• Životopis
• Tvorba (6)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Vrchlický Jaroslav - Životopis

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Prof. Emil Bohuslav Frída, Dr. h. c. , (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.
 
Emil Frýda se narodil 17. února 1853 v Lounech. Rodiče tu měli kupecký krám, ale brzy po Emilově narození se přestěhovali do Slaného, kde si koupili dům a zřídili nový obchod. Dětská léta trávil však Emil většinou u strýce Antonína Koláře, který byl farářem v Ovčárech u Kolína, a u babičky z matčiny strany. Ovčárecký pobyt měl pro Vrchlického zásadní význam. Strýc byl vzdělaný člověk se širokým kulturním rozhledem, probouzel ve svém synovci první literární podněty a do značné míry usměrňoval jeho výchovu a studijní zájmy. Do gymnázia začal Emil chodit ve Slaném, po roce přešel do Prahy, kde však měl potíže s matematikou, takže jednu třídu musel opakovat. Studia dokončil v Klatovech. Po maturitě vstoupil na bohosloví, ale už po půl roce oznámi strýci i rodičům, že jej kněžský stav neláká. Proto přestoupil na filozofickou fakultu a věnoval se studiu historie, románských jazyků a filozofie. V této době učil češtině francouzského historika Ernesta Denise a jeho prostřednictvím se poprvé důkladněji seznámil s francouzskou literaturou.
V r. 1875 odjel jako vychovatel v hraběcí rodině Montecuccoli-Lederchi do Itálie. Pobyl tam sice jen rok, načerpal však mnoho podnětů pro svou básnickou tvorbu. V Itálii poznal výtvarné a slovesné umění italské renesance, seznámil se s dílem Dantovým i se soudobou italskou literaturou. Za italského pobytu vzniklo mnoho básní nebo jejich konceptů, které se později objevily v různých sbírkách Vrchlického. Po návratu z Itálie a krátkém učitelování získal trvalejší zaměstnání jako tajemník Českého vysokého učení technického.
Básně a drobné prózy začal uveřejňovat pod pseudonymem Jaroslav Vrchlický již v době klatovských studií, nejprve v Šumavanu, Světozoru a v Amazonkách, almanachu studentské mládeže, kde také poprvé vystoupil na veřejnost spisovatel Josef Holeček. Pseudonym Vrchlický si zvolil podle zapomenutého, předčasně zemřelého kutnohorského básníka J. V. Jelínka, který byl již dříve jeho nositelem. Proto r. 1919 vytesal Josef Chvojan na skále nad říčkou Vrchlicí v Kutné Hoře na ploše více než dvanácti čtverečních metrů ohromný reliéf Jaroslava Vrchlického, jenž je jedním z největších monumentů, který byl na počest českého básníka vytesán. Svědčí o úctě, jíž se Vrchlický u svých současníků těšil.
První knižní sbírku Z hlubin vydal Vrchlický r. 1875, když rok předtím otiskl v Lumíru delší epickou báseň Satanella, formálně vytříbenou, poplatnou však byronskému romantismu, tehdy již nemodernímu. Sbírka Z hlubin obsahuje básníkovu pesimisticky laděnou lyriku a připomíná vzdáleně Nerudovo Hřbitovní kvítí, postrádá však Nerudův ostrý a hořký tón. Vrchlický, který tvořil snadno a překotně, měl v té době připraveny i další sbírky a soubor překladů z francouzské poezie. Jeho vstup do literatury byl šťastný: veřejnost ho uvítala příznivě. Brzy následovaly v rychlém sledu další sbírky, prozrazující, že pesimismus knihy Z hlubin byl přechodný, a navíc že jeho inspirace byla knižní. Další básnické sbírky Sny o štěstí, Epické básně a italským pobytem podnícené sbírky Vittoria Colonna a Rok na jihu představily již originální básnický talent, který vzbudil uznání i u předních soudobých básníků.
Na sklonku 70. let došlo k střetnutí mezi mladou generací, sdruženou kolem časopisu Lumír (J. Zeyer, J. V. Sládek, J. Vrchlický), a staršími spisovateli, zejména z okruhu Osvěty (E. Krásnohorská, F. Schulz, V. Vlček). Šlo v podstatě o orientaci české literatury. Představitelé tzv. národního směru vytýkali Vrchlickému a jeho druhům kosmopolitismus a nezájem o národní látky, mladí naopak vyčítali svým protivníkům příliš úzké obzory a staromilství. Začátek sporu vyvolala E. Krásnohorská statí Obraz novějšího básnictví českého, zakončenou ostrou kritikou poezie Vrchlického. Uprostřed ostrých a často i málo vybíravých útoků obou táborů formuloval Vrchlický za sebe i za své přátele program mladých. "Pouhé klinkání v zděděných tvarech poezie prostonárodní nás více neuspokojí ... Chceme, aby báseň stála na výši doby, aby básník nezůstával za cizinou, aby spolu s ní se bral vpřed ... " Kolem r. 1880 nedorozumění mezi oběma skupinami utichlo, mladí básníci si vybojovali právo na poezii, která nesloužila jen úzkým užitkovým národním cílům, ale uváděním cizích podnětů a nových forem rozšiřovala obzor národní literatury.
Výtka kosmopolitismu nebyla ostatně u Vrchlického zcela na místě, neboť řadou básní  ve sbírce Mythy a Legendou o sv. Prokopu v této době i později v Selských baladách prokázal, že nepomíjí národní látky.
Vrcholem tohoto tvůrčího období Vrchlického je sbírka Duch a svět. V ní se objevuje už typický Vrchlický s celou bohatou škálou svého talentu. K lyrismu předchozích sbírek, k umění epického zobrazení, přistupuje další složka jeho poezie – básnická reflexe. Vrchlický se zamýšlí nad dějinami, nad smyslem člověkova poslání na zemi. I když své vyznání víry v člověka a lidstvo vyslovené v tendencích dobového evolučního optimismu halí do představ antické mytologie a hovoří o „duchu světa“, je tu zřejmý vliv tehdejšího pozitivismu. Těmito sbírkami stanul Vrchlický v popředí české poezie. Byl to strhující úspěch, který do té doby neměl v našich poměrech obdoby. Pětadvacetiletý básník se stal mluvčím nového směru a jeho postavení uznávali i starší básníci J. Neruda a Sv. Čech.
