Pitínský Jan Antonín
* 30.10.1955
* Gottwaldov
0%
Pitínský Jan Antonín - Životopis
Divadelní režisér, dramatik a prozaikVlastním jménem Zdeněk Petrželka. Jeho otec byl krejčí, matka švadlena. – Vystudoval gymnázium v Gottwaldově (mat. 1975) a dvouletou nástavbu na Střední knihovnické škole v Brně. V druhé polovině 70. let začal autorsky působit v brněnských amatérských souborech a v alternativní kultuře. V letech 1978–81 byl knihovníkem v Moravské galerii v Brně a inspicientem a archivářem v brněnském Divadle na provázku (1981 zde divadelní adaptace románu F. M. Dostojevského s tit. Karamazovci). Roku 1978 založil amatérské divadlo Tak tak; po pouliční akci Pocta Dostojevskému (1980), přerušené policejním zásahem, musel Brno opustit. V letech 1981–85 pracoval jako pomocný dělník v Jeseníku (sám uvádí: srážeč rampouchů, zahradník, závozník, jezdec s malotraktorem aj. ) a jako vychovatel v Diagnostickém ústavu v Loučné. Roku 1985 se vrátil do Brna, přijal své umělecké jméno a s dalšími založil amatérský soubor Ochotnický kroužek (do 1990), v němž nastudoval i vlastní hry Ananas a Matka. Pracoval v tiskárně, prodával v antikvariátě a byl knihovníkem v Pedagogické knihovně Státní vědecké knihovny. V letech 1990–92 byl (po sloučení Ochotnického kroužku s brněnským Hadivadlem) režisérem Hadivadla (Kabinetu múz). V roce 1994 spoluzakládal brněnskou scénu Skleněná louka. Postupně se prosadil jako jedna z nejvýraznějších osobností současné české divadelní režie. Od 1992 pohostinsky režíruje v českých, moravských a slovenských divadlech. V letech 2000–2002 byl členem uměleckého vedení Divadla Na zábradlí. K jeho významným inscenacím patří mj. divadelní adaptace Felliniho filmu pod názvem Osm a půl (a půl) (1995, Městské divadlo Zlín), vlastní úprava děl Gabriely Preissové Její pastorkyňa (1995, Městské divadlo Zlín) a Gazdina roba (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2000), scénická montáž Sestra Úzkost (1995, Dejvické divadlo v Praze, podle Jana Čepa a Jakuba Demla), hry Thomase Berharda Ritter, Dene, Voss (1996, Divadlo Na zábradlí) a Divadelník (1999 tamtéž), scénické oratorium Jób (1996 Hadivadlo, podle Josepha Rotha, libreto Milan Czerny), Ibsenova Nora (2004) a Těsnohlídkova Liška Bystrouška (2005, obojí v brněnském Divadle v 7 a půl) a dramatizace klasických děl české literatury uvedené v Národním divadle v Praze: Durychova románu Bloudění (1998, s Pavlem Švandou, Petrem Štindlem a Josefem Kovalčukem), Vančurovy Markéty Lazarové (s Markem Horoščákem a Josefem Kovalčukem, 2002) a Babičky Boženy Němcové (2007, s Lenkou Kolihovou Havlíkovou).
