• Životopis
• Tvorba (8)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Mathauser Zdeněk - Životopis

Estetik, literární teoretik, slavista
 Po maturitě na gymnáziu v Plzni (1939) byl Mathauser totálně nasazen u státních drah. V letech 1945–1947 studoval na FF UK filozofii a ruštinu (PhDr. 1949 prací srovnávající fenomenologii Edmunda Husserla, Nikolaje Onufrijeviče Losského a Georga Berkeleye Fenomenologie a dialektika ve filozofii výchovy). Poté postupně učil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, na katedře ruštiny při rektorátu UK v Praze a na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Docentem ruské literatury se stal v roce 1956; CSc. 1957 knihou O umělecké specifičnosti v sovětské literatuře; DrSc. 1965 za knihu Umění poezie. Vladimír Majakovskij a jeho doba; v roce 1967 byl jmenován profesorem ruské literatury na FF UK, kde také do roku 1969 externě přednášel moderní ruskou literaturu. Od roku 1960 začal působit jako vědecký pracovník v ČSAV: nejprve v Československo-sovětském institutu a po jeho zrušení v nově zřízeném Ústavu jazyků a literatur (1964–71), jehož byl v letech 1968–70 ředitelem. Po uvolnění z funkce, zrušení pracoviště a krátkém pobytu v Ústavu pro českou literaturu přešel do Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Rozhodujícím způsobem se zde podílel na vypracování koncepce Mezioborového týmu pro výzkum vyjadřovacích a sdělovacích systémů v umění (zejména se Sávou Šaboukem), jehož výsledky jsou uloženy v knize Umění a skutečnost (1976). Roku 1980 odešel do důchodu. Spolupracoval intenzivně s Kabinetem jazykovej a literárnej komunikácie na PedF v Nitře (Slovensko). Po listopadu 1989 byl rehabilitován, vrátil se na FF UK, kde přednášel teorii literatury a světovou literaturu.
 Publikoval zejména v periodikách Čs. rusistika, Česká literatura, Estetika, Filozofický časopis, Host do domu, Literární noviny, Orientace, Plamen, Slavia, Host, Svět literatury, Tvar, Volné sdružení českých rusistů, Výtvarný život a v zahraničních periodikách Europäische Zeitschrift für semiotische Studien, Zeitschrift für slavische Philologie (Heidelberg), Zeitschrift für Slawistik (Berlín), Kniževna reč (Bělehrad), Neohelicon (Budapešť), Russian Literature (Haag), Secolul (Bukurešť), Pamiętnik słowiański (Varšava), Voprosy literatury (Moskva), Slavica slovaca, Slovenská literatúra, Slovenské pohľady (všechny tři Bratislava) aj. – Přispěl do rukopisných sborníků: Sborník ÚČSL k 60. narozeninám Slavomíra Wollmana (1985), Laudatio Milan Jankovič (1989) a Sborník k poctě prof. Miroslava Mikuláška (1990).
 
Mathauser byl estetikem a literárním vědcem, jehož vědecká a publikační činnost je spojena několika výchozími tématy. Mezi nejvýznamnější patří fenomenologie, hermeneutika, strukturalismus, problematika symbolu, alegorie a metafory, ruská a česká umělecká avantgarda, filozofie, estetika, poetika a sémiotika. Klíčovou koncepcí, která ovlivnila jeho přístup k literatuře a umění obecně, byla fenomenologie (zvl. Edmund Husserl, Martin Heidegger, Jan Patočka aj. ). Fenomenologii nechápal jen jako jeden z nejinspirativnějších a nejvlivnějších filozofických směrů, ale využíval ji i jako základnu při hledání pararel mezi moderní filozofií a avantgardní poezií. K fenomenologii Mathauser přistupoval jako ke specifickému nástroji poznání, jako ke skutečnému organonu. Vedle jejího teoretického rozpracování (zvl. původní filozofické koncepce Edmunda Husserla), usiloval o postižení jejího dějinného vývoje a stálých proměn (např. fenomenologie v ruské filozofii, koncepce Alekseje Fedoroviče Loseva, vztah Franze Brentana a Edmunda Husserla atd. ).