Na podzim roku 1873 se seznámil Vrchlický v Umělecké besedě se Sofií Podlipskou, mladší sestrou Karolíny Světlé. Psal jí později z Itálie a z bohaté a oduševnělékkorespondence se vyvinulo přátelství mezi mladým mužem a ženou o dvacet let starší. Tento vztah hluboce zasáhl do básníkova života. Podlipská však nekritickým přeceňováním každé básně, kterou v té době Vrchlický napsal, dala podnět i k básníkově nedůtklivosti vůči jakékoli kritice.
Po návratu z Itálie se Vrchlický často stýkal s rodinou Podlipských a později se oženil s mladičkou dcerou Podlipské Ludmilou. První léta manželství byla šťastná a Vrchlický dal plně výraz svému rodinnému štěstí v jásavých tónech milostné a rodinné poezie. Existenčně zajištěn, uznáván veřejností, obklopen řadou epigonů, stával se reprezentativním představitelem měšťanské kultury, chloubou národní společnosti.
Významnou součást díla Vrchlického tvoří sbírky volně komponovaného cyklu „epopeje lidstva“. Podnět k básnickému zobrazení kulturního a myšlenkového vývoje lidstva a k úvahám o smyslu dějin převzal český básník od Victora Huga z jeho Legendy věků. Na rozdíl od Huga nestojí však Vrchlický nad svou vizí dějin jako chladný a přísný soudce, nestaví se do pózy myslitele a věštce. Jeho postoj k dějinám je relativistický. Nesnaží se také obsáhnout ve svém cyklu vývoj lidstva rovnoměrně ve všech jeho etapách, spokojuje se pouze „zlomky“.
Protože celý cyklus nemá pevnou kompozici, není ani ustálen počet jednotlivých sbírek, které sem náležejí. Obvykle se do něho řadí sbírky: Duch a svět, Mythy I a II. , Nové básně epické, Staré zvěsti, Sfinx, Zlomky epopeje, Nové zlomky epopeje, Bozi a lidé, Třetí kniha básní epických a někdy i Hilarion, Twardowski a Píseň o Vinetě.
První sbírky cyklu vyznačuje optimistický  názor na neustálý pokrok lidského ducha, víra v humanitu a demokracii. Je to odraz soudobých myšlenek pozitivismu i v užším slova smyslu výraz národních nadějí. V pozdějších sbírkách posunuje Vrchlický svůj ideál humanity do vzdálenější budoucnosti. Ideální řád spravedlnosti uskutečnila podle básníka pouze antika. V soudobé civilizaci vidí Vrchlický sociální nerovnost a ostré společenské rozpory. Celými dějinami prochází symbolický chuďas (Hymna Lazarova) a marně hledá naplnění spravedlnosti.
Významnou složkou Vrchlického poezie tvoří milostná lyrika, poprvé zastoupená v Eklogách a písních a pokračující ve sbírkách Dojmy a rozmary, Poutí k Eldorádu, Co život dal, Jak táhla mračna, Hudba v duši, Motýli všech barev, Čarovná zahrada, aj. V této poezii zprvu naplněné pohanskou smyslovostí, později procítěné osobně, stává se žena básníkovi centrem celého jeho života a inspirátorkou jeho umělecké tvorby. V básních, kde se podařilo Vrchlickému opustit mytologii (božstva, satyry, nymfy apod. ), vyslovil s přesvědčivou naléhavostí všechny odstíny milostného citu i manželského a rodinného štěstí. V jiných sbírkách milostné lyriky použil Vrchlický velmi komplikovaných strofických forem, jimiž i jinde obohacoval českou poezii: Zlatý prach, Moje sonáta, Fanfáry a kadence, Nové sonety samotáře, Prchavé iluze a věčné pravdy.
Od začátku 90. let, zhruba kolem básníkovy čtyřicítky, docházelo u Vrchlického pozvolna k roztržce s mladší literární generací. V době, kdy byl uznáván za největšího českého básníka a zahrnován oficiálními poctami doma i v cizině, kdy byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově univerzitě, šikovala se proti němu mladá generace s ostrými, někdy až nevybíravými útoky. Nešťastným příklonem ke konzervativcům, kteří se postavili proti Macharovu hodnocení Hálka, stanul Vrchlický na straně starší generace; neuvážené invektivy proti mladým básníkům, hlavně proti Sovovi a Březinovi, jeho roztržku s mladou generací dovršily. Vedle toho prožíval Vrchlický i krizi uměleckou, kterou si však ve své malé autokritičnosti nepřipouštěl, a po rozchodu se Zeyerem a později s Macharem nenalezl mezi svými přáteli nikoho, kdo by jej včas upozornil na nebezpečí nahodilé improvizace, které od konce 80. let začal častěji podléhat.
Začátkem 90. let se tvorba Vrchlického zachmuřuje, protože i jeho rodinný život procházel krizí, jejíž stopy již nikdy nezmizely. V básních Vrchlického přibývá pesimistických tónů rozčarování a někdy i hořkosti. Naznačují to i názvy sbírek: Bodláčí z Parnasu, Okna v bouři. Ale tato krize měla i své světlé stránky. Po předchozím ochabnutí tvůrčích sil se Vrchlického tvorba očišťuje od chvatu a improvizace, stárnoucí básník nalézá vyrovnanost, i když někdy je to spíše usmířená rezignace.
V roce 1901 ho, spolu s Antonínem Dvořákem, císař jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni, zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, člen tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Na univerzitě přednášel literaturu, byl jedním z prvních členů České akademie věd.
 
