoretikNarodil se v rodině rolníka. Po absolvování ZŠ v Sedlčanech (1958) a SVVŠ v Sedlčanech a Říčanech u Prahy (maturita 1962) studoval češtinu a filozofii na FF UK (1962–1967, PhDr. 1968 prací Prolegomena k obsahovému rozboru básnického díla). Od 1968 učil na gymnáziu v Praze-Vinohradech. V roce 1971 se stal pracovníkem oddělení teorie Ústavu pro českou a světovou literaturu (CSc. 1981 prací Ideologické aspekty kulturního dědictví, v knižní verzi Metamorfózy tradice). Roku 1982 přešel do funkce tajemníka literárního odboru Svazu českých spisovatelů, v roce 1989 byl vedoucím tajemníkem Svazu. Po jeho zániku se stal v roce 1990 odborným asistentem na katedře české literatury PedF UK, kde působí dosud.
Debutoval 1964 poezií v Hostu do domu. Básně, literární kritiky i odborné studie publikoval v Orientaci, Literárních novinách, Sešitech pro mladou literaturu, Čs. vojáku, Plameni, České literatuře, Čs. rusistice a dále v Mladém světě (v 70. letech zde založil a řídil rubriku mladé poezie Místenka na Pegasa), Tvorbě (od 1972; zde v Knihovničce Tvorby 1983, č. 42, studie Situace a úkoly současné literární kritiky), Rudém právu, Literárním měsíčníku, Listech Klubu přátel poezie, Českém jazyku a literatuře, Slovenských pohľadech (Bratislava), Kmeni, Panoramatu české literatury (některá čísla i redigoval), jenž vycházel v několika jazykových mutacích, bratislavském Romboidu (i nověji). – Kryty jeho jménem vycházely v 70. a 80. letech překlady Miroslava Červenky (Nikolaj Alexejevič Zabolockij, Anatolij Anatoljevič Parpara, Mats Traat, Čojdžildžavyn Lchamsüren, Bjambyn Rinčen, Milan Rúfus). – Příležitostně používal šifry -jp-.
V jazykové a stylistické křeči, která rozrušovala i tradiční tvar sonetu – oproštěný od rýmů, zbavený hudebnosti a vědomě deformovaný – vyslovila Peterkova první sbírka Lití olova pocity subjektu zraňovaného okolním světem. Toto téma přerůstalo v Žalmech až v mesianisticky podbarvený spor lyrického hrdiny s lidskou malostí a citovou otupělostí. Místy až groteskně působící patetizaci vlastního já a manýrismu, spjatému s přijatou biblickou stylizací, Peterka unikal sbírkou Krušná. Obracel se v ní ke kořenům, k venkovské krajině dětství, ale za idylou folklorních kulis odhaloval věčné kolektivní drama baladických dějů v baladických sceneriích, lidskou existenci pojatou jako neměnný úděl a zápas. V 70. letech hledal básník východisko z tragického vnímání světa v přihlášení se k ideálu poezie do sebe neuzavřené, programově neartistní, ale přesto se nevzdávající osobitého vidění skrze svár a rozpory (Místo u ohně, Obrana příchozích). Hlubším podtextem, náročností výrazovou, „disharmonickou harmonií“ své „dialektické poetiky“ si Peterka zachovával odstup od civilismu a autobiografismu generace tzv. „pětatřicátníků“ (Karel Sýs, Jiří Žáček, Petr Skarlant, Josef Šimon aj. ). Jestliže v poemě Autobiografie vlka přijal za své jejich oblíbené prostředí (sídliště), typ lyrického hrdiny svíraného banalitou současnosti i zájem o městskou hovorovou řeč, současně posunul tyto prvky k filozofickému zobecnění. Svár „vlčího“ pudu po svobodě a „psích“ jistot, romantismu a „občanské normy“ tu metaforicky obrážel problém kompromisu, na který narazili jeho vrstevníci v normalizované literatuře. Od takto vyhroceného konfliktu Peterka dodatečně ustoupil v poemě Autobiografie člověka; své dávné bouřlivácké postoje a autostylizace zmírňoval také účelovým přepisem starších básní ve výboru Bez definitivy.