V osmdesátých letech vydával samizdatovou edici Žeň graefenberská, v níž publikoval mj. vlastní překlady z polštiny (Rafal Wojaczek, Edward Stachura). Ve spolupráci s Janou Soukupovou sestavil rukopisné sborníky básní mladých a nepublikujících brněnských autorů Uprostřed průmyslové noci (1983, knižně 1996), Dnem bazénu (1987) a Tento večer (1987). V časopise Svět a divadlo byly publikovány Pitínského hry Matka (1990), Pokojíček (1993) a Komora (1996, napsáno slovensky, s kolektivem bratislavského divadla Stoka). Pitínský je autorem libreta k opeře Michala Košuta Ifigenie (2001). Účinkoval ve filmu Vyhnání z ráje (2001, r. Věra Chytilová). Příležitostně spolupracuje s Českou televizí: natočil televizní dokument Nevěsta kvetoucí aneb Bašó na Valašsku (2008), na základě hry Betlém vznikla podle jeho scénáře televizní hra Převeliké klanění právě narozenému Jezulátku aneb Betlém (1998, r. Vladimír Morávek) a kromě záznamů řady jeho divadelních inscenací byla vysílána televizní adaptace inscenace Hadivadla Jób (2000). Česká televize též natočila několik dokumentů zabývajících se jeho životem a dílem: Pitínský (1995, r. Vladimír Morávek); J. A. Pitínský (1997, z cyklu Eliadova knihovna, r. Petr Lébl) a J. A. Pitínský (2005, z cyklu Portréty, r. Pavel Jirásek). Pitínský je několikanásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka a v roce 2007 mu byla udělena Cena ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti divadla. – V brněnském samizdatu používal pseudonym Jen Vopatrně, publikoval i pod svým skutečným jménem Zdeněk Petrželka.
Pitínský je typem autorského divadelníka – píše hry, scénáře, adaptuje literární texty, které posléze také většinou režíruje. Zpočátku se prosazoval především v okruhu alternativního divadla. Jeho silná režijní imaginace, spojená s častým využíváním metody asociativní montáže, se postupně podřídila kompozičnímu řádu inscenace. Jeho režijní rukopis charakterizuje vizualizace stavů lidského nitra, cit pro hudební složku a pro přesnou rytmizaci jevištního gesta. Z Pitínského divadelní poetiky vyrůstá i jeho dramatická tvorba, která koncem 80. let přinášela první projevy postmoderní poetiky v české dramatice. Hra Ananas (medium-fox thriller 1959) je asociativní montáží různorodých motivů, formálně uzavřenější Matka ironickou parafrází sociálního a pseudorealistického dramatu, vyznačující se osobitým, deformovaným jazykem, čerpajícím z dialektů, slangů a politické frazeologie. Příběh novodobého trosečníka, bezdomovce a životního outsidera ve hře Park je podobenstvím o pokoře, vině a vykoupení. K tématům, nastoleným již v těchto hrách – svět deformovaných rodinných vztahů, pocit životní absurdity, vina – se Pitínský vrátil také ve hrách Pokojíček a Buldočina aneb Nakopnutá kára. Osobitý a autorský přístup charakterizuje Pitínského dramatizace a textové montáže, vytvářené pro vlastní inscenace. Ve hře s kolektivním autorstvím Komora aneb Poslední cesta do Bee, situované do počátku 20. století, vyrůstají dusné rodinné vztahy, vedoucí až k zločinu, z bizarní sítě lásek, žárlivostí, nenávistí a vzájemného slídění. Scénická montáž Sestra Úzkost je baladickou kompozicí textů Jana Čepa a Jakuba Demla, zasazenou do prostředí moravského venkova, jehož život evokují lidové zvyky, obřady a písně. Přesné rytmizace a melodie dramatického dialogu podmiňovaly čistý, gesticko-výtvarně stylizovaný výraz scénického provedení v Dejvickém divadle. – Pitínského próza Praha. Intimní deník hrdiny, psaná lehce archaizujícím jazykem, je volně plynoucí proud útržkovitých vzpomínek, který s různou mírou stylizace, autostylizace