Bohatá, avšak méně významná byla Vrchlického tvorba dramatická. Pro divadlo tvořil Vrchlický od r. 1882, ale jen zřídka dosahoval na jevišti pronikavějších úsopěchů. K dramatické tvorbě přistupoval spíše jako i improvizaci určitého námětu. Proto jeho dramata postrádají nejčastěji dramatický spád a pevnou skladbu. Umělecky dostoupil nejvýš trilogií z řecké mytologie Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie). Velké popularity dosáhla veselohra Noc na Karlštejně s vtipnými zápletkami. Také v ostatních českých látkách sahal nejraději k nejstarší české minulosti (Drahomíra, Bratři, Knížata), z cizích látek volil převážně náměty z řeckého a židovského bájesloví (Odysseův návrat, V uchu Dionýsově, Trilogie o Simsonovi) nebo z renesance (Pietro Aretino, Marie Calderonová).
Jen výjimečně psal Vrchlický prózu, většinou povídkovou. Z posledních let života pochází jeho jediný, částečně autobiografický román Loutky.
Významná byla Vrchlického činnost překladatelská a jeho práce literárněkritické. Přeložil celkem asi osmdesát knih. Mezi autory, které překládal, se objevují klasikové téměř všech národů a dob. Nikdo z českých překladatelů před Vrchlickým ani po něm nerozšířil rozhled českého čtenáře po světové literatuře tak zásadně.
Kritické studie a články psal Vrchlický už od 70. let, soustavněji od 90. let (studie o Kollárovi, Erbenovi, Sv. Čechovi, J. Nerudovi, aj). Pozoronost věnoval také cizím literaturám, zejména francouzské a italské.
Závěr básníkova života byl poznamenán utrpením a nemocí, která se poprvé ohlásila r. 1908 záchvatem mozkové mrtvice. Vrchlický ztratil schopnost psát a číst, mluvil jen s obtížemi a byl trýzněn nesnesitelnými bolestmi hlavy. Občas nemoc přechodně ustoupila, takže mohl i tvořit, ale brzy se přihlásila znovu. Léčil se i u moře, avšak bezúspěšně. Poslední dny života trávil v ústraní v Domažlicích. Zde 9. září 1912 zemřel. Je pochován na  vyšehradském Slavíně.
 
