Němeček Zdeněk
* 19.02.1894 - † 05.07.1957
* Josefov
0%
Němeček Zdeněk - Životopis
* 19. 2. 1894, Josefov† 5. 7. 1957, Mnichov (SRN)
Prozaik, dramatik, autor cestopisných reportáží, diplomat, publicista
Studoval čtyři ročníky gymnázia v rodném městě, poté gymnázium a obchodní akademii v Hradci Králové. Po maturitě (1912) navštěvoval jednoroční kurz při exportní obchodní akademii ve Vídni. Krátce působil jako obchodní praktikant v Hamburku a Terstu (1913–14). Ještě před začátkem první světové války se ocitl v Moskvě, kde přijal místo u filiálky firmy Laurin a Klement. Hned v srpnu 1914 vstoupil do České družiny, prvního útvaru čs. zahraničního vojska. Válečná léta prožil převážně v ruské armádě (od konce 1916 do března 1917 absolvoval Alexandrovské vojenské učiliště), byl několikrát hospitalizován. Za bolševické revoluce byl krátce vězněn v Moskvě, odkud byl transportován do Kurska. Podařilo se mu uprchnout, onemocněl však tyfem. V květnu 1918 vstoupil do formující se Dobrovolnické armády, v říjnu 1918 přestoupil k čs. oddělnému pěšímu praporu ve vojsku generála Kornilova na Ukrajině. Odtud byl v březnu 1919 evakuován do vlasti; v květnu 1919 byl zařazen do Čs. armády a okamžitě odvelen do Těšína, kde působil jako spojovací důstojník při Dohodové komisi. Poté se ještě zúčastnil mise Čs. červeného kříže do Ruska. Jako důstojník z povolání skončil činnou službu na ministerstvu národní obrany v hodnosti nadporučíka v listopadu 1920. Poté vstoupil do služeb ministerstva zahraničí a setrval v nich do léta 1939. (1921 složil na FF UK zkoušky z ruštiny a ruské literatury, 1927 navštěvoval přednášky na Columbia University v New Yorku. ) Působil jako diplomat na čs. zastupitelských úřadech: 1922–23 konzulární atašé v Norimberku, 1926–29 vicekonzul v New Yorku, 1931 krátce v Kluži, 1932–36 vicekonzul a konzul v Marseille, 1937 legační tajemník v Madridu a 1938–39 chargé d’affaires v Barceloně. Během své diplomatické kariéry procestoval nejen celou Evropu, ale též střední Ameriku a západní Afriku. – 1939 nastoupil do Národní a univerzitní knihovny v Praze, ale již 1941 byl penzionován. Od začátku okupace pracoval v odbojové skupině Parsifal, napojen na londýnskou exilovou vládu. V únoru 1945 byl zatčen a až do konce války vězněn na Pankráci. Po osvobození byl reaktivován a hned 1945 pověřen funkcí vyslance v Kodani. V říjnu 1948 rezignoval a odcestoval do Kanady. Po dvouletém pobytu v Montrealu, kde pracoval jako pojišťovací agent, žil od března 1951 v New Yorku. Stýkal se s mnoha významnými představiteli čs. emigrace, byl redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa a měl aktivní podíl na činnosti exilového PEN klubu. Zemřel v Mnichově při zastávce na cestě do Jugoslávie, kam jej pozval Svaz slovinských spisovatelů po vydání překladu románu Na západ od Panonie.
Přispíval do časopisů Čechoslovák (Petrohrad, zde 1915 debut fejetonem), Cesta, Národ, Národní listy, Lumír, Lidové noviny, Národní osvobození, Literární noviny, Přítomnost, Magazín Družstevní práce, Panoráma, ELK, Kytice aj. , po 1948 do českých exilových periodik Čs. noviny (Ludwigsburg), Čs. přehled (New York), Hlas exilu (Mnichov), Nový domov (Toronto), Sklizeň (Hamburg) aj. Je autorem řady rozhlasových her (mj. Inzerát, 1947; úryvky z jeho rozhlasové hry Zázrak v Budapešti z roku 1956 vyšly v časopisech Sklizeň /1957/ a Proměny /1974/). V rukopisu zůstala novela Na počátku bylo slovo (1956) a několik povídek a divadelních a rozhlasových her. – Jako rozhlasový dramatik používal pseudonymu Jiří Ples, příspěvky v Národních listech podepisoval šifrou Pentee, užíval též šifry ZN. a Z. N.
