• Životopis
• Tvorba (46)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Durych Jaroslav - Životopis

Básník, dramatik, esejista, především však prozaik meziválečného období, autor výbojně katolické orientace, kterou prosazoval jak ve své beletrii,  vyzdvihující barokní dobu a založené na radikálním dualismu světla a tmy, na dramatickém konfliktu hodnot absolutních a nadzemských a pozemské zkázy a zkaženosti, tak i ve své publicistice.
 
Narodil se 2.12.1886 v Hradci Králové jako jeden ze čtyř synů novináře, vlastivědného spisovatele a překladatele Václava Durycha. Jeho rané vzpomínky se vztahuji hlavně ke Kolínu. Když mu zemřela matka a po­zději, ještě dítěti, i otec, staral se o něj strýc, revident na harrachovských panstvích; citová deprivace hocha, který "vlastně nikomu nepatřil, poz­byl vědomí domovské příslušnosti, toulal se světem" (Vzpomínky z mládí, 1928), zřejmě ovlivnila podmínky pro jeho pozdější náboženskou orien­taci. Ve dvanácti letech začal navštěvovat gymnázium v Hradci Králové a pak byl dán do arcibiskupského konviktu v Příbrami jako stipendista, pobyl tam pět let a v té době už začínal s prvními literárními pokusy. Na zbytek studia od sexty, kdy byl pro jakýsi mravní odboj z konviktu vyloučen, měl jednak podporu od poručníka, jednak si vydělával kondicemi. Pak získal vojenské lékařské stipendium udělované vídeňským mini­sterstvem války, a tak po maturitě (1906) mohl vystudovat medicínu v Praze (doktorát 1913). Jako vojenský lékař nastoupil ve Vídni a brzy na­to se octl na válečných frontách - haličské a italské - a působil i v zázemí. Po převratu pracoval krátce jako civilní lékař v Přerově, brzy však vstoupil znovu do vojenských služeb a setrval v nich až do r. 1939, nako­nec v hodnosti lékaře-plukovníka. Podnikl několik cest do Itálie, Německa a Španělska, souvisejících zejména s jeho zájmem o postavu Albrechta z Valdštejna. Z působišť po celé republice (Užhorod, a hlavně Olomouc) vracel se vždy znovu do Prahy. Zemřel 7.4.1962 v Praze.
Durychovy mladistvé literární pokusy spadají do doby kolem r. 1904; natrvalo se k literární tvorbě vrátil jako plukovní lékař v Korutanech r. 1915. Svou tvorbu začal téměř všemi žánry. Drama Svatý Jiří (1915) je prvním článkem trojice her o světcích (dále Svatý Vojtěch, 1921; Svatý Václav, 1925, později jako Kvas na Boleslavi). Druhou jeho knižní prací byla balada Cikánčina smrt (1916), související tematicky úzce s povídkou Jarmark života (1916).
I v rozsáhlých skladbách je obraz lidského údělu stylizován tak, aby se odhalovaly stopy boží přítomností na křivolakých cestách duše, tak je tomu hned v prvním autorově románě Na horách (1919), vyznačujícím se ještě smyslem pro reálný společenský život. Poválečná životni empirie a obecný zájem nové literatury o sociální problémy přivádějí Durycha k tématu chudoby; na tuto sociální otázku však Durych odpovídá ve smyslu náboženské teze o blahoslavenství chudých. Polemické vyhrocení proti pokrokové avantgardě proniká naplno například z knížky esejů Gotická růže (1923), v nichž je proti "ofenzivě kolektivismu" postavena soběstačná krása chudoby, která "revoluce nepotřebuje"; sociální motivy jsou u Durycha zbavovány konkrétně historických aspektů. Manifestací božství v životě je potom krása, především dívčí, jakási stopa ztraceného ráje, kterou je možno najít pouze u chudých. Z této představy vstupuji do Durychovy tvorby „panenky", krásné chudé dívky, individuálně nerozuměné, viděné na pomezí reálna a ireálna, přitom však vždycky se senzualisticky zdůrazněnými tělesnými znaky. Takový symbol - panna  v po­vídkách Tři dukáty (1919), Tři troníčky (1923), zvlášť výrazně pak v povídce Sedmikráska (1925) a v básnické sbírce Panenky (1923) - ukládá milenci celý řetěz zkoušek a hledání, než dojde ke konečnému spojení; to pak přinese milost, jež je předobrazem království nebeského.
