Hrubín František
* 17.09.1910 - † 01.03.1971
* Praha
80%
Hrubín František - Životopis
Básník, dramatik a prozaik intimního života i světonázorového přerodu, průkopník moderní české poezie pro děti, překladatel poezie a příležitostně i esejista. Vyvíjel se od spiritualisticky laděné pokorné poezie milostné a přírodní 30. let k tvorbě ve službě socialistického humanismu.
Narodil se 17.9.1910 v Praze. Na počátku první světové války se rodina přestěhovala do vesnice Lešan blízko soutoku Vltavy a Sázavy, odkud pocházela Hrubínova matka. Ze zážitků dětství, prožitého uprostřed venkovské přírody a rodinného kruhu, vyvěrala jeho tvůrčí fantazie. V době studia na gymnáziu v Praze (maturita 1932) publikoval ve Studentském časopise, do vysokoškolských let na právnické a filozofické fakultě spadá knižní debut (1933). V r. 1934 studia přerušil a začal pracovat v Městské knihovně pražské. V r. 1945 byl krátký čas zaměstnán na ministerstvu informací. Po čase, kdy se věnoval jen tvůrčí práci (1946-63), vstoupil do redakce nakladatelství Československý spisovatel a r. 1960 se stal předsedou jeho Klubu přátel poezie. Od 50. let často pobýval v jižních Čechách (Chlum u Třeboně), jejichž krajina jej básnicky inspirovala už v Mém zpěvu. V r. 1960 byl jmenován zasloužilým a v r. 1966 národním umělcem. Zemřel 1.3.1971 v Českých Budějovicích.
Hrubínovo dílo tvoří samostatný mezigenerační článek v posloupnosti básnické vývojové řady mezi generací vyrostlou z proletářské poezie nebo poetismu a mezi básníky začínajícími za války jako skupina 42. Odráží společenské změny odehrávající se v národě a znamená plynulou cestu hledání a nalézání smyslu lidského žití. Hrubín si vytvořil vlastní osobitou lyrickou metodiku s výrazovou jasností a bohatou, zpěvnou metaforikou. Narůstající rozpětí talentu mu umožnilo psát lyriku, verše lyricko-epické, básně a říkadla pro děti, pohádky, prózu, dramata, eseje a literární medailony i překládat z francouzštiny, němčiny a ruštiny.
Celé Hrubínovo dílo prostupuje polární nazírání v protikladech život - smrt, láska - zmar, touha - skutečnost, uplývání - okamžik, země - vesmír, osobní úděl - osud lidstva, z nichž lze nejpřesvědčivěji vyčíst básníkův postoj k světu. Již první sbírky Zpíváno z dálky (1933), Krásná po chudobě (1935) a Země po polednách (1937) nesou v sobě vedle ztvárnění jemně odstíněných prožitků milostného okouzlení a chvály životních krás i důvěrný vztah k zemi, přilnutí k přírodě, ke krajině, její řece, cikádám, oblakům, cestám, letním dnům a měsíčným nocím. Právě venkovská krajina poskytovala Hrubínovi útočiště před prázdnotou, úzkostí a nevírou a pomáhala mu překonávat spiritualismus. Na cesty tohoto kraje vstupují stále častěji, zprvu v pojetí jen etickém, chudí, „bludní" a „potulní“, ti kdo „nosí jen šat režný“. Předtucha válečné katastrofy, vyjadřovaná většinou pomocí symbolů a alegorií, dostává vlivem narůstání kritických momentů v dobové atmosféře v Zemi po polednách už zcela jasnou podobu (básně Španělská zem, Barbarský zpěv).
Další fázi Hrubínova vývoje tvoří poezie vznikající během války. Část z ní byla tehdy publikována, a to Včelí plást (1940), Země sudička (1941), Cikády (1943), Poledne (1943) a Mávnutí křídel (1944). Jejím příznačným rysem se stávají pocity ohrožení a úzkosti a vědomí spoluzodpovědnosti za lidské činy. Básnické obrazy chudých a země se konkretizují a objevuje se motiv křídel, rozvíjený v další tvorbě. Sílí přimknutí k pozitivním hodnotám minulosti i přítomnosti, jak je básníkovi představuje domov, rodová tradice, žena, dítě. V této době vzniká také první sbírka pro děti Říkejte si se mnou.
Otevřeně protifašistické verše Hrubín soustředil po válce do sbírek Chléb s ocelí (1945), Řeka Nezapomnění (1946) a Nesmírný krásný život (1947). Jejich jádro tvoří společensky závažné sloky bojovné i bolestné, úzkostné i optimistické. Nejzřetelněji zaznívá pochopení historického dějinného procesu z básnické skladby Jobova noc (1945, přepracované znění 1948), napsané k otevření Burianova divadla D 46 a komponované na dramatickém principu sváru staré a nové země.