Do literatury Mathauser vstoupil v padesátých letech publikací O umělecké specifičnosti v sovětské literatuře, ve které polemizoval s tzv. ilustrativním pojetím umění, jež předpokládá mechanickou souvislost mezi apriorním významem a ilustrativním obrazem (umělecké dílo předkládá v obrazné podobě běžné vzorce myšlení a jednání). Tento přístup Mathauser vždy spojoval s alegorií, zatímco skutečné umění má podle něho charakter symbolický, neboť mu je vlastní významová generativnost (neuzavřenost smyslu). Jako zastánce tzv. předmětové estetiky (na rozdíl od převládající české tradice estetiky relační) Mathauser vycházel z předpokladu, že symboličnost umění má ontologický základ: umělec pociťuje, že některé životní situace jej vyzývají k tvorbě (takové situace označoval nejdříve pojmem „estetický reál“, později „metadesignát“), čímž vytvářejí jistou „předpokladovou“ sféru estetična, z níž teprve vznikají jednotlivé umělecké „realizace“. Jinou podobu tato teze získává v Mathauserově práci Umění poezie. Vladimír Majakovskij a jeho doba, v níž Majakovského tvorbu analyzuje v nejrůznějších souvislostech (v kontextu ruského symbolismu, akméismu, futurismu, ve vztazích k formalismu, konstruktivismu, filmu, divadlu, teorii umění, estetice atd. ). Na tuto práci, která svým celostním přístupem analyzujícím vztah básníka a světa výrazně překročila dobovou uměnovědnou produkci, Mathauser navázal sérií studií a knih o ruské a sovětské literatuře. Jedná se zejména o dějinně koncipované přehledy (Současná sovětská literatura 2. Ruská poezie, Spirála poezie. Ruské básnictví od roku 1945 do současnosti) a soubor studií Nepopulární studie. Z dějin ruské avantgardy. Jako literární historik se Mathauser zabýval zejména ruskou poezií 20. století (Vladimir Majakovskij, Boris Pasternak, Andrej Bělyj, Alexandr Alexandrevič Blok, Marina Ivanovna Cvetajevová).
Spodním proudem jeho teoretických úvah byla problematika metafory (rozpracoval mj. problém „rozestupující se“ metafory), anticipace v umělecké tvorbě a především pak teorie symbolu. Nejdůkladněji své pojetí teorie uměleckého symbolu Mathauser představil v knize Metodologické meditace aneb Tajemství symbolu. K symbolu přistupuje jako k syntéze několika estetických pricipů (zvl. alegorie a metafory), vytváří jeho specifický model, který má ilustrovat významovou otevřenost uměleckého díla. V syntetické podobě svou koncepci estetična Mathauser představil prostřednictvím schématu tzv. čtverce umělecké specifičnosti (neboli čtvercového modelu „umělecké situace“). Jedna ze dvou protilehlých stran tohoto čtverce je definována jako předpokladová; na jednom jejím vrcholu jsou životní reality a na druhém stabilizované umělecké prostředky, „dispoziční univerzum“. Na opačné, realizační straně je pak jeden z vrcholů čtverce obsazen estetickým objektem, druhý materiálním artefaktem. Utváření díla je mu proto dvojjediným procesem vzniku materiálně konstituovaného artefaktu a významově konstituovaného estetického objektu. Své pojetí Mathauser dále rozvinul v úvaze o tzv. umělecké metahabilitě, již chápe (na rozdíl od virtuozity) jako schopnost uvolňovat v tvorbě nezáměrné impulzy předpokladové sféry. Přestože Mathauser vždy odkazoval k bezprostředně rozšířeným koncepcím a pojmům, jeví se jeho vývoj jako důsledné zpřesňování rozdílů mezi fyzickými objekty reálného světa (mezi něž patří jak materiální umělecký artefakt, tak biografický autor nebo čtenář se svou konkrétní dobovou psychologií) a na druhé straně intencionálními objekty fenomenologického uvažování, které se vyznačují platností v rámci určitého „mínění“, a tudíž jsou i strukturami nezávislými na aktuální realitě. „Realizace“ v někdejším čtverci umělecké specifičnosti se u něj postupně zduchovňuje ve vztahovou strukturu, neustále odstiňovanou periferním povědomím o protilehlých polohách vědomí. V devadesátých letech Mathauser stále častěji rozvíjel dialog mezi fenomenologií, strukturalismem, sémiotikou a hermeneutikou (zvl. v pracích Mezi filozofií a poezií. K sémiotice a hermeneutice, Estetika racionálního zření, Básnivé nápovědi Husserlovy fenomenologie). Právě důsledné domýšlení a kritické rozpracovávání těchto a dalších teoretických koncepcí, analýza jejich přechodů a vzájemných inspirací, je tím, o co se Mathauser opíral ve svých úvahách široce rozkročených mezi filozofií a poezií.