Volněji proniká takováto autorova ideologie do povídkových cyklů s náměty z historie a legend Cestou domů (1919), Nejvyšší naděje (1921), Obrazy (1922), Smích věrnosti, Legenda (1924). I zde se někdy, zejména pak v souboru Hadí květy (1924) promítá autorova hrůza z pokřivenin soudobé společnosti do expresionistických obrazů, básnickým subjektem však zůstává bludný poutník, který místo přirozeného lidského společen­ství hledá absolutno.
Ve 20. letech je již Durych uznávaným vůdcem katolického směru; v letech 1923-25 řídil edici Knihy mladých, v letech 1923-27 rediguje olomoucký Rozmach, v letech 1928-33 brněnský Akord, avšak přispívá i do dalších časopisů; koncem 30. let publikuje v Řádu a Obnově. Jeho básnická tvorba končí v polovině 20. let baladou Laň a panna (knižně i Cikánčinou smrtí pod názvem Balady, 1925) a sbírkami Žebrácké písně (1925) a Beskydy (1926); později vyšly ještě sbírky Eva (1928) a Té nejkrásnější (1929). Autorův zřejmý sklon k lyričnosti se však stále srážel se snahou o vyslovení předpojaté myšlenky a se starší veršovou fakturou.
A tak hlavní doménou lyriky zůstala nakonec paradoxně Durychova pró­za. Drama z tematického okruhu „panenek" Štědrý večer (1926), vyznaču­jící se jako všechny autorovy hry slabým dramatickým konfliktem, zůsta­lo bez většího ohlasu.
V dalších létech se stále silněji prosazoval Durychův přechod k histo­rické próze. Durych věnoval hlavní zájem době protireformační, zejména období života Albrechta z Valdštejna. Ve třech povídkách z této doby - Kurýr (1927), Budějovická louka (1928), Valdice (1928) –
z nichž potom sestavil tzv. „menší valdštejnskou trilogii" Rekviem (1930) - sevřel do dramatických scén hrůznou a bizarní atmosféru roku Valdštejnovy smrti 1634. V rozsáhlé románové tri­logii Bloudění (1929) projevil se Durych jako ironický čtenář dějin - jed­notlivé reálné historické události v podstatě jenom zbavují dějiny jejich velikosti. V Bloudění, přes silně cítěné krajin­né obrazy, plasticky podané masové scény, výrazný jazykový styl a další klady, nevytvořil tedy Durych ani tak nový typ historického románu, ja­ko spíše nábožensko-erotický román v historickém rouše.
I ostatní Durychovy prozaické knihy od druhé poloviny 20. let se vy­značují obdobnými rysy, především stejným úhlem pohledu. Do této li­nie patři povídky Kouzelná lampa (1926), míněné původně jako fejetony, povídky Kdybych... (1929), román ze současnosti Paní Anežka Berková (1931), dále románová obdoba autorovy čtenářsky nejúspěšnější knihy Sedmikrásky, Píseň o růži (1934), slohově přetížený historický román Masopust (1938) a román Služebnicí neužiteční (1940, začátek zamýšlené tri­logie). Pro děti převyprávěl Durych novozákonní příběhy pod názvem Z růže kvítek vykvet nám (1939).
Celou Durychovu tvorbu provázejí rovněž práce esejistického charak­teru, v nichž autor často vyslovuje i své názory umělecké a mravní. Do tohoto okruhu náleží Výstražné slovo k českým básníkům (1919), Ejhle člověk (1928), Cesta umění (1929), Váhy života a umění (1933) a další. Dobrá úroveň stylistická, bohatství impresí, avšak také odtrženost od soudobého života vyznačuje i jeho cestopisy, jejichž počátek tvoří už vlastní záznamy z válečného pobytu (Okamžiky z válečných let, 1924). Násle­duje Plížení Německem (1926) a Pout do Španělska (1929), v jejímž závěru se opět výrazně připomíná Durychova katolická orientace. Poslední z této řady je Římská cesta (1933). Souhrnem několika nových i starších prací jsou Toulky po domově (1938). Jako esejista se Durych zabýval také Otokarem Březinou, s nimž jej pojilo přátelství, Erbenem, z jehož balad přejal některé principy, a K. S. Macháčkem (vydal jeho Básně, 1927). Vy­dával a překládal též náboženské texty. Jako spoluredaktor kulturně poli­tického časopisu Rozmach (1923-27) hledal přispěvatele i mezi levicový­mi nepřáteli liberalismu. Později ho odpor vůči liberalismu zavedl až do blízkosti fašismu a k útokům na pokrokovou literaturu, zvláště za druhé republiky na K. Čapka.
'Životopis autora Durych Jaroslav'