„Jaroslav Vrchlický je nejvyšším vrcholem básnické vlny svých let, jejíž krajka neustále se čeřící běží i dny, v kterých žijeme. A přece přese všechnu svoji ohromnost spočívá její tíha a síla ne v hřebenu, kterým Vrchlický je, jako spíše v mohutné mase spodních vod, jež korunuje. Tato šíře základů je závažnější, důležitější, neboť Vrchlický musí být vždy zkoumán jako zjev ojedinělý sice výkonem a duchem, ale je více než který jiný básník zakleslý v době a dobou podmíněn ... Ještě dnes vypadá Vrchlický v této zemi jako cizinec, přicházející z nějakých mytotvorných končin, obracející se neustále k hnízdu živlů, ze kterého vypadl do středu polobohů, proroků, přízraků, do změtení jazyků a kultur ... Lyrické vidmo krystalu nelze opsati a přiblížiti, uzříte je jen láskyplným zadíváním a vcítěním v hranoly krystalu samého“. (F. Halas)
 
Dílo
 
Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her.
Jeho sbírky a dramata jsou poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze, ale někdy tyto tvary působí podivně a nehezky.
Pozdější generací (generace 90. let 19. století) byl velmi kritizován až odsuzován. Proti jeho dílu vystoupili například Tomáš Garrigue Masaryk a F. X. Šalda. Až další generace básníků (Dyk, Blatný, Seifert) si uvědomila kvalitu jeho díla a nyní bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.
Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se vyrovnala evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva a pokoušel se o sbírky zachycující jeho vývoj. Vycházel z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antice.
Básnické sbírky

Lyrika

Z hlubin - Především milostná lyrika. Básně tvoří v podstatě příběh - z pocitů nenávratné pomíjivosti lásky a všeho opět probleskuje naděje, spočívající ve šťastných vzpomínkách, zklamání a konečného uklidnění v resignaci a tvorbě. K popisů svých pocitů využívá básník přírodní symboliku, k nejčastějším motivům patří např. jezero, les, propast.
Dědictví Tantalovo
Brevíř moderního člověka
Eklogy a písně – anticky stylisovaná, především přírodní a milostná lyrika, skladby jsou velmi melodické a bohatě využívají eufonie, mnohé jsou psány ve formě dialogu
Poutí k Eldorádu – milostná a přírodní lyrika
Dojmy a rozmary – láska k ženě, přírodě a lidem
Hudba v duši
Moje sonáta
Zlatý prach
Okna v bouři – Psáno v krizi, jednak v tuto dobu (90. léta) probíhal spor s ruchovci a jednak procházel manželskou krizí, zklamání, hořkost, rezignace, samota, b. Za trochu lásky, formalistní – zkouší různé formy, experimentuje, zapomíná na obsah.
Meč Damoklův – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
Písně poutníka – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
Pavučiny – psáno ve stejné době jako Okna v bouři.
Korálové ostrovy
Strom života (Co tkví v kořenech) - vlastenecká lyrika.
Co tkví v haluzích (Co zní v koruně)
Má vlast – vlastenecká lyrika
Mýty – zpracovává legendu o svatém Prokopovi.
Sonety samotáře - přírodní lyrika.
Démon láska
Dni a noci - Většinou příležitostná a reflexivní lyrika psaná jednoduchou a melodickou písňovou formou, tématicky velmi různorodá, uvažující o základní životní filosofii. Často využívá přírodní metaforiku.
Skvrny na slunci
Píseň klasů – báseň, v níž klasy vypráví, o životě chudých venkovských lidí. Popisuje zde jejich práci na poli.
Modlitba na Řípu – v této básni se sedláci modlí k dědu Čechu, aby dal otcům sílu a dětem dobrý život a aby svatý Jiří ochránil českou zemi.
Meč Damoklův - poslední sbírka; hořká reflexivní lyrika, básník pochmurně uvažuje o blížící se smrti, častá je nicméně i sebeironisace; vyšlo až posmrtně a mnoho básní zůstalo ve fázi náčrtků

