Putík Jaroslav
* 25.07.1923
* Most
0%
Putík Jaroslav - Životopis
ProzaikNarodil se jako syn tesaře. Jeho manželkou je spisovatelka Věra Stiborová; syn z prvního manželství Alexander Putík (* 1950) je knihovníkem, dcera Martina z druhého manželství (* 1955, provdaná Schepelernová) žije od konce 70. let v Dánsku a při zaměstnání středoškolské profesorky píše povídky a překládá. – Obecnou školu Putík vychodil postupně v Mostě, Ervěnicích a v Libiši-Neratovicích, měšťanskou školu v Neratovicích a od roku 1938 se učil modelářem v Praze-Libni u firmy Otto Hellebrandt. V roce 1940 se zapojil do ilegální činnosti levicově orientované organizace Národní hnutí pracující mládeže. V roce 1942 byl zatčen a pro „přípravu velezrady“ odsouzen ke třem letům; vězněn byl v Litoměřicích a v polském Gollnowu, Landsbergu na Lechu, Berlíně a od začátku roku 1945 v koncentračním táboře Dachau. Domů se vrátil vážně nemocen v květnu 1945, už na podzim však odjel do pohraničí, kde působil jako okresní tajemník Svazu české mládeže v Ústí nad Labem a spolupracoval s děčínskou odbočkou deníku Mladá fronta. Po návratu do Prahy (na jaře 1946) studoval Novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální (abs. 1949, Ing. ). Během studia v duchu svého komunistického přesvědčení politicky pracoval ve studentských spolcích a přispíval do studentského tisku. Ještě před absolutoriem se v srpnu 1948 stal redaktorem Lidových novin; zprvu zde působil jako vedoucí zahraničněpolitické rubriky, od roku 1949 zastával funkci zástupce šéfredaktora. Po vojenské službě (1951–53) nastoupil do Literárních novin, kde opět vedl zahraničněpolitickou rubriku a byl i zástupcem šéfredaktora. Po tzv. filozofické diskusi na stránkách Literárních novin (1957–58), v níž se poprvé projevil konflikt inteligence a vedení KSČ, byl roku 1959 nucen redakci opustit; přešel do zahraničněpolitické rubriky týdeníku Tvorba. V letech 1963–64 byl zaměstnán v Kulturní tvorbě, poté byl ve svobodném povolání. V letech 1968–70 řídil ve funkci vedoucího redaktora kulturní dvouměsíčník Orientace, po jeho zrušení byl propuštěn a až do konce 80. let nesměl publikovat. Živil se jako anotátor časopisů o výpočetní technice, pod cizími jmény překládal beletrii z francouzštiny a zejména němčiny a rovněž pod vypůjčenými jmény lektoroval pro nakladatelství Svoboda a Odeon (1978 odešel do důchodu). Po konec 60. let hojně cestoval, mj. podnikl jako člen kulturní delegace cestu do Egypta (1956) a na jejím základě napsal svou první knihu Pod egyptským půlměsícem, roku 1959 doprovázel Českou filharmonii na tříměsíčním turné po Novém Zélandu, Austrálii, Japonsku, Číně a Sovětském svazu a tuto bohatou cestovatelskou zkušenost zužitkoval v knize Dálky.
