• Životopis
• Tvorba (18)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Dvořáková Helena - Životopis

Prozaická výrazně společensko-psychologického vyhranění s orientací především na svět ženských hrdinek.
 
Helena Dvořáková, před provdáním Čubová, se narodila 6.8.1895 v Pra­ze v rodině učitele, absolvovala lyceum na Vinohradech (1912) a poté státní zkoušku z francouzštiny (1913). Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze byla zapsána jako mimořádná posluchačka v letech 1924-29 (studovala literaturu u F. X. Šaldy, psychologii u J. Šerackého a hlavně V. Foerstra). Zájem o psychologii a sociální problémy ji od pů­vodního rozhodnutí stát se malířkou vedl k literatuře a natrvalo pozna­menal celou její literární tvorbu. V ní debutovala povídkou Balónek uve­řejněnou v Besedě Práva lidu (1924), zařazenou pak do její druhé knížky Dětství a jiné povídky (1926). V průběhu let dále publikovala časopisecky v Cestě, Hostu, Lumíru, Prameni i jinde.
Knižní debut H. Dvořákové, novelu Golemova milá (1925) srovnávaný s prvotinou M. Majerové Panenství, přivítali příznivě J. Fučík i F. X. Šal­da, který v autorce viděl velkou naději, později však konstatoval, že se u ní dalšího mohutného vzestupu nedočkal. Také v dalších svých povídkových souborech, novelách i románech z druhé poloviny 20. let se Dvořáková soustředila především na osudy dívčích a ženských postav, které vykreslila se zvláštním citovým zaujetím, pře­cházejícím někdy však až do barvotiskové polohy čtení pro ženy a dívky. Zvláštní cit osvědčila pro osudy malého člověka z periférie, třeba i mrav­ně narušeného a v tíživých sociálních podmínkách. Souhrnně řečeno, šlo ji vždy hlavně o zobrazení osudů, hledání štěstí a poslání ženy: jak v po­vídkách ze souboru Dětství, tak v románu Barvy úsvitu (1926), v polodetektivním románu Mámení (1928) i v povídkách souboru Mary z jedenačtyřicítky (1929).
Již ve svých prózách z 20. let - třeba i v jinak dost laciném Mámení, kritizujícím však buržoazní snobismus s jeho hrou na aristokracii - vyzvedá Dvořáková jako ozdravujícího činitele sociálního vývoje lidový ži­vel, a zvláště milující ženu. Je to patrno i v pracích z 30. let: v románu s námětem z badatelského prostředí Velký proud (1932), především však  v románu Pepan Jehně (1933). V něm sleduje životní dráhu člověka zasaženého poválečnou krizí morálních hodnot, předměstského lumpenproletáře, jehož z vábivé dráhy zločince v kasařské partě odvrátí mladá milenka. V tomto románu, na rozdíl od předchozích prací s větším počtem překreslených představitelských typů, se projevuje jistá návaznost na psychologický naturalismus pěstovaný u nás předtím hlavně Čapkem-Chodem. V rozporu s tímto zobrazením je konvenční a idealizující závěr.
Autorčino prozaické dílo vrcholí ve 40. letech. V sugestivně podaném románu Doktorka Diana Holcová (l941), v němž na sytě naneseném poza­dí 30. let vykreslila moderní typ ženy bojující o životní uplatnění, projevi­la vyhrocený smysl pro psychologii postav, zmítaných groteskními i tragickými osudy, jakož i pro kresbu sociálního prostředí. Nejširší dobový záběr má Dvořákové „libeňská románová trilogie" Pád rodiny Bryknarů, usilující zobrazit přerod venkovské Libně v průmyslové předměstí Prahy. Její první díl vyšel za protektorátu (Na nový květ, 1943), druhý r. 1945 (Bí­lými plameny) a třetí v r. 1948 (Prapory nad městem). Trilogie tří generací je považována za nejzralejší autorčino dílo a má svůj význam i mezi ro­mány z dějin dělnického hnutí. Plán velkého společenského románu se Dvořákové nepodařilo naplnit, například tok vyprávění se místy rozpadá i na vlastní spletitý děj a na historicko-dokumentární kulisu. Zdařileji vy­kreslenými postavami jsou členové upadajících patricijských rodin, za­tímco příslušníci grunderské buržoazie a hlavně osobnosti z dělnického prostředí (včetně třeba básníka K. Hlaváčka) jsou spíše jen nastíněné. Za okupace se spisova­telka představila také povídkami pro mládež Růžová perla (1943).
V r. 1945 vstoupila Dvořáková do KSČ a až do své smrtí (23.6.1970 v Praze) se věnovala především literatuře jako spisovatelka z povolání, třebaže v období 1951-53 byla redaktorkou v nakladatelství Osvěta, v letech 1953-59 v nakladatelství Orbis. Pokusem o román v linii soudo­bé budovatelské prózy se zdůrazněním nutností nových lidských vztahů je práce Ruku v ruce (1952) z doby osidlování pohraničí. Nepříliš příznivě byly kritikou přijaty tři povídkové příběhy z doby Přemyslovců Pražská lípa (1957), nesoucí podtitul Obrazy z dějin českých. Poplatná romantickému vypravěčství byla Dvořáková v historickém románu Na ostří      (1961), jehož námětem je vedle založení Malé Strany boj krále Václava I. se synem Přemyslem, čtenářský i kritický zájem o Dvořákové prozaické dílo vzbudila kniha Dopis prokurátora (1968), v níž vedle dvou starších novel (Golemova milá a Nepatrné děvče) byla jako novinka zařazena titulní novela s námětem z doby po r. 1945 a s rysy psychologické a sociologické studie rozvráceného manželství a hlavně ženského osudu.
'Životopis autora Dvořáková Helena'