• Životopis
• Tvorba (7)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Hořejší Jindřich - Životopis

Lyrický básník osobité noty z okruhu proletářské poezie 20. let 20. století a vynikající překladatel básní a dramat z francouzštiny; vrchol jeho básnického překladu tvoří výbor z poezie J. Rictuse.
 
Narodil se 25.4.1886 jako syn malého truhláře ze Žižkova. Měl dva mladší bratry: Josefa (1887-1969), pozdějšího překladatele a kulturního pracovníka, a o hodně mladšího Alexandra, básníka Jana Aldu. Jindřich vystudoval na vlastní pěst malostranskou reálku, kde maturoval v r. 1904. Už v té době psal loutkové hry a jednoaktovky pro smíchovské ochotníky, přispíval do socialistických novin a časopisů Záře a Rašple; první příspěvky vyšly pod pseudonymem Jan Hořejší a J. Králíček. V r. 1904 otiskl v pražském studentském Almanachu verše, psané v duchu soudobé literární módy; podepsal se pod ně jako Jindřich Bohnický. Po maturitě chodil jeden rok na pražskou techniku, ale pak se vydal do Francie. Zůstal tam devět roků (1905-14) a spřátelil se tam s Tomanem i Gellnerem. Navštěvoval na právnické fakultě pařížské Sorbonny ekonomii, pak ještě studoval na univerzitě v Dijonu. Rovněž ve Francii psal básně, ale zdá se, že je všechny zničil. Do vlasti se vrátil až v r. 1914; hned musel narukovat a byl poslán na ruskou frontu. Vojna se stala jeho nejvýznamnějším životním zážitkem a otřesnou zkušeností; ohlasy válečných roků nacházíme v Hořejšího básnické prvotině.
Když se Hořejší vrátil z války domů, pracoval nejdřív na ministerstvu pro zásobování lidu, r. 1922 dostal místo smluvního úředníka Ústředního statistického úřadu. Tam pracoval jako překladatel a mj. vytvořil českou statistickou terminologii. Stal se členem Devětsilu a zúčastňoval se jeho nejrůznějších akcí. V r. 1938 se podílel ještě s jinými spisovateli, zejména s J. Kratochvílem, na organizování pomoci francouzské demokratické veřejnosti v boji proti fašismu. Po Mnichovu vydal Rejstřík obcí a okresů, které byly připojeny k Německu, k Maďarsku a k Polsku. Ke konci života se začal věnovat divadlu, vždyť měl za sebou mnoho překladů divadelních her. Po adaptaci Moliérova Zdravého nemocného napsal se Z. Ančíkem veselohru Damasa Pětipsa život a dílo, frašku Haló, děvče (1939), kterou uvedlo Burianovo D 40, a filmovou veselohru Pro­vdám svou ženu, ale už se nedočkal jejího zfilmování.
Poslední dva roky se léčil v sanatoriu na Dobříši, zemřel 30.5.1941 v Praze.
Svou básnickou prvotinu vydal v roce 1921, kdy debutovali Wolker, Seifert a Píša. Ve srovnání s nimi byl o patnáct let starší, měl už pětatřicet let, takže náleží k starším stoupencům socialistického, proletářského proudu v české poválečné poezii. Snad právě věkový rozdíl způsoboval, že jeho tón se liší od básní mladších druhů.
Hořejší je autorem jen tří nevelkých lyrických sbírek, ale má pevné místo ve vývoji proletářské poezie a náleží bezesporu k velkým zjevům české poezie mezi válkami. Jeho básně jsou lidsky i výrazově vyzrálé, hutné a přesné. Vyrůstají z revolučního vzrušení a hněvu, jsou poezií my­šlenky a reálné scenérie, podobají se dřevorytu. Poetika prozrazuje, že Hořejší se učil zejména u Tomana. Naučil se u něho střídmosti, málo­mluvnosti a lakoničnosti; verše zdánlivě vypadají jako střízlivé a klidné, ale pod jejich povrchem doutná naléhavá vášnivost. Poezie Hořejšího představuje v české proletářské poezii spojující článek k předchozímu vý­voji. Hořejší je básníkem městské scenérie, v jeho verších zní ruch ulic, náměstí a městské periférie. Naproti tomu venkovská příroda se v nich objevuje zcela výjimečně.
