• Životopis
• Tvorba (21)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Houba Karel - Životopis

Autor psychologických próz publikující od konce 50. let a věnující se jednak tematice okupace, totálního nasazení a kruté zkušenosti mladé válečné generace, jednak zobrazení vnitřní krize intelektuálů, uměleckých nebo vědeckých pracovníků zralého věku. Překládá německou prózu.
 
Narodil se v Praze 26.2.1920 jako syn obchodníka s koloniálním zbo­žím. Vystudoval reformní reálné gymnázium v Praze (1941), a protože vysoké školy byly zavřeny, absolvoval kurs účetnictví a jazykovou školu. V letech 1942-43 však byl totálně nasazen na práci do Německa (Ber­lín); za rok mu český lékař vystavil potvrzení zdravotní neschopnosti pro práci v říši. Houba pak navštěvoval výtvarnou školu Mánesa a byl formálně zaměstnán u stavitelské firmy. Po osvobození začal studovat práva. Na podzim 1947 onemocněl zápalem pohrudnice, z kterého se vyvi­nula tuberkulóza. Léčil se v Tatrách až do jara 1948. Po návratu do Prahy přesel na filozofickou fakultu, kde vystudoval angličtinu a filozofii. V r. 1950 dosáhl doktorátu (rigorózní práce: Václav Sobotka, český filo­zof - pozitivista) a nastoupil jako redaktor v nakladatelství Melantrich, od r. 1967 působil ve funkci šéfredaktora.     
První svou knihu, novelu Dvacetiletí, dopsal v r. 1947, rukopis se však ztratil v nakladatelství Čin. Téma totálního nasazení pak zpracoval zno­vu až o desetiletí později pod názvem Po noci jitro (1959). Tato hutná no­vela vyšla později ve sborníku Příběhy o životě, smrti a naději (1970) a v dvojnovele Až uslyšíš zvony (1973) jako první část - Františka (druhá část nese název Soňa) a také v triptychu novel Milenci naděje (1973). Po noci jitro zachycuje milostnou epizodu mladého českého páru, který se seznámil roku 1944 v Berlíně rozbitém nálety. Dobře je vystižena atmo­sféra konce války - se solidaritou lidí různých národů, jak se sešli v ně­meckém zázemí, s diferenciací uvnitř německého národa na zavilé fanati­ky a lidí se svědomím.
Jako Houbová prvotina vyšel však psychologický román Odklad (1959), který uvádí několik intelektuálských postav do klíčového roku od Květnového povstání do prvních poválečných voleb. Jeho hrdinové hle­dají po letech válečného provizória společenské zakotvení a cestu k život­nímu kladu. Válečné téma zpracovává i román Skrze skutky jejich (1962). Zachycuje výjimečnou situaci: Čtyři vězňové transportovaní na popravu jsou vysvobozeni havárií kamiónu. Děj několika hodin je proložen retro­spektivními, relativně samostatnými povídkovými příběhy, které rekapitulují minulost postav.
Druhé trvalé téma Houbovy tvorby uvádí novela Přesýpací hodiny (1964). Její hrdina, úspěšný spisovatel, je smrtelnou autohavárii manžel­činou postaven před nutnost bilancovat svůj život, který jej vynesl k snadné slávě, ale posléze uvrhl do krize tvůrčí i mravní. Po této novele následovala v Houbově tvorbě šestiletá pauza, přerušená povídkovým souborem Dobrou noc, anděli (1970). Jedenáct povídek analyzuje životní krizi umělců, jejich vychládající manželský vztah, hon za kariérou a ústup od tvůrčího hledání. Obdobný námět zpracovává i novela Zvlášt­ní místo k žití (1972), kde podnětem pro životní bilanci úspěšného filmo­vého scenáristy se stává setkání s patnáctiletou dívkou.
Pětice novel Snídaně v trávě (1914) nahlíží znovu pod povrch životních vztahů intelektuálů středního věku a ukazuje, jak pod vnějškovou idylou probíhá boj sobeckých partnerů, místo citu nastoupil zvyk a přetvářka. Většina hrdinů nenajde dost síly prolomit stereotyp a začít znovu, pocti­vě a opravdově v životě i v umění.  Osmnáct povídek souboru Odpoledne s Klaudií (1975) se stalo jakousi křižovatkou autorova vývoje: vedle krátkých „magazínových“ povídek objevila se tu novela Putování za snem, dokumentující přechod k románové stavbě, vedle reminiscencí na válku zaléhá sem varování před zmaloměšťáčtěním, před podléháním věcem, sobectvím a citovou okoralostí.  
Poté se Houba vrátil k románové tvorbě. Hned Postel s nebesy (1976) zůstává zřejmě zatím jeho nejzdařilejším dílem vedle dvojnovely Až uslyšíš zvony. Začíná jako tradiční obraz dospívání, ale, dotažen až do krizového období, staví na kontrastu povah manželské intelektuálské dvojice.
Román přináší promyšlený a psychologicky věrojatný obraz vývoje části naší inteligence a soudí nejen sobectví a kariérismus, ale zároveň i malo­měšťáckou váhavost a neutralitu. Další román Protokol (1978) má obdobné rysy. Také zde jde o životní bilanci stárnoucího intelektuála, outsidera, scenáristy a překladatele, kte­rý navzdory mnohaleté poctivé a vyčerpávající práci nezískal majetek ani vavříny, pro svou neprůbojnost a ostýchavost se neumí mezi dravci pro­sadit. Ne náhodou nese román podtitul Čtyři kapitoly ze života L. Z.
Právem prohlásil Houba v jednom komentáři ke své próze, že vlastně celá jeho tvorba znamená psaní jednoho románu, stále ještě nedokonče­ného. Je to pravda, protože téma protektorátního mládí a tvůrčích a mo­rálních krizí dnešních intelektuálů se většinou prolínají. Také román Bílý kůň (1980) má tento ráz.
Velký zájem kritiky vzbudil román Závrať (1983). Začíná podobně jako Čapkův Povětron: na nemocničním lůžku se ocitá člověk bez dokladů, čtyřicátník, který vypadl z vlaku při infarktovém záchvatu a zranil se na hlavě. Umírající si v nedlouhém čase, který mu zbývá, připomíná klíčová místa svého života. I zde najdeme určující vliv okupačních zážitků. Jeho hrdina, nakladatelský redaktor a posléze ředitel, dlouho odolává korupci intelektuálského života, kompromisům, metodám vzájemných výhod, ale posléze i on začne kalkulovat s konexemi a ústupky, ztrácí svou tvář a ztroskotává v umění i v manželství.
Z povídkových a novelistických knih pořídil Houba dva výbory: čtyři novely Punčový dort (1979) a povídky Ejhle člověk (1980, zařazeno i sedm nových próz, hodnotící doslov napsal Josef Hrabák).
Jako překladatel z němčiny přeložil Houba (zčásti ve spolupráci s manželkou Věrou, roz. Urychovou, roč. 1927) sedm desítek knih. Překládal soustavně Remarqua (Miluj bližního svého, 1959, Tři kamarádi, 1962, Nebe nezná vyvolených, 1969, Stíny v ráji, 1975, Jiskra života, 1978), dále Wernera Steinberga (Příchod gladiátorů, 1962, Na konci světa, Voda z vyschlých studní, 1965), Maxe von der Grün (Bludička a oheň, 1968), J. M. Simmela (Všichni lidé bratry jsou, 1977), Ferdinada von Saar (Rekviem lásky, 1972), Henryho Jaegera (Klub, 1973) aj. Karel Houba po řadu let redigoval melantrišskou edicí Poesie.
 
'Životopis autora Houba Karel'