• Životopis
• Tvorba (10)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Janovic Vladimír - Životopis

Básník a překladatel, pro jehož nerozsáhlé dílo je příznačná životní a tvůrčí opravdovost, soucítění, inspirace bolestí a nejvážnějšími věcmi člověka i společnosti, činná úcta k tvaru a záliba ve slově co nejméně otřelém; do vývoje české poezie významněji zasahuje od poloviny 70. let 20. století.
 
Narodil se 8.6.1935 v Praze, dětství prožil v Čerčanech na Sázavě. Oba rodiče byli učitelé, v rodině se mu dostalo smyslu pro vážnou hudbu (otec byl výborný houslista a sbormistr), literaturu i pro tíži života. V r. 1941 se rodina přestěhovala do Benešova, kde příští básník vstoupil do gymnázia. Po maturitě (1953) vystudoval obor matematická analýza na přírodovědecké fakultě brněnské univerzity (1958). Už za studií se rozhodl věnovat literatuře. V letech 1958-1959 učil jako středoškolský pro­fesor v Jindřichově Hradci, pak byl redaktorem Československého roz­hlasu v Brně, v letech 1966-67 redaktorem měsíčníku Plamen v Praze, kde od té doby už trvale žije; v r. 1967 se stal redaktorem nakladatelství Svo­boda, od r. 1973 je redaktorem nakladatelství Československý spisovatel; pracuje v redakci poezie. Z jeho četných cest do zahraničí měly pro dílo největší význam návštěvy Itálie a SSSR.
Publikovat začal v r. 1962 v brněnské Rovnosti. Už básní Malá poetika, kterou otiskl v létě 1963 v Plameni a pak jí beze změny otevřel svou prvo­tinu Zatmění ráje (1968), vyslovil touhu po životní ryzosti a už také některými motivy (chrámové hudby, božího oka, anděla, ďáblova zadku, sta­rých přísných postelí i dřeva okenic) vymezil jeden ze zdrojů obraznosti svých prvních knih. V první jeho knize se objevily Pavlovské kopce, Dy­je, Jindřichův Hradec, nicméně celek sbírky vyjadřoval dobově silně pod­míněný pocit vyvrženosti „tak těsně mimo ráj“ a smutek nad tím, „jak jsme kazoví“. V této tónině pak pokračoval ještě Romulův nářek (1970), kde se existencialistické pojetí života ještě vystupňovalo (například v Krajině z nití) a pocity nesmyslnosti, nenaplnění, samoty, marnosti na­šly svůj výraz v litanii, antifoně i obrazech nížícího se krovu, světlých ži­vin rozplývajících se v písku nebo větru z vystydlých pekáren hromu.
Nové jasnější životní perspektivy se Janovic začal dobírat Plástem hlí­ny (1975), kde vedle dosud živé barokní inspirace (Pokušení Kiliána Ig­náce Dienzenhofera) otiskl i rispetti pro St. K. Neumanna a v jiné básni zformuloval přání, příznačné pro všecku jeho další tvorbu: „Kéž lásky na světě přibývá a srdce se nezmění v kámen“. Namísto toho, kdo v Romulově nářku vězel „v koutě mimo každý příběh“, většina básní Plástu hlíny má aktivnějšího lyrického hrdinu. Básník se autostylizuje v sebrance jara, žakéře dálek, rozsvěcovače květů i zbrojíře chudáků a věrnou hlínu země. Do fáze vzestupu soudobé poezie se Janovic vpojil nejenom smyslem nejlepších básní sbírky, ale i jejich tvarem. Ani dříve nebyly Janovicovy sbírky zcela uzavřeny pravidelnému verši, strofě a pevným lyrickým for­mám, v Zatmění už se četl gazel, nyní básně se strofickým členěním pře­vládají a vedle svítáníčka, lejchu, rispetti se v knize objevuje i rondel. Plást hlíny byl jednou z těch sbírek, jimiž se naplňovala a rozvíjela obec­ná vývojová tendence české lyriky 70. let 20. století, její směřování k jasnému, viditelnému řádu.
Na rondel Leningrad z Plástu hlíny navázala skladba o dvanácti zpěvech Báseň o sněžné levitaci (1978). Očarován jednou bílou leningradskou nocí v květnu 1974, básník zatoužil postihnout duši „magického města a vyjádřit její mnohonásobnou dialektiku“. To se mu zdařilo. Ve skladbě civilně patetické evokuje okamžiky svých životně a tvořivě  inspirativních setkání s dějinami a kulturou, již je Leningrad pln. Báseň o sněžné levitaci je pozdrav světlé noci, z jejichž plachet se do básníka přelila síla: „To tys mi napjala ze snových vláken most  k arktické zemi jménem Budoucnost...“. Osobní prožitek města revoluce i hrdinné obrany za blokády, města Petrova, Puškinova i Leninova, Blokova i Achmatovové vyústil ve skladby v níž jako ve sněžném víru se básník ocitá v metropoli nejnovějších dějin i poezie. Skladba napsaná kultivovaným veršem, školeným na Nezvalovi i Horovi, jako jedna z prvních se stala výrazem dobového úsilí o básnicky obzíravý, k syntéze mířící čin, překonávající stadium lyrických glos k době.
Osobním a domácím protějškem Básně o sněžné levitaci je Jarmark v mlze (1981), sbírka, jejíž jednotlivé básně tvoří autorův pocitový, prů­běžně promýšlený životopis, na jehož začátku zasáhne pětiletého chlapce zážitek z filmové Babičky, při níž měl „oči jen pro Viktorku“, a na konci je starost o Sabinku a celé nové pokolení. Podoben svému dítěti, jímž omládl, básník nyní „i v smrti hledá metaforu života“; nezapomínaje na šerosvit minulé války, děti v lágrech i hořkou chuť bezmoci při pomyšlení na země, kde se bojuje, básník „vytrvale zbrojí“ svou víru v zítřejšího člověka. K němu směřuje i nynější „ars poetica“ stále nového začínání a tužby z nicoty dospět ke všemu.
Silnou smyslovou a milostnou notu Janovicovy poezie ukázal výbor Všechna tvoje těla  (1983). Janovic, z jehož veršů lze vyčíst zvlášť horoucí vztah k italské kultuře a umění, přeložil Deník Michelangela blázna (1974) od R. Cristofanelliho a z Michelangela Buonarrotiho v Eisnerových pře­kladech uspořádal výbor Požár smyslů (1977). Je též pořadatelem výbo­ru z Puškina (Měděný jezdec a jiné básně, 1976), antologie Dřevo se listem odievá (1976), podílel se jako překladatel na svazku veršů E. Frieda Va­rovná znamení (1969), na antologii deseti maďarských básníků Dunajské strofy (1976), jakož i na antologii deseti básníků z Mongolska Čaj ve stepi (1979); do první z těchto antologií překládal L. Nagye a S. Csoóriho, do druhé M. Cedendordže a D. Purevdordže, jako překladatel spolupracuje i se světovou literaturou.
'Životopis autora Janovic Vladimír'