První sbírka Hudba na náměstí (1921) vychází ze dvou hlavních ideo­vých motivů. Jednak z kontrastu bídy a bohatství, z poznání bídy vykořis­ťovaných, a nenávisti vůči bohatým; a jednak ze zkušeností válečných let na frontě, jež je snad nejsugestivněji vyjádřena v básni Monolog bývalé­ho pěšáka. Z Hořejšího proletářské lyriky vyzařuje jistota a naděje, víra v lidskou sounáležitost. Básně jsou pravdivé, upřímné, názorově jednot­né, prosté, bez vnějších afektů, psané volným a jen nepravidelně rýmova­ným veršem.
Další menší sbírka Korálový náhrdelník (1923) přinesla nový citový tón. „Význam sbírky tkvěl v tom,“ napsal o ní A. M. Píša, „jak tam autorovi osobní cit splynul s nadosobním, intimní struna se společenskou...“. V básních této sbírky kreslí Hořejší jednoduchými tahy a bez sentimenta­lity portréty pracujících a vykořisťovaných žen. Zároveň dostává Hořejší­ho poezie nesmlouvavý přízvuk, jenž pramení z jistoty, že věc proletariátu je spravedlivá.
Poslední Hořejšího sbírka vyšla až po osmi letech a básník ji nazval Den a noc (1931). Shrnul do ní verše, jež napsal od Korálového náhrdel­níku. Zní v ní pořád ještě tóny proletářské poezie, někdy i přímo pole­micky vyhrocené (Slepý); ale vedle toho se do ní misí některé nové tóny a rovněž básnická poetika se částečně mění. V knížce nalézáme větší magickou poému na ibsenovský motiv Paní z Námoří, mužnou zpověď ztracených snů a iluzí. Hned v následujícím roce Hořejší vydal celý soubor vlastní poezie Básně (1932), v němž se najde rovněž výbor z jeho básnických překladů.
Hořejší patřil k vynikajícím překladatelům, hlavně z francouzštiny. Přeložil asi na padesát titulů poezie, prózy a dramat. Jeho překlady se objevují od počátku 20. let v levicových i komunistických novinách a ča­sopisech, antologiích i knižně (sám uspořádal Ozvěny, 1926). Z básníků si vybíral zejména své básnické lásky a snažil se z nich učinit spojence čes­ké proletářské poezie. V r. 1923 vyšel svazek veršů E. Verhaerena Vzpou­ra, podávající nový a objevný pohled na jeho tvorbu. Nejvíce námahy a umění však věnoval přebásnění veršů autora pařížské spodiny J. Rictuse (1867-1933). Svazek Jehan Rictus (1929) znamenal virtuózní jazykově básnický výkon, neboť se Hořejší musel vyrovnat s městským argotem a zvláštní poetikou básníka. Rovněž překlady Žlutých lásek (1934) od „prokletého“ básníka T. Corbiéra, podíl na Básních (1935) od G. Apollinaira i nevelký výbor z francouzských surrealistických básníků Pozdrav (1937) jsou svědectvím vynikajících překladatelských kvalit Hořejší­ho. O mistrovských jazykových znalostech mluví i to, že Hořejší překlá­dal i do francouzštiny, kromě Haškova Švejka (knižně 1932, s úvodem J. R. Blocha) přeložil i Máchův Máj.
Už od 20. let tlumočil z francouzštiny rovněž dramata, nejdřív pro Ar­tura Longena a Vlastu Buriana, později jej získal František Götz pro spo­lupráci s Národním divadlem. Pro Národní divadlo Hořejší překládal klasické i moderní autory: Racina (Faidra), Calderóna (Zalamejský sudí), Lope de Vegu, Lorku, Giraudouxe aj. Soubor básnických překladů a vý­bor z dramatických překladů Hořejšího vyšel posmrtně pod názvem Pře­klady (1965) jako svazek edice Český překlad.

'Životopis autora Hořejší Jindřich'