• Životopis
• Tvorba (9)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Bojar Pavel - Životopis

Původním jménem Karel Krejčík, literárního pseudonymu Pavel Bojar používal od 30. let, úředně si nechal jméno změnit 1946.   Básník, prozaik, autor knih pro děti, v mládí i překladatel; příslušník levicového křídla generace dospívající koncem první republiky a za protektorátu i jeho boje o socialistickou cestu pokvětnového vývoje, jeden z průkopníků pohotového ztvárňování nové podoby života v době budování, krize i konsolidace.
 
Narozen 18. 5. 1919 ve Strakonicích v proletářské rodině, Karel Krejčík už za studia na reálném gymnáziu v rodišti (maturita r. 1938) podpisoval své verše i prózu ve Studentském časopise jménem Pavel Bojar, které pak r. 1945 přijal i za své jméno občanské. Rodiče pracovali ve strakonických textilkách a měli pověst bolševiků (od otcova návratu z ruské fronty (1918). Na podzim r. 1938 započaté studium češtiny a francouzštiny na filozofické fakultě v Praze přerušila o rok později perzekuce: uzavření vysokých škol a uvěznění v koncentračním táboře Sachsenhausen u Oranienburgu, kde Bojar poznal I. Sekaninu, obhájce svého otce z první republiky; vzpomínal pak na to v příspěvku do sborníku Oheň a růže (1961), vděčen za vše, co mu pomohlo k světonázorovému vyhranění, ukáznění a k orientaci po propuštění z tábora (1940) i k účasti na studentském ilegálním hnutí. Když se ukázalo, že z platu pomocné vědecké síly v České akademií věd a umění nelze žít, Bojar pracoval jako sekretář v reklamní agentuře Reklub a po vydání prvotiny získal zásluhou spisovatele Josefa Sekery místo šéfredaktora v nakladatelství A. Dědourka.
Po osvobození dokončil studia už při zaměstnání v aparátu ÚV KSČ (1945-46). Z redakce nakladatelství Svoboda (1947 -  49) přešel jako tajemník do Svazu spisovatelů (1949-51) pak pracoval jako šéfredaktor Květů (1956-62), starší agronom na ministerstvu zemědělství, vedoucí redaktor ve Svobodě; v letech 1967-68 byl zaměstnán ve Vládním výboru pro cestovní ruch, od r. 1969 působil znovu na ÚV KSČ, v letech 1971-76 byl velvyslancem v Brazílii, odkud si přivezl nejen nové verše, materiál ke knize Byl pánbůh Brazilec? , kterou napsal spolu se svou druhou ženou Marií (nar. 1921), doktorkou sociálních věd s ekonomickou specializací, ale i podněty k jadrnému vyprávění o Brazílii a Čechách, vloženému do zobáku prostořekého papouška (Jmenuji se Geriňa, 1980). Nyní Bojar žije v Družci nedaleko Kladna a věnuje se tvorbě.
Už ve svých prvních verších a prózách ve Studentském časopise se Bojar představil jako básník cesty k domovu a zemi. Knižně debutoval básnickou sbírkou Modravá šerka (1942). Také v „rytinkách" a "jinovatkách" další sbírky Hoře milovati  (1943) šla Bojarova poezie „silnicí srdce i vůle k životu". Ve třetí sbírce Trysk (1945) autor formuloval generační požadavek „bás­nického soudu nad dobou", zítřka „skutečného, ne v snách", i poznání, že „klavír intimní už nestačí".
Nechyběla-li Bojarovi nikdy odvaha občanská, nepostrádal ji ani v tvorbě. Byl z prvních, kdo se pokusili o generační výchovny román svého pokolení knihou Siné roky (1941). Románem Jarní vody (1952) zobrazil pokvětnové proměny venkova; rozeběhl se jim k trilogii Slunečný širý svět, jejímž druhým dílem se pak brzy staly Horké dny (1953), zpodobující vývoj poúnorový a předbíhající žánrový pohyb v soudobé próze směrem k dějové dramatičnosti. Počínaje malou knížkou črt a obrázků Vraní svatby (1954) psal Bojar prózu spolu se svou první ženou Olgou (nar. 1925). Tak vznikli Milenci (1956), pokus o zobrazení citové výchovy mladých lidí za války a po ní, pohádky Květy východu (1958, též s A. Jelaginem), příběh pro děti Detektivové v trenýrkách (1959) a poslední díl trilogie, román Úroda (1961). S B. Eiseltem, který jako lékař působil v bojující Koreji, Bojar napsal knihu črt a povídek Diamantové hory (1955). Po Úrodě se prozaik Bojar nadlouho odmlčel, vrátil se k próze až knížkou Jmenuji se Geriňa.
Jako básník vydal po osvobození nejprve verše pro děti Radost (1946). Z vědomí historického zadostiučinění vyplynula sbírka Mladost světa (1950), sbírka budovatelského nadšení i důvěry v nový život. Sbírka Hlavou i srdcem (1952) si získala prvenství ve službě naší poezie brannosti. Po dvanácti prozaických letech se Bojar vrátil k verši příběhem Místo mezi lidmi (1964). Na překonávání krize ve společností a literatuře se pak Bojar podílel sbírkou Jediná (1972), do niž se dostaly už i první ohlasy brazilského pobytu a jejíž těžiště bylo v básnických rozhovorech, v nichž básník vyzvedl mluvu rovnou, dělnickou. Starší i nové verše shrnula pak kniha veršů Zde v rodné zemi (1982). Ze své společenské paměti i hrdosti svého plebejského rodokmenu i stanoviska napsal Bojar svou prozatím poslední bás­nickou sbírku Doporučeně (1982).
 
'Životopis autora Bojar Pavel'