BIBLIOGRAFIE
Práce o literatuře a umění: O umělecké specifičnosti v sovětské literatuře (vysokoškolská příručka, 1956); Umění poezie. Vladimír Majakovskij a jeho doba (studie, 1964); Současná sovětská literatura 2. Ruská poezie (studie a medailony, 1964, + J. Honzík + M. Arnautová, též slovensky); Spirála poezie. Ruské básnictví od roku 1945 do současnosti (přehled, 1967); Nepopulární studie. Z dějin ruské avantgardy (soubor studií, 1969); Literatura a anticipace (studie, rozmnož. , 1980, in Uměnovědné studie 2); Metodologické meditace aneb Tajemství symbolu (studie, 1989); Estetické alternativy. Jazyk vědy a jazyk poezie (soubor studií, 1994); Mezi filozofií a poezií. K sémiotice a hermeneutice (soubor studií, 1995); Estetika racionálního zření (1999); Báseň na dosah Eidosu. Ke stopám fenomenologie v ruské literatuře a literární vědě (2005); Básnivé nápovědi Husserlovy fenomenologie (2006).
Účast v týmových pracích: Russkaja sovetskaja literatura: Učebnice a čítanka pro 4. třídu gymnázií (1952), Umění a skutečnost (1976); K problematice struktur ve společenských vědách (1984, Uměnovědné studie 5); Nová encyklopedie českého výtvarného umění (1995); Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století (2005).
Příspěvky ve sbornících: 4. meždunarodnyj sjezd slavistov (Moskva 1960); Souvislosti a perspektivy prózy (1963); Acta Universitatis Carolinae. Philologica (1960, 1963, 1967); Čs. přednášky pro 5. a 6. mezinárodní sjezd slavistů (1963, 1968); Problémy literárnej avantgardy (Bratislava 1968); Slavic Poetics (The Hague – Paris 1973); Actes de VI Congres de L’ AILC (Stuttgart 1975); Linguistic and Literary. Studies in Eastern Europe 1 (Amsterdam 1979); Actes de VIII Congres de L’AILC (Budapest 1981); Vědecký odkaz Otakara Zicha (1981); O interpretácii umeleckého textu 7, 11, 12, 13 a 15 (Nitra 1982, 1988, 1989, 1991 a 1993); Kryzys estetyki? (Kraków 1983); Wechselwirkungen der darstellenden Künste (Berlin 1986); Filmový sborník historický 1, 2 (1988, 1991); Literarische Avantgarden (Darmstadt 1989); Problemy metodologii sovremennogo iskusstvoznanija (Moskva 1989); Úloha metafory ve vědeckém poznávání a vyjadřování (1990); Bachtinovské inšpirácie (Bratislava 1990); Litteraria humanitas. Genologické studie 1, 2 (1991, 1993); T. G. Masaryk und die Brentano-Schule (Prag – Graz 1992); Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (1992); Intuice ve vědě a filozofii (1993); Česká slavistika 1993. 11. mezinárodní sjezd slavistů (1993); Marina Cvetajevová a Československo (1993); Oleg Sus redivivus (1994); Model a analogie ve vědě, umění a filozofii (1994); Realismus ve vědě a filozofii (1995); Osudový vlak (1995); Intentionalität, Werte, Kunst. Husserl, Ingarden, Patočka (Praha 1995); Die Sprache der Diktaturen und Diktatoren (Heidelberg 1995); Martin Heidegger a problémy myšlení (1996); Roman Jakobson. Litteraria humanitas 4 (1996); Myšlení v paradoxu, paradox v myšlení (1998); Jan Mukařovský and the Prague School / und die Prager Schule (1999); Symbolizmus v kontextoch a súvislostiach (Bratislava 1999); Funkcionalismus ve vědě a filosofii (2001); Avantgarda. Vztah české a ruské avantgardy. K 80. narozeninám Jiřího Fraňka (2002); Ústav slavistiky FF MU v Brně (2005); Různost rozhovorů. Poezie – Filozofie – Věda. Studie z komparatistiky 5 (2006); Otázky českého kánonu (2006).
Uspořádal a vydal: Vladimír Majakovskij v obrazech (učební pomůcka pro střední školy, 1964); Zásoba světla (antologie současné ruské poezie, 1973, Z. M. neuveden); Češskaja i slovackaja estetika XIX–XX vekov (antologie, Moskva 1985, s J. Bajerem a F. Mikem); M. I. Cvetajevová: Lichý střevíc (1996).

'Životopis autora Mathauser Zdeněk'