i mystifikace zachycuje období po autorově odchodu z brněnského Kabinetu múz do Prahy. Pitínského fascinace jazykem se ještě zřetelněji odráží v jeho další próze Wolker a Bezruč, jejíž text tvoří úryvky vzpomínek, zážitků i snových vizí brněnského knihovníka, postavy s výrazně autobiografickými rysy. Osobitý výbor z autorovy příležitostné básnické tvorby Lulku tatíčkovi zahrnuje texty pozoruhodné různorodou inspirací (poetismem, surrealismem i civilismem), stylizovanou naivitou i Pitínského spontánním potěšením nad outsiderstvím svého básnického já.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Deska (D, rozmnož. , 1986, prem. 1987, s M. Černouškem); Pády (baletní libreto, bibliof. , 1993); Matka. Sociální drama (D, rozmnož. , 1989, prem. 1988; poté in Matka, Buldočina aneb Nakopnutá kára); Praha. Intimní deník hrdiny (P 1993); Matka, Buldočina aneb Nakopnutá kára (DD 1995; Buldočina aneb Nakopnutá kára, prem. 1995); Wolker a Bezruč. Kronika roku 1985 (román-deník, 1995); Ananas, Park, Pokojíček. Tři hry z doby rozvratu (1997, obsahuje: Ananas, prem. 1987; Park, prem. 1991; Pokojíček, prem. 1993); Betlém aneb Komedie o narození /aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezuleti/ (D 1997 v programu k inscenaci Klicperova divadla, prem. 1989 s tit. Komedie o narození); Komora aneb Posledná cesta do Bee (s dalšími, v souboru Divadlo Stoka, 1997; prem. 1995); Lulku tatíčkovi (BB 2002); scénicky: Renata Kalenská, Lidové noviny (2005); Evangelium sv. Lukáše /Na rovinu! / (2007).
Dramatizace, adaptace a scénáře: J. Durych: Bloudění (1998, s P. Štindlem, P. Švandou a J. Kovalčukem, v programu k inscenaci ND); V. Vančura: Markéta Lazarová (2002, s M. Horoščákem a J. Kovalčukem, v programu k inscenaci ND); B. Němcová: Babička (2007, s L. Kolihovou Havlíkovou, v programu k inscenaci ND); scénicky: Lyrické agrese (1977, montáž poezie ruských a sovětských básníků); Byl A. J. (1980, scénář z děl A. Jiráska); F. M. Dostojevskij: Karamazovci (1981, s P. Scherhauferem); F. Kafka: Amerika (1985, s P. Osolsobě); J. Dynka: Minimální okolí mrazícího boxu (1989); Tutuguri (1991, podle P. Claudela, A. Artauda a V. van Gogha); J. Veselský: Dívenky jdou Brnem (1991); Blázen jsem ve své vsi (1991, podle textů B. Reynka, rozhlasová verze 1992); Touha stát se indiánem (scénář z textů F. Kafky, 1991); J. Čep: Starcův smích (1992, 2 různé verze); K. H. Mácha: Máj (1992); J. Kuběna: Láska Boha i Člověka (1992); L. B. Slanina: Láska (1992); V. Šikula: S Rozárkou (1992); L. Andrejev: Jidáš Iškariotský (1993); J. Ondruš: Sedím v izbe (1993); J. K. Toole: Spolčení hlupců (1993, s V. Koubkem); G. Greene: Jádro věci (1994, s J. Návratovou); J. Čep – J. Deml: Sestra Úzkost (1995); M. Schwob: Křížová výprava dětí (1995); G. Preissová – L. Janáček: Její pastorkyňa. Křížová cesta Petrony Buryjové (1996); F. Kafka: Proces. Ó božský Zlíne! (1997, s J. Kristem); T. Mann: Kouzelný vrch (1997, s J. Kristem a Š. Otčenáškem); Třináct písní (2000, z díla B. Reynka); J. Durych: Boží duha (2001, s L. Bulisovou); W. Graham: Marnie (2008, s D. Viceníkovou).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Hadivadlo (1996, zde hra Deska); Česká divadelní hra 90. let (2003, zde hra Pokojíček); Slovo je zázrak asi. Josefu Topolovi k 70. narozeninám (2005); Sto roků kobry (2006, zde část scénáře Karamazovci, s P. Scherhauferem).
Uspořádal a vydal: Uprostřed průmyslové noci (antologie mladé jihomoravské poezie, 1996, pod vlastním jm. Zdeněk Petrželka); Šest žen napsalo šest her (2001).
Překlady: R. Sloboda: Láska (2006).
'Životopis autora Pitínský Jan Antonín'