• Životopis
• Tvorba (13)
• Komentáře (1)
• Hodnocení (0)

Procházka Jan - Životopis

byl politik, český spisovatel a scenárista.
Otec spisovatelek Lenky a Ivy Procházkových. – Pocházel z rodiny sedláka. Po studiu na Vyšší rolnické škole v Olomouci (1945–49) nastoupil jako vedoucí Státního statku mládeže v Ondrášově na Bruntálsku. Od 1950 pracoval (s výjimkou vojenské služby u pohraniční stráže, 1951–53) v Praze na Ústředním výboru Čs. svazu mládeže (zemědělské oddělení), kde organizoval brigády na pomoc pohraničí. Od 1959 byl scenáristou FS Barrandov, kde pak působil jako dramaturg a vedoucí tvůrčí skupiny Švabík – Procházka (1962–67). Od 1962 byl kandidátem Ústředního výboru KSČ (1967 vyloučen), 1963–66 pracoval v ideologické komisi ÚV KSČ, byl též poradcem prezidenta Antonína Novotného. 1968–69 místopředseda SČSS. V těchto funkcích i v publicistické činnosti vystupoval s požadavky reforem komunistické strany a socialistické společnosti. Na jeho předčasném úmrtí měla podíl štvavá kampaň, která proti němu byla 1970 rozpoutána televizním pořadem Svědectví od Seiny. Pořad používající i sestřih odposlechu v bytě Václava Černého měl být mediální předehrou k politickému procesu. V době prvního zatýkání (Alois Poledňák, Jaroslav Šedivý, Hubert Stein) Procházka již onemocněl a byl hospitalizován. Jeho pohřeb, původně zakázaný, proběhl za dozoru Státní bezpečnosti. O Procházkově životě a okolnostech jeho smrti byl natočen televizní dokument V žáru moci (2001, r. J. Niub) zařazený do cyklu dokumentů Předčasná úmrtí.
 Publikoval v novinách a časopisech: Mladá fronta, Obrana lidu, Rudé právo, Práce, Čs. voják, My (zde většina fejetonů otištěných v souboru Politika pro každého), Literární noviny (Literární listy, Listy), Kulturní tvorba, Kultura, Plamen, Filmové a televizní noviny, Host do domu aj. Ojediněle přispíval do Svědectví (Paříž). Filmová povídka Ucho byla vydána v samizdatové edici Krameriova expedice (1980), Procházka je též zastoupen v samizdatovém sborníku K odsunu Němců z Československa (1979). Je autorem námětů a scénářů (většinou ve spolupráci s režiséry) filmů To byla noc (1957, středometrážní, r. Václav Hanuš), Hořká láska (1958), Zatoulané dělo (1958, oba r. Josef Mach, sc. + Josef Mach), Lidé jako ty (1960, r. Pavel Blumenfeld, sc. + Vladimír Bor), Valčík pro milion (1960, r. Josef Mach, sc. + Josef Mach), Pouta (1961, r. Karel Kachyňa, sc. + Karel Kachyňa a Lubomír Možný), Trápení (1961, r. Karel Kachyňa, sc. + Karel Kachyňa), Černá dynastie (1962, r. Štěpán Skalský, sc. + Štěpán Skalský), Zelené obzory (1962, r. Ivo Novák, sc. + Ivo Novák, podle stejnojm. prózy), Závrať (1962, r. Karel Kachyňa, sc. + Karel Kachyňa), Život bez kytary (1962, r. Jiří Hanibal, sc. + Jiří Hanibal), Komu tančí Havana (1962, r. Vladimí Čech, sc. + Vladimír Čech), Na laně (1963, r. Ivo Novák, sc. + Ivo Novák), Naděje (1963), Vysoká zeď (1964, oba r. Karel Kachyňa, sc. + Karel Kachyňa), Povídky o dětech (1964, r. Milan Vošmik, Jaromír Dvořáček a Jiří Hanibal), Kdy brečí muži (1964, krátkometrážní, r. Jan Valášek), Anděl blažené smrti (1965, r. Štěpán Skalský, sc. + Štěpán Skalský), Ať žije republika (1965, r. Karel Kachyňa, sc. + Karel Kachyňa), Tranzit Carlsbad (1966, r. Zbyněk Brynych, sc. + Zbyněk Brynych, na motivy Josefa Picka), Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967, podle prózy Svatá noc, oba r. + sc. Karel Kachyňa), Naše bláznivá rodina (1968, r. Jan Valášek + Karel Kachyňa), Vánoce s Alžbětou (1968, r. Karel Kachyňa, sc. + Karel Kachyňa), Maraton (1968, r. Ivo Novák, sc. + Ivo Novák), Slasti Otce vlasti (1969, r. Karel Steklý, sc. + Karel