• Životopis
• Tvorba (32)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Hercíková Iva - Životopis

Prozaička a scenáristka, autorka televizních a rozhlasových her; věnuje se jak literatuře pro mládež, především dívčí, tak i tvorbě pro dospělé, v níž zachycuje milostné a manželské krize našich současníků; využívá také žánru hororu.
 
Narodila se jako Iva Vodňanská 2. 11. 1935 v Pardubicích, otec byl ban­kovní úředník, matka farmaceutka. Po maturitě na jedenáctiletce v Liber­ci (1954) studovala na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze dramaturgii a divadelní vědu (abs. 1958); v letech 1959-64 pra­covala jako redaktorka v divadelní agentuře Dilia, od té doby se věnuje scenáristické a prozaické tvorbě. Jejím manželem byl satirik J. R. Pick (1925-1983).
Nejúspěšnější dílo I. Hercikové stojí hned na samém počátku: hojně vydávaná a překládaná novela pro dívčí čtenářky Pět holek na krku (1966), kterou pak doplnily na trilogii svazky Trest (1971) a Druhá láska (1973). Čtrnáctiletá Nataša a její čtyři přítelkyně překonávají zmatky pu­berty a prvních lásek, obdivují operní zpěváky, závidí si úspěchy u mlá­denců a lepší existenční podmínky, dokážou být sobecké a kruté. V linii úspěšné trilogie (vyšla souhrnně pod názvem Nataša, 1980) pokračuje novela Andrsenka (1978) o dívce, která zápasí se sklony k přílišnému vy­mýšlení (odtud získává i přezdívku podle slavného pohádkáře), a Sůvy (1983), příběh přátelství dvou protikladných dívčích typů, sportovkyně a zapálené bioložky. V novele Johana (1980) Hercíková pro mladé čtená­ře beletristicky zpracovala mládí Karolíny Světlé. Novela Jak namalovat ptáčka (1983), která prošla před prozaickou podobou formou scénáře te­levizního a filmového, zachycuje nesnadné rozcestí třináctileté umělecky nadané dívky, která dostává dvojí výchovné podněty: od úspěšného a dobře situovaného otce - a od matky, která ji vede ke skromnosti - k náročnosti na sebe a k poctivosti.
Do oblasti literatury pro dospělé čtenáře vstoupila Hercíková povídka­mi hororového žánru — Pavouk, který kulhal (1969). Čtveřice povídek tě­ží z absurdní nadsázky, z psychologické záhady - a dvě z nich se hlásí k tvorbě sugerující hrůzu. Tematicky se vrací ke krizím dívčího dospívá­ní, ale spíše k dospělému čtenáři se obrací novela Jsem nebe (1971), za­chycující nedělní výlet dvou šestnáctiletých dívek s jejich nápadníky. Obraz soupeření dvou kamarádek, milostných námluv a nedělních zábav podává svěže, ale s přílišným zjednodušením psychologické kresby.
Družstevní dům v Praze obývaný většinou umělci stal se dějištěm prvního autorčina románu Plástev medu (1976). Mezi dvěma společenský­mi večírky rozvíjejí se manželské a milostné osudy, soustředěné přede­vším do dvou složitých trojúhelníků. Konflikty dospělých se prolínají s příhodami dětí, román přímo překypuje dějem, ostré střihy přenášejí děj z jednoho bytu do druhého. Autorka projevila smysl pro dramatické i komické situace, většinou se však spokojuje záznamem, konstatováním její postavy zůstávají výlučně v zajetí milostných problémů. To platí i pro trojici novel Dvakrát do stejné řeky (1977). Jedna z novel, Uprostřed noci, vyšla předtím ve sborníku Tři příběhy o lásce (1914). Novely zachycují mi­lostné krize a hledání v komorním zúžení, občas však s mnohomluvností a ulpíváním na povrchu. Pro novelu Stín spánku (1982) zvolila autorka atraktivní prostředí nemocnice, navíc oddělení s umělou ledvinou a složi­tými transplantacemi, a jako dějové schéma stále vděčný milostný troj­úhelník, kolísání hezké třicetileté lékárnice mezi dvěma muži, z nichž je­den je spjat s léčením ledvin jako lékař a druhý jako pacient. Řešení nachází autorka v ženině obětí jako kdysi K. Světlá u svých hrdinek; lás­ku chápe jako morální pouto, závazek, povinnost.
I. Hercíková patří k úspěšným scenáristům filmovým (Pět holek na kr­ku, 1967; Jsem nebe, 1970; Šance, 1970; Velká neznámá, 1971), televizním (Osm hodin vlakem, 1959; Slůňata, 1961; Sestry, 1967; Čekání, 1970; Dva­krát do stejné řeky, 1974; Ten kůň musí pryč, 1975; Sova sídlí v dutém stro­mě, 1978; Jak namalovat ptáčka, 1980, aj. ) i rozhlasovým (Sestry, 1969; Muži můj, neplač, 1971).
V roce 1986 emigrovala s třetím manželem do Německa a roku 1987 do USA. Nejprve na Floridu, poté na deset let na Manhattan a do New Yorku.  Českého občanství se ale Hercíková nevzdala. Do Česka se natrvalo vrátila v roce 2000. Když ji postihla další těžká nemoc, které již nemohla vzdorovat, 27. 1. 2007 spáchala sebevraždu.
'Životopis autora Hercíková Iva'