• Životopis
• Tvorba (6)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Lopatka Jan - Životopis

Jan LOPATKA
* 7. 2. 1940, Zdíkov (u Vimperka)  
† 9. 7. 1993, Praha 
 
Literární kritik a historik
 Narodil se v rodině zedníka a švadleny. Obecnou školu vychodil v rodišti. Po maturitě na jedenáctileté střední škole ve Vimperku (1957) přešel do Prahy, kde studoval na FF UK češtinu, historii a od 1959 také estetiku. Absolvoval 1962 (diplomová práce Vančurova próza v rozhlase. K teoretickým základům rozhlasové reprodukce slovesného díla). 1962–1968 působil jako redaktor odborných publikací ve studijním oddělení Československém rozhlasu (1965–1969 redigoval s Jiřím Ledererem odborný rozhlasový časopis Studie a úvahy). 1968–1969 byl vedoucím redaktorem populárně naučné produkce nakladatelství Horizont. Externě byl v nakladatelství Mladá fronta členem rady edice Mladé cesty (1965–1967) a v nakladatelství Československý spisovatel řídil edici Tangens (1968–1970, s Josefem Vohryzkem). Po 1969 nucen z politických důvodů pracovat mimo svůj obor: zpočátku byl skladníkem a propagačním referentem v n. p. Kniha, později technicko-hospodářským pracovníkem v Ústavu technického rozvoje a informací (1971–1982), hlídačem v Družstevní službě (1982–1987) a referentem ve Stavebním bytovém družstvu pracovníků energetiky a dopravy (1988–90). Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Od 1976 spolupracoval (od 1982 úzce) se samizdatovou Edicí Expedice, pro niž navrhl podstatnou část titulů. 1988–1989 vedl v samizdatových Lidových novinách rubriku ukázek z literární tvorby zakázaných autorů. Od jara 1990 do konce roku 1992 byl redaktorem a vedoucím kritické rubriky Literárních novin, od května 1993 až do své smrti redaktorem v kulturní rubrice týdeníku Respekt. Souběžně 1992–1993 vedl na FF UK semináře literární kritiky. Zemřel sebevraždou.
 Od 1962 Lopatka přispíval do periodik: Rozhlasová práce, Studie a úvahy, Tvář (1964 zde stať O kritice pokorné), Česká literatura, Literární noviny, Divadlo, Slovenské pohľady (Bratislava) aj. Ač mu bylo po roce 1969 znemožněno věnovat se svému oboru, ještě v roce 1970 připravil české číslo bratislavských Slovenských pohľadů; výbor z raného díla Egona Bondyho, který připravil ve stejném roce k vydání, byl zakázán. V 70. a 80. letech psal výhradně do samizdatových časopisů Spektrum, Forum, Kritický sborník, Lidové noviny aj. a exilových periodik Paternoster (Vídeň), Proměny (New York) a Svědectví (Paříž). Po 1989 publikoval zejména v Literárních novinách (1992 zde stať Co není a co je kritika), Nových knihách, Divadelních novinách, Scéně, Kritickém sborníku aj. V samizdatové Edici Expedice vydal soubory literárněkritických prací Předpoklady tvorby (1978) a Šifra: Předpoklady tvorby 2 (1983, oba souborně s tit. Předpoklady tvorby v edici Petlice 1985; knižně 1991). Dále pro ni uspořádal svazky: Jan Hanč: Události (1976, původně připraveno pro edici Tangens, 1970), Jaroslav Seifert 1986 (1986) a Kniha Josefova (1986, výbor z kritik a próz Josefa Vohryzka). Mimo edice vyšlo první vydání Slovníku českých spisovatelů 1948–1978 (samizdat 1978, s Jiřím Brabcem, Jiřím Grušou a Petrem Kabešem; knižně za spolupráce Igora Hájka Toronto 1982; poté v Praze v roce 1991 pod titulem Slovník zakázaných autorů 1948–1980). Významný je Lopatkův autorský i koncepční podíl na podobě měsíčníku Tvář (v obou jeho etapách, 1964–1965 a 1968–1969, vedoucí kritické rubriky) a samizdatového časopisu Kritický sborník, který od 1985 redigoval (s Petrem Fideliem), a to i 1990–1993, kdy již vycházel oficiálně. Standardně používal šifer: jtka, kt a tk (v 60. letech), XYZ (Svědectví) a RKZ (Tvář), J. L. , l (v 70. a 80. letech), lop (v 90. letech). U prací publikovaných ve Svědectví (Paříž) zvolil pseudonym Josef Novák, v samizdatovém Kritickém sborníku pseudonym Vladislav Voráček.
 