Jako literární kritik Peterka na počátku tzv. normalizace vedl polemiku s nejkrajnějšími konjunkturálními výpady proti mladé literatuře (Pavel Bělíček). Záhy však nacházel argumenty na obranu vlastní poetiky v teoretizujících interpretacích české meziválečné marxistické kritiky a v deklarativním odmítnutí „pravicových“ 60. let a metody strukturalismu (Principy a tendence), stejně jako ve výkladu marxistického hodnocení kulturního dědictví (Metamorfózy tradice). Do stejného výkladového rámce vřazoval i vztahy literatury české a slovenské (Dvojramenný proud). Na samém sklonku 80. let se Peterka pokusil vzkřísit socialistický realismus jako vážný teoretický problém a zařadit s jeho pomocí vlastní tvorbu i dílo svých vrstevníků (obsazujících během druhé poloviny 80. let důležité funkce ve SČS) mezi významné hodnoty socialistické literatury (Teoretické otázky rozvoje socialistického realismu). V 90. letech se věnoval pedagogické činnosti, vydal skripta Teorie literatury pro učitele a spolu s Dagmar Mocnou redigoval kolektivní Encyklopedii literárních žánrů.
BIBLIOGRAFIE
Poezie a práce o literatuře: Lití olova (BB 1964); Žalmy (BB 1965); Krušná (BB 1970); Místo u ohně (BB 1973); Rozcvička pro zvědavá očička (verše k omalovánkám, 1977); Obrana příchozích (BB 1978); Barevný svět (verše k omalovánkám, 1979); Aubiografie vlka (B 1980); Principy a tendence (soubor studií, 1981); Metamorfózy tradice (studie, 1983); Autobiografie člověka (B 1984; souborně s Autobiografií vlka s tit. Autobiografie vlka a člověka, 1986); Stopový prvek láska (BB 1986); Dvojramenný proud (studie, 1986); Teoretické otázky rozvoje socialistického realismu (studie, 1986); Ekologie duše (BB 1990); Teorie literatury pro učitele (skripta, 2001).
Výbory: Okna do mrazu (BB 1981, ed. V. Kolár); Bez definitivy (BB 1988); Krásný ortel (BB 1989).
Účast v týmových pracích: Slovník literární teorie (1977; přeprac. 1984), Slovník literárních směrů a skupin (1977; rozšíř. 1983); Spoluvytvářet pravdu zítřka (1982); Slovník české literatury 1970–1981 (1985); Rozumět literatuře 1. Interpretace základních děl české literatury (1986); Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů (1987); V. Křivánek a kol. : Český dekameron (1994); V. Křivánek – H. Kupcová: Malý slovník literárních pojmů a autorů (1994); Encyklopedie literárních žánrů (2004, též redig. s D. Mocnou).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Pozvání do krajiny (1975, autorský podíl na průvodních slovech); Tradice české meziválečné marxistické kritiky a budování socialismu v Československu (1975; 1978); Pocta Františku Palackému (1976; 1979); Slovník lásky (1980); Zrychlený tep (1980); Sovremennaja literatura Čechoslovakii v kontekste literatur evropejskich socialističeskich stran (Moskva 1981); Strana a literatura (1981); Vedeckotechnická revolúcia a literatúra (Bratislava 1982); Slovo a hlas 2 (1983); Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (VO 1981; 1984); Stány světla (sb. máchovských ohlasů, 1986); Trvalé bydliště Praha (1986); Jahresring 88–89 (Stuttgart 1988).
Uspořádal a vydal: Mírový hlas (1985); V. Závada: Ohňostroj (1985); Klíčení. Almanach mladé české poezie (1985, s dalšími); P. Prouza: Holky, požár, kariéra (1989); Aspects de la poésie tchèque (Marseille 1991); Studijní texty k úvodu do literatury (1998); Ekologická čítanka. Pozdě pro budoucnost? (2001, s K. Dejmalovou).
'Životopis autora Peterka Josef'