Glazarová Jarmila
* 07.09.1901 - † 20.02.1977
* Malá Skála u Turnova
0%
Glazarová Jarmila - Životopis
Prozaička, reportérka a publicistka; vrchol jejího díla tvoří realistická románová tvorba z druhé poloviny 30. let, která měla značný čtenářsky i kritický ohlas; v publicistice po osvobození zachycovala především revoluční společenské přeměny a budování socialismu u nás i ve světě.Narodila se 7. 9. 1901 v Malé Skále u Turnova v rodině hospodářského správce. Ve svém rodišti prožila krásné dětství, plné štěstí a pohody, avšak tato idyla trvala jen do jejich osmi let. Po onemocnění otce a jeho brzkém propuštění z panských služeb se rodina odstěhovala do Prahy, kde se v budoucí spisovatelce začalo probouzet vlastenecké a literární vědomí. V letech první světové války ztratila matku i otce a spolu se sestrou Irenou se dostala až do slezských Klimkovic. Absolvovala tu dvouletou hospodářskou školu a v r. 1922 se provdala za staršího lékaře Josefa Podivinského, v jehož domě potom strávila dvanáct klidných let. Zároveň poznala zblízka sociální bídu Ostravska v době hospodářské krize a nezaměstnanosti, což v ní vyvolalo účastný zájem o osudy prostých lidí a sympatie k dělnickému hnutí. Po manželově nenadálé smrti odešla do Prahy, kde pracovala jako úřednice a věnovala se literární tvorbě.
Nová etapa v životě a díle J. Glazarové nastala po skončení druhé světové války. V letech 1946-48 působila jako kulturní atašé na našem velvyslanectví v Moskvě. Po návratu do vlasti vyvíjela rozsáhlou publicistickou i veřejnou činnost (též jako poslankyně Národního shromáždění). V těchto letech podnikla rovněž několik zahraničních cest, z nichž vytěžila mnoho reportážních statí. Psala do řady časopisů. Ve svých článcích často hájila odkaz naší národní kultury, jazykovou čistotu, realistické a socialistické principy literární tvorby. Za svou mnohostrannou aktivitu byla mj. poctěna Československou cenou míru (1956) a titulem národní umělkyně (1959). Zemřela 20. 2. 1977 v Praze, pohřbena byla v rodné Malé Skále.
Do literatury vstoupila v r. 1936 románem Roky v kruhu. Vznikl ze vzpomínek na šťastná léta manželství po jeho tragickém konci, v době samoty a citové prázdnoty. Na nátlak příbuzných autorka poslala jeho rukopis do románové soutěže vyhlášené nakladatelstvími Družstevní práce a Sfinx, v niž získal první cenu.
Svým románovým debutem se Glazarová představila jako zralá autorka s bohatým kultivovaným jazykem. Předpoklady vzniku tak vyspělého díla spočívaly v jejím nesporném talentu (jeho dokladem jsou např. deníkové záznamy z r. 1916), hluboké citovosti a hojné četbě klasické i soudobé literatury.
Ve svém druhém románě Vlčí jáma (1938) Glazarová opět vychází ze svých zkušeností, leč její vyprávění má mnohem objektivnější charakter a ve srovnání s prvotinou stojí umělecky výše. Onu „vlčí jámu" představuje rodinné prostředí zlé, necitlivé a tyranské tety Kláry, do něhož přichází osmnáctiletá Jana. Autorka rozvijí tragický příběh citového vztahu této osiřelé dívky a Klářina manžela Roberta, přičemž přesvědčivě postihuje Janina vnitřní dramata i trýzeň zdánlivě úspěšného muže pramenící z nerovného manželství se starší bohatou ženou. Zároveň prostřednictvím Kláry odhaluje sobeckost, prázdnotu a pokrytectví maloměšťáckého světa. Román v sobě tedy spojuje aspekty psychologické, morální i sociální. Je věcný, realistický, prostý sentimentality, často se v něm střídají vypravěčské zorné úhly.