Na vzrůstající nebezpečí nové války reagoval Hrubín lyrickoepickou skladbou Hirošima (1948), kterou soudobá kritika obviňovala z pesimismu. Obava z možného zániku naší planety zaznívá nově z Proměny (1957). Nová víra v život a převaha vědomí životního kladu se u Hrubína rodila během let vyplněných tvorbou pro děti, v níž básník vycházel z tradic lidové slovesnosti a za jejíž základní formu si zvolil rýmově i rytmicky výrazné říkadlo v knížkách Říkejte si se mnou (1943), Zvířátka a Petrovští (1947), Říkejte si abecedu (1948), Modré nebe (1948), Nesu nesu kvítí (1951), Hrajte si s námi (1953), Mánesův orloj (1953), Pohádka o Květušce a její zahrádce (1955) aj. Verše pro děti, podmanivě využívající dětské fantazie a hravosti, psal Hrubín až do konce života.
Z citově vroucího a tvarově čistého Mého zpěvu (1956) zaznívají ozvuky marnivě odvážných dnů mladosti a úcta k mrtvým přátelům básníkům. Dialektika plynutí a trvání vykrystalizovala v působivý tvar závěrečným Zpěvem lásky a života.
Na Můj zpěv navazuje sbírka Až do konce lásky (1961). Lyrickoepický vrchol Hrubínovy básnické tvorby představuje Romance pro křídlovku (1962). Míšení časových rovin představuje také základní osu vánoční baladické skladby Lešanské jesličky (1970), v níž je příběh Marie a Josefa, nesoucích od křtu dítě, zasazen do Čech, a již prostupují autorovy vzpomínky i biblické citáty. Ještě předtím vyšly tři elegické zpěvy Svit hvězdy umřelé (1967), napsané v r. 1949 ke smrti Františka Halase, a básnické sny a vzpomínky na rodiče a sestru, nazvané Černá denice (1969).
Hrubínovo básnické dílo doplňují práce prozaické. Autobiografický charakter má vzpomínková próza U stolu (1958). Próza přijímá z Hrubínovy básnické tvorby obsažnou metaforu, úsporný výraz, melodický jazyk a schopnost pracovat s kontrastními jevy a s prostupováním motivů.
V další lyrické próze Zlatá reneta (1964) pokouší se úředník pražské knihovny vyrovnat s depresemi a stárnutím a uniknout z osamělosti návratem do míst svého dětství a mladosti. Hledání nového startu však od počátku ztroskotává. V základním motivu návratu se skrývá živě procítěné napětí současnosti s jejími paradoxy, snaha znovu si ujasnit postavení jedince a jeho vnitřní proměny v měnícím se světě.
Podivuhodné nadšení z poezie a pro poezii vyzařuje ze vzpomínek na gymnazijní roky na předělu 20. a 30. let, uložených v knize Lásky (1967), jež zároveň osvětlují genealogii Hrubínovy básnické tvorby a logicky se začleňují do jeho celého díla. Také v esejích a publicistice, shrnutých do svazků Buďme všichni básníky (1966) a Drahokam domova (1916) se zamýšlí především nad smyslem umění a poezie v lidském životě.
Hrubín také podnětně zasáhl do vývoje českého dramatu, např. Srpnová neděle (1958).
Hra z venkovského prostředí Křišťálová noc (1961), která nedosáhla dramatické výše debutu, opět analyzuje dožívání starých životních postojů. Slaví je do ostrého světla proto, aby od nich očistila budoucnost; tu představuje dosud nenarozené dítě. Konflikt kolem něho umožňuje udržet v pozadí řetězení psychologických detailů a zdůraznit dramatickou akci. Nenarozené dítě, symbolizující naději a budoucnost českého národa, se také stalo centrem třetího Hrubínova dramatu, pro jehož námět sáhl autor do historie, Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách (1969, prem. 1968). Hrubín ještě dramaticky zpracoval francouzskou pohádkovou látku Kráska a zvíře (1972, prem. 1970).
Přínosná je Hrubínova činnost překladatelská, v niž se projevil jako citlivý interpret při přebásnění poezie P. Verlaina, J.A. Rimbauda, R. Ponchona, J. Préverta a dalších básníků francouzských (mj. osobitá antologie Láhev v řece, 1948), staročínských (souborně až ve svazku Nefritová flétna, 1978) i jiných; překládal Heina (Toť starý pohádkový les, 1955) i Kolcova (Písně, 1952). Do šestisvazkového Básnického díla Františka Hrubína (1967-1977) byla jako jediný svazek překladů zařazena Hrubínova „setkání s francouzskou poezií“ (Torzo noci, 1967). Hrubín překládal a někdy také parafrázoval dramata počínaje dramatickou baladou Lilofee Manfreda Hausmanna (1942) a Kálidásovým Ztraceným prstenem (1944); z Vojnovice přetlumočil Smrt matky Jugovičů (1948). Posmrtně vyšel nedokončený překlad Rostandova Cyrana z Bergeraku (1971).
Hrubínova poezie je dostupná také ve výborech Verše 1942-1948 (1956), Oblohy (1960), Přilby a šeříky (1960), Hodina zamilovaných (1963), Za hvězdné noci (1981). Romance pro křídlovku, Srpnová neděle a Zlatá reneta posloužily jako předlohy pro filmové zpracování.
'Životopis autora Hrubín František'