Němečkova beletristická, dramatická a reportážní tvorba je určena životními osudy autora, jenž více než polovinu života pobýval v zahraničí a poznal nejrůznější prostředí několika kontinentů. Rozhodujícími zkušenostmi pro něj byly obě světové války, které mu byly jak látkovou inspirací, tak zdrojem jeho deziluze, skepse a pocitu marnosti z pokusů o nápravu věcí lidských. Jeho zarputilá snaha proniknout k pochopení sil a mechanismů, které v 20. století určovaly osudy národů, států, ale i jednotlivců, jej přiváděla zejména k problematice novodobého nomádství, vystěhovalectví a emigrace, která se paradoxně stala též jeho osudem. V Němečkově tvorbě lze tak sice vysledovat vývoj (zvláště pokud jde o schopnost pracovat se stále kultivovanějšími postupy tvárnými a jazykovými), v celku však vykazuje několik jednotících principů: téma domova a ciziny, a zejména situace velkých skupin lidí, kteří se ocitají tváří v tvář nekonečným odlišnostem v nových životních podmínkách, společenských vazbách a normách i politických strukturách. Rozsáhlé znalosti těchto situací Němeček uložil do cestopisných reportáží a causerií Západoindický deník (později s titulem Ostrovy smaragdového růžence), Dopisy ze Senegambie a Islandské dopisy. Ještě pregnantněji je pak vyjádřil ve dvojici sociologických románů ze 30. let, které v deziluzivním tónu realisticky líčí osudy českých, respektive slovanských emigrantů v USA (New York: zamlženo) a ve Francii (Na západ od Panonie). Autor v nich studuje fenomén emigrace jako sociální tragédii, jako konflikt vykořeněného jedince a nového, pevně sevřeného, nelítostného, de facto neprorazitelného společenství. (K tématu slovanských horníků ve Francii se váže rovněž hořce ironické drama Zač lidský život? ) V linii předchozích děl je i román Tvrdá země, napsaný už v exilu. Tento příběh českého poúnorového emigranta, situovaný do prostředí tvrdého kanadského severu, však nepostrádá ani prvky optimismu. – Druhým pólem Němečkovy umělecké metody bylo to, co je nazýváno dekorativním symbolismem: v románech Ďábel mluví španělsky (ze španělské války), Evropská kantiléna, v dramatech Rukopis času a Penězokaz a koneckonců i v obou povídkových knihách vydaných v exilu („manhattanské“ prózy Stín a jiné povídky a Bloudění v exilu) se jeho postavy stávají exponenty konkrétních společenských vrstev a skupin a přijímají funkci symbolů mravních a životních postojů.
Němeček též překládal z němčiny, angličtiny (černošská poezie) a ruštiny (V. Dudincev).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Legionářské novely (1920); Primus tropicus (D 1925, i prem. ); Západoindický deník (RpRp 1929; poté s tit. Ostrovy smaragdového růžence. Západoindický deník, 1940); New York: zamlženo (R 1932); Na západ od Panonie (R 1935); Kátinka (P 1936; poté v povídkové knize Vějíř z poledníků); Zač lidský život? (D 1936, i prem. ); Vějíř z poledníků (PP 1937); Dopisy ze Senegambie (RpRp 1938); Most (D 1938, i prem. ); Ďábel mluví španělsky (R 1939); Balada o Kátince (D, dramatizace povídky Kátinka, 1940, i prem. ); Evropská kantiléna (R 1945); Rukopis času (D 1945, prem. 1946); Penězokaz (D 1946, i prem. ); Islandské dopisy (RpRp 1948); Chanson triste, O dvou Janech (PP 1948, dvě prózy z knihy Vějíř z poledníků); Tvrdá země (P, New York 1954; 2008); Stín a jiné povídky (PP Lund 1957); Bloudění v exilu (P, Lund 1958); scénicky: Deštník a jeho následky (1935, s H. Haasem); Život číslo 2 (New York 1954).
Příspěvky ve sbornících: Umělecký almanach legionářský (1922); Legionářský almanach (1923, zde aktovka Světla noci); Dvanáct poutí světem (1941); Milostný kruh (1941); Po povídce (1941); Jaro Národního divadla (1946); Básně (New York 1953); The PEN in Exile (1954); Rudolf Jílovský. 1890–1954 (New York 1955); Amerika Masarykovi (Chicago 1955); Čas stavění (Wien 1956); Peníz exulantův (München 1956); Milada Horáková (Washington 1960).
Překlady: V. Dudincev: Nejenom chlebem (P, část, New York 1957).
'Životopis autora Němeček Zdeněk'