Třetí román J. Glazarové Advent (1939) je baladický příběh manželské tragédie, odehrávající se na samotě v beskydských horách. Podobně jako Roky v kruhu, také Vlčí jáma a Advent se těší značnému čtenářskému zájmu. Oba romány dosáhly mnoha vydání a dostalo se jim rovněž filmové podoby. V r. 1940 Glazarová vydala knihu drobných próz Chudá přadlena. Uplatnila rozmanitý materiál, z nějž vycházela při psaní románu Advent, výsledek svého dokonalého poznání života beskydských horalů. Zachycuje životní běh svérázných lidí od narození až do smrti, přibližuje jejich zvyky, názory, práci, umělecké projevy atp. , a to vesměs formou výrazně pointovaných příběhů, které současně díky objektivitě autorčiných záznamů mají povahu etnografických dokumentů. Celá práce je opět napsána básnickým jazykem, hojně oživovaným prvky dialektu.
Po r. 1945 se Glazarová věnovala zejména publicistice. Ze svého dvouletého pobytu v Sovětském svazu vytěžila osobitou reportážní knihu Leningrad (1950), v níž se soustředila hlavně na kulturní život tohoto města. Přesto je její záběr velmi široký; autorka provází čtenáře po leningradských ulicích, parcích, nábřežích, mostech a galériích, pomocí četných citací z odborné i umělecké literatury, kreseb a fotografií ho seznamuje s historickými památkami města, přibližuje mu kruté období blokády i poválečné budovatelské úsilí. Její kniha je svědectvím o nezlomnosti sovětských lidí, výrazem obdivu a lásky k slavnému městu.
V r. 1950 Glazarová vydala rovněž Výmarský deníček, souhrn myšlenek i faktů o pobytu v NDR na oslavách dvoustého výročí narození J. W. Goetha. Později tuto dokumentární knížku zahrnula do svazku Ani dálka, ani cizina (1959), který obsahuje též reportážní stati z cest do Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Číny. Většina těchto prací má objektivní, pozorovatelský charakter, autorka klade důraz na jejich informativní funkci, nepotlačuje však ani svůj subjekt. V 50. letech ji ještě vyšel soubor fejetonů z let 1946-52 Dnes a zítra (1952) a kniha Jaro Číny (1954), v niž shromáždila obrazové a publicistické materiály dokumentující osvobozenecký zápas čínského lidu.
Následující dílo Píseň o rodné zemi (1960) je svazkem článků a reportáží ze soudobého budovatelského života. Mnohé z nich přinášejí portréty pracujících žen, na jejichž osudech autorka demonstruje převratnost společenských změn. V dalších statích píše o bytové otázce, lékařské péči, jazykové kultuře, o svých přátelích (V. Nezvalovi, J. V. Plevovi, J. Weissovi, V. Rabasovi, V. Dobiášovi) atd. Svazkem publicistiky je také její poslední kniha Místopis srdce (1973), soubor časopiseckých statí z let 1951-72. Obsahuje úvahy o literatuře a dalších druzích umění, o literární výchově, mateřském jazyce, kulturním dědictví a rodném kraji i medailonky (P. Bezruče, V. Vančury, V. Nezvala, J. V. Plevy, J. Strnadela).
Ve 40. letech Glazarová začala psát rozsáhlý sociální román Navlékač korálů, jehož děj vycházel z historie jejího rodu. Pracovala na něm s přetržkami v průběhu mnoha let, některé fragmenty porůznu otiskovala v časopisech, leč ze zamýšleného románu zůstalo jenom torzo. Jeho dokonání bránily proměny autorčina uměleckého a názorového vývoje, rozpor příliš osobního charakteru látky a snahy o široký společenský záběr, jakož i těžké nápory nemocí.
Dílo Jarmily Glazarové, souborně vydané v šesti svazcích (1953-60), zahrnuje také knížku pro děti Zahradník Hejduk (1944, v reedici r. 1960 vyšla s vyprávěním O Lidušce, malířce pokojů), řadu drobných tisků (např. Za Jaroslavem Havlíčkem, 1943 ; O kráse české řeči, 1964; Umění řečnit, 1966; Čeština - nástroj básníků, 1975), mnoho předmluv, projevů na Šrámkově Sobotce a úvodů ke katalogům výtvarných výstav.
'Životopis autora Glazarová Jarmila'