Od poloviny 60. let, kdy publikoval své recenze a stati v časopise Tvář, byl Lopatka v českém literárním kontextu vnímán především jako náročný a názorově vyhrocený kritik soudobé prózy. Již dříve se ovšem v časopisecky publikovaných statích a v knižní studii Estetická problematika vztahu rozhlasu a prózy zabýval rozhlasovou problematikou, zejména pak rozhlasovým zpracováním beletristických děl. Z odlišného hlediska se k těmto otázkám vrátil v první polovině 80. let prací Radiojournal v ko(s)mickém věku, v níž ironicky posoudil rozhlasové hry a seriály z konce 70. let.
Lopatkovu kritickou činnost charakterizuje důraz na noetickou stránku literatury a zároveň na její estetickou specifičnost. Ať posuzoval díla umělecky zanedbatelná či dobovou kritikou vynášená, vždy vytrvale a v radikální poloze kladl otázku, čím se literární text stává, anebo naopak nestává skutečnou uměleckou tvorbou. V soudobé próze rozpoznával a odmítal nejen její skrytou souvislost s předcházejícím literárním vývojem, ale rovněž její zakotvenost v konvencích a dobové konverzaci. Negoval publicistické, didaktické, politicko-ideologické funkce literárního díla a vše, co identifikoval jako poplatné, líbivé, hraničící s kýčem apod. Naproti tomu s představou tvorby v pravém slova smyslu spojoval umělecky riskantní, původní tvůrčí výkon, ničím vnějším nespoutanou významovou univerzálnost literárního díla, jeho sebeprohlubování na cestě k nikdy zcela nepoznaným dimenzím života. Podnětem k tvorbě i jejím výsledkem mu bylo tajemství, dílo samo pak chápal jako neuchopitelnou šifru lidské existence. Protože ohrožení tvorby Lopatka nacházel i v metafoře a příběhu jako v možném zdroji literátských konstrukcí, opíral svou pozitivní představu o literatuře především o nesyžetové literární projevy: o korespondenci Boženy Němcové, deníkové prózy Jakuba Demla, o tvorbu Egona Bondyho a raného Bohumila Hrabala, dopisy Václava Havla; zvláštní pozornost interpretační i ediční věnoval Janu Hančovi a jeho deníkům (edice Události). Od druhé poloviny 60. let Lopatka často spojoval reflexi soudobé prózy s kritikou dobové recenzní praxe i obecného literárního povědomí. Přivádělo ho to k zásadnějším úvahám o předpokladech, povaze a funkci literární kritiky (časopisecké stati O kritice pokorné, Co není a co je kritika). Ve spjatosti s tím pojednal též o slabinách, přednostech i stále aktuálním významu F. X. Šaldy (ve sborníku Podoby), který mu jinak poskytl (vedle např. Alberta Thibaudeta, José Ortegy y Gasseta, Romana Jakobsona, Viktora Borisoviče Šklovského, Waltera Kerra, Ludwiga Giesze) řadu konkrétních podnětů a celkový příklad neústupného kritického postoje. Podstatnou část Lopatkovy kritické činnosti shrnuje svazek s charakteristickým názvem Předpoklady tvorby. Další kritiky pak byly vydány v knize Šifra lidské existence. Poslední soubor jeho prací Posudky předkládá většinou dosud nepublikované kritické nakladatelské posudky, jež psal pod svým i cizími jmény.


BIBLIOGRAFIE
Práce o literatuře: Estetická problematika vztahu rozhlasu a prózy 1. Četba (studie, 1964); Slovník českých spisovatelů 1948–1979 (samizdat 1978; Toronto 1982; s titulem Slovník zakázaných autorů 1948–1980, 1991, s J. Brabcem, J. Grušou, I. Hájkem a P. Kabešem); Předpoklady tvorby (kritické stati, recenze a posudky z let 1965–1983, 1991, poprvé v samizdatu 1985; jde o souborné vydání předcházejících samizdatových publikací Předpoklady tvorby /1978/ a Šifra: Předpoklady tvorby 2 /1983/); Radiojournal v ko(s)mickém věku (studie, 1994; poprvé v samizdatu 1984); Šifra lidské existence (kritické stati, články, rozhovory, 1995, ed. M. Špirit, zde též Bibliografie Jana Lopatky); Posudky (lektorské posudky, 2005, ed. M. Špirit).
Příspěvky ve sbornících: Podoby (1967); Podoby 2 (1969); Pohledy 1 (samizdat 1976), Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (samizdat 1978), Laudatio Milan Jankovič (samizdat 1989), Praha 1989 (samizdat 1989), Egonu Bondymu k šedesátinám (samizdat 1990), Poslední setkání (památce V. Kafky, 1991); Modrá kniha (k šedesátinám J. Němce a k padesátinám S. Karáska, 1992); Zápisník o Šaldovi (1992); Židovská ročenka 1992–1993 (1992); Tvář (1995).
Uspořádal a vydal: Z. M. Kuděj: Ve dvou se to lépe táhne (1971); Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (něm. s tit. Stunde namens Hoffnung. Almanach tschechischer Literatur, Luzern – Frankfurt am Main, 1978; česky: samizdat 1978; Toronto 1980, bez uvedení jmen, s J. Grušou, M. Uhdem a L. Vaculíkem); V. Havel: Dopisy Olze (Toronto 1983; 1990); J. Hanč: Události (s titulem Sešity, Toronto 1984; 1991); L. Dvořák: Šavle meče (Purley 1986); J. Vohryzek: Kniha Josefova (samizdat 1986, knižně jako součást publikace J. Vohryzek, Literární kritiky, 1995, ed. M. Špirit); Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním (sb. příspěvků ze sympozia k 100. výročí narození K. Poláčka, 1992).


'Životopis autora Lopatka Jan'