• Životopis
• Tvorba (36)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Masaryk Tomáš Garrigue - Životopis

Prof. Dr. Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl pedagog, politik a filozof. V roce 1918 se stal prvním československým prezidentem.
Masaryk se narodil jako "Tomáš Jan" krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 v rodině zaměstnanců na statku, žijící na moravském Slovácku, jeho matka, Terezie Kropáčková (1813 - 1887), rodem Hanačka byla německé národnosti, negramotný otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823 - 1907) slovenské. Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852 - 1873) a Ludvíka (1854 - 1912). Po absolvování čejkovické školy a reálného gymnázia v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal, z Vídně vrátil se do rodného kraje, začal se učit kovářem, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a začal se připravovat k studiu na gymnáziu. Jeho nepříliš majetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé.
Masarykův původ po otci se ovšem stal předmětem různých romantických dohadů, Masárikovo otcovství bylo v literatuře mnohokrát zpochybněno a vyskytly se i snahy připsat TGM židovskou nebo habsburskou krev. Většina historiků ale tyto tendence ignorovala.
Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu v Brně byl podporován jednou z nich, rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s kterou v roce 1869 odešel do Vídně, aby dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě (1872) začal studovat filosofickou fakultu. Během studia se seznámil s Franzem Brentanem, novým profesorem filosofie, který přišel do Vídně v dubnu 1874.
Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové výnosné místo hofmistra v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Za odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli společně, po Masarykově doktorátu (1876), na cestu po Itálii a na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni.
Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu z filozofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Jeho náhlost zase naopak pozdržela docenturu. Ve Vídni tedy Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a „kondicemi“, vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent.
Už za dob studií byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se Masaryk stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou A. V. Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě.
Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých nacionalistů stal vlastizrádcem.
V roce 1879 se Masaryk stal otcem Alice a 1880 Herberta. Jako docent čekal ve Vídni na akademický postup. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a proslavila Masaryka i v zahraničí.
Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora na nově založené české univerzitě (jejíž zakladatele zaujala Masarykova česká studie o hypnotismu, magnetismu zvířecím) a tak v létě 1882 s rodinou přijel do Prahy, aby zde začal přednášet. Jedním z jeho žáků byl i český překladatel Matěj Netval.
V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu, zatlačujícího upřímné vlastenectví – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům a přísně věcně vědeckým přístupem k vykládanému tématu, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve zase svými názory na ni. Masaryk z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve, její centralismus a dogma neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Jako fundovaný a ve světě již uznávaný filosof si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil.
Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue Čas se stala tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního Athenaea.
Masaryk hledal politické seskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a zájmy. Po neúspěšných jednáních realistů se staročechy byli koncem roku 1890 přijati k mladočechům, kteří na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do Zemského sněmu. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.
I nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který se stal i úspěšným deníkem), na jejichž vzniku se aktivně podílel.
Masaryk na Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů. Příčil se mu český nacionalismus, který vycházel jen ze slepé nenávisti ke všemu německému a nedobře nesl rozrůstající se antisemitismus. Jeho aktivita v roce 1899, kdy se zasazoval o obnovení procesu s židem Hilsnerem, který byl odsouzen za údajnou rituální vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové, to ostatně dokázala. Podobně jako u sporu o zfalšované rukopisy byl opět vystaven nenávisti, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila v tom, že jeho místo je právě v Čechách. Nezanedbatelné datum je 31. březen až 1. duben 1900, kdy T. G. Masaryk zakládá Českou stranu lidovou - pokrokovou, později známou jako realistickou.
Masaryk byl hluboce věřící člověk, ale hledající pravdu i v náboženství. A tak uvítal i vznik Volné myšlenky, kterou vnímal především jako antiklerikální hnutí, které by mohlo přispět k podpoře nového, pravdivějšího a upřímnějšího náboženství.
Za první světové války Masaryk opustil svůj původní názor že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Vzhledem k aroganci stále ještě absolutistické moci – zaujal stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňuje boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a navazuje na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států.
K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu.
V lednu 1915 odjel do Švýcarska. V Reformačním sále Univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronesl svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení, v kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě - „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem. “ Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas. Masaryk obdivovla sicilskou Mafii, proto byla česká odbojová organizace nazvána Česká mafie.
V září emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými výbornými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií, kdy je podporoval, a tak ještě v září přesídlil do Londýna a československé akce v Paříži svěřil Benešovi. Na Londýnské univerzitě dostal Masaryk profesuru „pro slovanské věci“, pozornost získal přednáškami, veřejnými vystoupeními (jako proti Aehrenthalovi), žurnalistikou a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World).
Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl další prostředek k jeho etablování. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolců, kteří byli další zálohou v zajateckých spolcích pro vstup do čs. legií. Pátá divize pražská nabídla T. G. Masarykovi "majitelství", které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel - "tatíček" a ruskou generalitou mu byla prokazována úcta náležící prezidentovi ještě neexistujícího státu (čestné stáže, přehlídky, vítání, oslovení gospodin president). Legie budoval nejen prostřednictvím našich časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale i fyzicky, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s našimi raněnými, i vzniklých osmi divizí vojska pěšího, tří divizí jízdních, divizí dělostřeleckých a záložního korpusu. Zařizoval jim též zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště, byl "kvartýrmajstrem" legií na sibiřské magistrále. Do války vstoupily v dubnu 1917 i USA, a tak se Masaryk k jejímu blížícímu konci vydal přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby tam působil na prezidenta Wilsona, který převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národně svobodného svazku autonomních států. Strastiplnou cestou lazaretním vlakem nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis "Nová Evropa". Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes Koreu a lodí, poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska aby ho zaujal, ale hlavně v něm zdůraznil význam a úspěchy československých legií – předpokládané pozornosti a účinku dosáhl.
29. dubna 1918 Masaryk dorazil do USA, 5. května byl, k jeho překvapení, v Chicagu přijat jásajícími davy, žádán o projevy, zasypáván květinami a podobné přijetí čtvrtmilionem krajanů zažil i v ulicích New Yorku. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. 30. května podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu. Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých středoevropských a jihoslovanských národů a u zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci nezávislosti. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin, přednášel. Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu tak dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky porobených národů rakouské monarchie jsou oprávněné – 18. října Wilson veřejně odvolal svoje dosavadní stanovisko, přispěl k rozpadu v troskách ležícího Rakouska-Uherska, a podpořil tak i vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického Československého státu, Čs. republiky.
ČSR

