Hořká Ludmila
* 26.04.1892 - † 04.10.1966
* Štítina
0%
Hořká Ludmila - Životopis
* 26. 4. 1892, Štítina (osada Dvořisko, dnes Kravaře-Dvořisko, u Opavy)† 4. 10. 1966, Opava
Prozaička
Vlastním jménem Marie Šindelářová (takto také podepisovala své první práce), rozená Holubková. Dcera hostinského. Chodila do dvoutřídní obecné školy, nejdříve německé v Kravařích, pak české ve Štítině. V devíti letech jí zemřela matka a po otcově novém sňatku vyrůstala u tety v Kravařích; již tehdy pomáhala v hostinci, který po otcově smrti vedla (1915–58). Počátkem 20. let se stala členkou a pak i vedoucí odbočky národopisného sdružení Sedlišťané v Kravařích a pod vlivem etnografů Jana Vyhlídala a Františka Myslivce sběratelkou písňového a slovesného folkloru. Za první světové války ovdověla a po válce se provdala podruhé. Muž zedník byl často bez zaměstnání a rodina s jedenácti dětmi trpěla bídou (zvláště v době krize, kdy německy smýšlející obyvatelstvo Dvořiska bojkotovalo hostinec, jehož majitelka psala do českých novin). Po záboru pohraničí se v říjnu 1938 uchýlila do Kostelce na Hané. Po deseti měsících se vrátila do Dvořiska. V souvislosti se svou předválečnou činností byla krátce vězněna v Opavě a mnohokrát vyslýchána.
Časopisecky začala Hořká uveřejňovat v polovině 20. let zápisy lidových písní, pohádky a další lidovou tvorbu i vlastní lyriku (vydanou posmrtně ve výboru). Publikovala v periodikách Moravec (Hlučín), České slovo, Náš domov (Opava), Radostná země (Opava) aj. V rukopise zůstala její sbírka více než stovky lidových písní z Kravař a Dvořiska a kronika osady Dvořisko.
Již od dětství si Hoříká zapisovala lidové písničky. Její lyrika ryze ohlasová i osobněji laděná, psaná v lašském nářečí i spisovném jazyce, jakož i všechny její knihy prozaické těží ze života ve Štítině a okolí. Autorka užívá lidových úsloví a obratů, v přímé řeči pak lašského nářečí. Autobiografické vyprávění Doma ukazuje starosvětsky soudržný život slezské vesnice na pomezí mezi Rakousko-Uherskem a Německem do začátku první světové války. Na prvotinu autorka navázala kronikou Dolina, časově sahající až do konce druhé světové války, v níž zachycuje postupující germanizaci, nezájem „Prahy“ o poměry v pohraničí a obětavost tamních vlastenců. Autobiografická linie se soustřeďuje především na autorčinu národopisnou práci, osobní problematika zůstává v obou knihách v pozadí. Významovou osu prózy Řeka tvoří soužití vesničanů s řekou Opavicí. Vzpomínky umírajícího německého vojáka v protiválečné próze Bílé punčochy bilancují spletitý životní běh jednoho z dvořiských rodáků. Nejplněji vyjádřila Hořká své životní stanovisko v knihách Bejatka a Mezivodky. Jejich těžiště tvoří scény z radostného, ale neidealizovaného dětství a mládí dvou venkovských žen a jejich pozdější bolestné osudy. Schopností nalézat poezii, lásku a dobro v napohled ubohém životě (zvláště prostřednictvím malé Bejatky) a protrpěnou životní moudrostí, chápavě přijímající lidské slabosti i špatnosti, navazuje Hořká ve vrcholných pasážích svého díla v odromantizované a věcnější podobě na Babičku Boženy Němcové.
BIBLIOGRAFIE
Próza a národopisné práce: Doma (P 1943); Řeka (P 1946); Národopisné paběrky z Hlučínska (etnografické záznamy, 1948); Bejatka (P 1959); Hanysové (PP 1961); Dolina (P 1962); Mezivodky (P 1962); Bílé punčochy (P 1964); Tesknice (BB 1992, ed. A. Satke).
Výbor: Trnité cesty (1975, ed. J. Svoboda).
Příspěvky ve sbornících: Hlučínsko (pověsti, 1958); Na ostravském směru (sb. statí o městu Kravařích, 1973). Korespondence: F. Všetička: Z dopisů J. Š. Kubínovi (z let 1934–37), in Sborník prací PF Olomouc, Jazyk a literatura 1967.
'Životopis autora Hořká Ludmila'