Debutoval roku 1941 povídkou uveřejněnou v Pražském ilustrovaném zpravodaji, jako novinář začal publikovat v roce 1945. Přispíval do periodik, v nichž pracoval, po konec 60. let pak postupně uveřejňoval publicistické a posléze i kulturněpolitické a beletristické příspěvky v Mladé frontě, Plameni, Hostu do domu, Literárních listech (Listech) aj. Po zákazu oficiálního publikování vydal v samizdatové edici Petlice romány Červené jahody (1975), Muž s břitvou (1984) a Volný let voliérou (1988); přispěl do samizdatových a rukopisných sborníků O čem bych psal, kdybych měl kam (1974), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981), Písačky pro Dominika Tatarku (1983) a Františkovi k šedesátce kamarádi (ti lepší) (1987, věnováno Františku Kautmanovi). Po roce 1989 píše do Nových knih, Prostoru, a zejména Literárních novin; ve Slovenských rozhľadech (Praha) roku 1995 otiskl v úplnosti první část svých deníkových záznamů z let 1968–70 Odchod ze zámku. V rámci širší spolupráce s Čs. rozhlasem v 50. a 60. letech napsal na základě své prózy Svědomí rozhlasovou hru Případ Oppenheimer (1962) a po roce 1989 připravil rozhlasové pořady na pokračování z deníku Odchod ze zámku (1992) a z románů Muž s břitvou (1990), Proměny mladého muže (1991) a Plyšový pes (1996); Čs. rozhlas také v cyklu Osudy uvedl několikadílný seriál Putíkových autorských vzpomínek (2000). Dvakrát získal Cenu Egona Hostovského – v roce 1987 za román Muž s břitvou a v roce 1997 za román Plyšový pes; vzpomínková próza Odchod ze Zámku byla v roce 1999 oceněna Výroční cenou Nadace Český literární fond za prózu . – K jeho překladům mu propůjčili jméno Zdeněk Frýbort, Miroslava Gregorová, Kristián Mikulejský a Jaroslav Střítecký. U některých kratších příspěvků používá šifer -jp-, jp a p.
Putíkova tvorba je žánrově značně různorodá. Zahrnuje publicistické útvary, cestopisné reportáže, knihy literatury faktu, drobné povídky rozličného typu, novelu, několik románů, dva svazky deníkových záznamů a několik knih drobných úvah, fejetonů a causerií. K její různorodosti výrazně přispívá autorův složitý a kontrastní názorový vývoj. Po delším období časopisecké žurnalistiky publikoval Putík na přelomu 50. a 60. let dvě knihy cestopisných reportáží (Pod egyptským půlměsícem, Dálky), v nichž se proti ideologickému apriorismu začalo prosazovat empiricky svěží vnímání skutečnosti. Naproti tomu ve stejném období vzniklá kniha Svědomí, technikou literatury faktu rekonstruující proces s americkým atomovým vědcem Robertem Oppenheimerem, vyhrotila problém odpovědnosti vědy v západní společnosti do morálně a politicky vypjaté podoby, která této společnosti přisoudila příznaky totalitarismu. Společensky a mravně apelativní charakter měly také Putíkovy práce z první poloviny 60. let, zpodobující – ať již cestou exemplárních moralit, apokryfů, symbolizujících mikropovídek (Indicie, Pozvání k soudu) či intelektuálně založené psychologizující novely s mezní situací zápasu člověka se smrtí (Zeď) – Putíkovo utkvělé téma aktivního, či naopak pasivního postoje k společnosti a životu. Radikální zlom v autorově úsilí o překonání hranic publicistiky reprezentuje teprve románová próza Smrtelná neděle, která se zároveň stala počátkem Putíkova kritického vyrovnání se společenskou realitou i s poválečným vývojem země. Toto dílo, podobně jako následující román z konce 60. let Brána blažených, dospívá ke kritickému obrazu společenské skutečnosti, viděné prizmatem psychologické a mentální analýzy intimních mezilidských vztahů. Lidské omyly, selhání i tragédie, vždy poznamenané trapností a úpadkem doby, se tu stávají projevem obecnější havárie hodnot. Ještě uvědoměleji je společenská realita zpřítomňována v románu z 80. let Volný let voliérou, situovaném do období tzv. normalizace. Lidský čin, autorem stejně tak vyzvedávaný jako ve své