Epika

Duch a svět – kolísání mezi optimismem a pesimismem. dává zde do souvislosti umění a rozum, Starověké Řecko je symbolem optimismu. Volá po harmonii s přírodou. Věří v lidské poznání a sílu rozumu.
Zlomky epopeje – cyklus epických nebo lyricko epických básní – jedno téma – myšlenkový vývoj lidstva, básnická sbírka s historickými náměty, optimistický náhled, lidstvo se vyvíjí k humanitě, sbírky: Duch a svět, Selské balady, Bar kochba.
Nové zlomky epopeje
Kytka balad
Fresky a gobelíny
Epické básně - Poetické momentky ze slavných příběhů historie a mytologie, někdy původní, zasazené do mnoha různých reálií (častí jsou mj. uherští Cikáni, severská historie, antická mytologie), součástí sbírky je mimo mnoha kratších romancí a balad také rozsáhlá básnická povídka Satanela, zasazená do středověkého Španělska
Perspektivy - tématem převážně epických či dialogických básní eklogického charakteru jsou významné události z dějin světových náboženství (buddhismus, zoroastrismus) i mytologií, využívá rituálně stylisovaný jazyk, některé básně mají charakter mýtu, jsou jazykově velmi složité
Selské balady – ednoduché a melodické básně, vykazující návaznost na českou lidovou píseň, snaha o vytvoření selské epiky, většinou na základě nevolnické bídy v 17. a 18 století a příběhů lidových hrdinů této doby (Jan Sladký Kozina a jiní), časté jsou poměrně naturalistické popisy vrchnostenské krutosti

Sbírky reagující na politiku

Panteon
Hlasy v poušti

Próza
Jeho povídky jsou ironické a sentimentální.

Barevné střepy – román, obsahuje mnoho autobiografických prvků
Loutky
Povídky ironické a sentimentální

Divadelní hry
Jeho divadelní hry byly psány pro Národní divadlo.

Trilogie Drahomíra, Bratři a Knížata
V sudu Diogenově
Soud lásky
Noc na Karlštejně – komedie z českého prostředí, postava Karla IV. Vrchlický zde použil informaci, že Karel IV. stavěl Karlštejn jako hrad, kam nesměly ženy. Tato informace mezi lidmi zdomácněla, ale není pravdivá. Dílo bylo zfilmováno.
Smrt Odyssea
Hippodamie – trilogie, zhudebnil ji Zdeněk Fibich
Námluvy Pelopovy (1890)
Smír Tantalův (1891)
Smrt Hippodamie (1891)
Svatá Ludmila

Literární kritika

Básnické profily francouzské
O poezii Jana Nerudy
Poezie francouzská nové doby

Dále se zachovala korespondence s ženou Ludmilou Podlipskou z dob jeho pobytu v Itálii. Vede zde filosofické a literární úvahy. Uveřejněna byla až po jeho smrti, nyní je vydávána jako literární dílo.
Mimo to se zachovala celá řada článků v mnoha časopisech (Máj, Česká revue, Světozor, …).
Překlady
Vrchlický patří k nejvýznamnějším českým překladatelům jak rozsahem a časovým rozpětím, tak koncepcí, kdy překlad považoval za osobité tvůrčí dílo, které se má prosadit vedle originálu. V některých případech však tento koncept setřel osobitost a nuance původního díla. [2]
Překládal z 18 národních literatur – nejvíce z francouzštiny (Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Guy de Maupassant), italštiny (Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso), španělštiny (Pedro Calderón de la Barca), angličtiny (William Shakespeare, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Edgar Allan Poe, Walt Whitman) a němčiny (Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller), dále například z polštiny (Adam Mickiewicz), maďarštiny (Sándor Petőfi, János Arany, Imre Madách) nebo norštiny (Henrik Ibsen).
Překládal především poezii, a to jak klasickou, tak moderní. Lze o něm říci, že si k překladům vybíral náročná a kvalitní díla (Faust, Božská komedie, Květy zla, Tři mušketýři, Andersenovy pohádky…).

Ukázka z díla

Za trochu lásky…
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(ze sbírky Okna v bouři, 1894)
'Životopis autora Vrchlický Jaroslav'