Steklý, podle Františka Kubky, Karlštejnské vigilie), Směšný pán (1969), Ucho (1970, prem. 1990, oba r. Karel Kachyňa. sc. + Karel Kachyňa), Na kometě (1970, r. Karel Zeman, sc. + Karel Zeman, podle Julese Verna, Jan Procházka neuveden), Už zase skáču přes kaluže (1970, r. Karel Kachyňa, sc. pod jm. Oty Hofmana + Karel Kachyňa podle Alana Marshalla), Svatby pana Voka (1970, r. Karel Steklý, Jan Procházka neuveden), Páni kluci (1975, r. Věra Plívová-Šimková, podle námětu Marka Twaina, sc. pod jm. Víta Olmera). Podle námětů z Procházkovy pozůstalosti byly natočeny filmy Městem chodí Mikuláš (1992, r. Karel Kachyňa, sc. + Karel Kachyňa, spolupráce na sc. Iva Procházková; nerealizovaný scénář už 1969) a Kráva (1993, r. Karel Kachyňa, sc. + Karel Kachyňa a Karel Čabrádek, zčásti na motivy J. Š. Baara). Ucho upravil Pavel Kohout pro německou televizi ZDF a rakouskou televizi ORF (1983). V roce 1999 bylo Procházkovi in memoriam uděleno státní vyznamenání Medaile za zásluhy. – Užíval šifer ap a (jp).
 K základním rysům Procházkovy tvorby patří znalost venkovských reálií a zakotvení v tradičních hodnotách rolnického života: v práci, rodině, přírodním řádu; mravní tradicionalismus se však u něj paradoxně pojí s komunistickou koncepcí „nového člověka“ nezatíženého vlastnickou mentalitou starých časů. V jeho dílech se tak stále vrací motiv rozporu mezi životní opravdovostí a pragmatickým přijetím panujících zvyklostí, mezi ideálem a realitou, nadějí a deziluzí. Dějištěm jeho próz i scénářů jsou často státní statky a velké stavby v pohraničí, jejich hrdiny mladí lidé střetající se s lhostejností okolí, s byrokratismem a falší v lidských vztazích. Od debutu z poloviny 50. let, propagandisticky zjednodušeného vidění skutečnosti v prózách Rok života, se Procházka propracovával k epice založené na výrazných postavách s přesně odpozorovanými rysy psychického ustrojení i vnějších projevů (Zelené obzory, Závěj). Se zvláštním porozuměním a mírným sentimentem zachycoval postavy dívek a žen instinktivně nacházejících své životní poslání v lásce a oběti (Tři panny a Magdaléna). Společenský kriticismus, jehož projevem byla i autorova publicistika (Politika pro každého), byl u něj trvale doprovázen humorem, ironií a schopností aforistické zkratky v dialogu i autorském komentáři (nejvýrazněji v pohraničnickém románu Přestřelka). V Procházkových prózách postupně sílil vliv scenáristické profese (pojetí textu jako záznamu toho, co je vizuálně zachytitelné, dramatické zhuštění konfliktu do krátkého časového intervalu a asociativní prolínání epických časů). Tento proces vyvrcholil trojicí próz, v jejichž syžetu je okamžik individuálního prozření ústředních postav promítnut na pozadí tzv. velkých dějin. V deziluzivních příbězích z konce druhé světové války (Ať žije republika, Kočár do Vídně) a z doby násilné kolektivizace zemědělství (Svatá noc) nabývají autobiografické a empirické detaily na symboličnosti, konkrétní historická situace se stává východiskem zobecňujícího podobenství o zničující síle sobectví, nenávisti a fanatismu. Z Procházkovy filmové tvorby jsou nejvýznamnější snímky vzniklé ve spolupráci s Karlem Kachyňou: zpočátku to byly vesměs komorní psychologické příběhy citového zrání cílevědomých dívek (Trápení, Závrať, Vysoká zeď), později tíhly k baladičnosti a přinášely nekonvenční, záměrně polemický pohled na nedávnou historii (Ať žije republika, Kočár do Vídně, Noc nevěsty). Výsledkem sílící političnosti byl nakonec film Ucho, který vystihuje nedýchatelnou atmosféru podezírání a přetvářky v nejvyšších kruzích totalitní společnosti.

'Životopis autora Procházka Jan'