pošetilosti ironizovaný, zde nabývá nové podoby: stává se projevem vzpoury proti nehybnosti doby a „kleci“ totalitarizující společnosti. Vrcholného epického rozmachu Putík dosáhl v románu Muž s břitvou. Próza, opírající se o literární tradice (Lawrence Sterne, Vladislav Vančura, Bohumil Hrabal), přinesla v ústředním potřeštěném hrdinovi pozoruhodnou postavu člověka, ztělesňujícího možnost svobodně prožít zajímavý život a jednat výlučně podle sebe sama. Na tuto portrétní prózu a její životní filozofii navazuje rovněž rozverně i meditativně laděný román Plyšový pes s tematikou polistopadové současnosti: životní radost, nevázanost, hravost a smích jsou zde autorovi obranou již nikoli proti tísni doby, jako spíše proti hrozbě individuálního zániku. – Důležitým doplňkem Putíkovy celoživotní tvorby jsou dvoudílné deníkové, publicisticky formulované záznamy Odchod ze Zámku a Odysea po česku. S věcností, slovesnou asketičností i mravním puritánstvím v nich Putík podal především soukromou kroniku doby od přelomu 60. a 70. let až po konec „normalizační“ éry. Zároveň však přinesl, a to ve shodě s autobiograficky zaměřenou prózou Proměny mladého muže z 80. let, nepatetický doklad o vlastním vyrovnání s někdejší politickou naivitou a posléze i o svém celkovém názorovém přerodu, ústícím do skepse k politice vůbec. V osobním a věcném tónu se nese také několik svazků úvah, fejetonů, miniaturních příběhů i drobných denních postřehů a aforismů, shromážděných ve svazcích Zvonění na mraky (soubor časopisecky vydaných textů z let 1957–99 a doplněný texty dosud nepublikovanými), Bláznův polštář a Zlatý pták, v nichž autor glosuje přítomné dění politické i kulturní, případně zaznamenává odposlechnuté konverzace či situace. Současně se – stejně jako v povídkovém souboru Pohyblivé písky – stále častěji vrací k tématu protektorátu a vězení jako mezní životní situace.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a publicistika: Sovětský svaz, světová velmoc míru (stať, 1950); Pod egyptským půlměsícem (Rp cestopis. , 1957); Den v Československu (informační publikace pro světovou výstavu v Bruselu, 1958, též cizojazyčné mutace); Svědomí. Případ profesora Oppenheimera (LF 1959); Dálky (RpRp cestopis. , 1962); Zeď (P 1962); Indicie (PP 1963); Pozvání k soudu (PP 1964); Smrtelná neděle (R 1967); Brána blažených (R 1969); Muž s břitvou (R, Kolín n. R. 1986; 1991); Volný let voliérou (R 1990); Odysea po česku (deníkové záznamy z let 1971–89, 1992); Proměny mladého muže (R 1993, přeprac. znění románu Červené jahody, smz. 1975); Plyšový pes (R 1996, in Spisy J. P. , sv. 1); Odchod ze Zámku (deníkové záznamy z let 1968–1989; 1998); Zvonění na mraky (FF 2000; in Spisy J. P. , sv. 2); Bláznův polštář (aforismy, 2003); Pohyblivé písky (PP 2004); Zlatý pták (aforismy a úvahy, 2007).
Souborné vydání: Spisy J. P. (nakl. Hynek, od 1996, vyšly pouze 2 sv. ).
Překlady: G. Simenon: Cizinci v domě (1975, 1987, pod jm. Z. Frýborta) + Neděle (1978, pod jm. Z. Frýborta) + Měsíční úžeh (1979, pod jm. K. Mikulejského); R. Schneider: Nibelungova smrt (1975, pod jm. M. Gregorové); J. Lenz: Bez pasu do Ria (1977, pod jm. K. Mikulejského); E. Le Roy: Konec zámku Herm (1977, pod jm. K. Mikulejského); B. Narsejac: Ztracenému srdci (1977, pod jm. K. Mikulejského); G. Kuckhoffová: Po smrti život (1978, pod jm. K. Mikulejského); C. C. Bergius: Čingischán (1979, pod jm. K. Mikulejského); Ch. Wolfová: Vzory dětství (1981, s F. Faktorovou, pod jm. J. Stříteckého) + Kassandra (1987, s F. Faktorovou, která neuvedena, pod jm. J. Stříteckého); A. Demouzon: Pan Abel (1983, pod jm. K. Mikulejského); S. Grafteaux – J. L. Happert: Lékař na sídlišti, Matka Santerrová (1989, pod jm. K. Mikulejského).
Příspěvek ve sborníku: Prag erzählt (Frankfurt n. M. 1994); Lásky a nelásky (1998).
'Životopis autora Putík Jaroslav'