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí, po přistání v Británií přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Čerstvé československé hranice překročili 20. prosince v Horním Dvořišti, kde jej přivítalo nově zvolené Národní shromáždění a první veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném náměstí. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů slavnostní cestou Prahou, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z loggie Národního divadla, na Staroměstském náměstí, a ve Sněmovní ulici složil první slib prezidenta Národnímu shromáždění.
Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu ve veleslavínském sanatoriu. V květnu 1920 je zvolen TGM prezidentem republiky podruhé. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli „první dámy“ a zodpovědnost za prezidentskou „domácnost“, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl jak uvedeno výše TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok je rovněž rokem 7. všesokolského sletu a pan prezident přijíždí na letenský stadion na koni Hektorovi. Syn Jan většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.
Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další spojenec Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce odchází na věčnost i Masarykova žena Charlotta Garrigue. Ve Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Ale Kramář (Národně demokratická strana), se stal novým politickým odpůrcem i když zůstali osobními přáteli.
V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pětiletému výročí vzniku ČSR. Překonal též (bez penicilinu) zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V květnu 1927 je zvolen prezidentem republiky potřetí. V roce 1926 a 1932 přijíždí na koni na 8. a 9. všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslaví poslední projížďkou Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po tehdejší Parlament na dnešním náměstí Jana Palacha. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Jeho slib byl přenášen v přímém přenosu československým rozhlasem. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. Jeho poslední vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na velkém Masarykově státním stadionu na Strahově, který za jásotu a dojetí statisíců několikrát objel v otevřeném automobilu, naposledy jim zamával šátkem v levé ruce a tak se rozloučil se svými pražany, mezi nimiž i jako prezident chodil pěšky i přítomnými legionáři, kteří v něm viděli svého nejvyššího velitele - "tatíčka". O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň "4. červenec".
Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vykonal již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za „Prezidenta Osvoboditele“ (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n. , z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7. 3. 1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (Lex Masaryk). Když „Tatíček Masaryk“ 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl Masaryk svými současníky vnímán svědčí i to, že se říkalo : „dokud bude žít Masaryk, Hitler nezačne válku“.
Nevyřešené problémy
V čem se nepodařilo předválečnou ČSR „odrakouštit“, jak potřebu překonat toto dědictví Rakouské říše a Rakouska-Uherska Masaryk pojmenoval:

Masarykovi a spojencům se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný.

V odpůrcích „Hradu“, jak představitelé extrémnější pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli Masaryk a Beneš tvrdé protivníky. Zastánci „Hradu“ jej ale označují za liberální a reformní socialistickou politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi „Hradem“ a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části „místodržení“ a lokálním mocenským zájmům se teprve pozvolna začala přeměňovat.

Podle některých zdrojů (Masarykův ústav AV ČR) Masaryk také marně usiloval o vyřešení národnostního problému ČSR v duchu federativního uspořádání státu podle švýcarského vzoru – podle jiných, četných zdrojů ale právě takové uspořádání odmítal. Ať je tomu jak je – Masaryk často měnil své názory (tuto domněnku nelze všeobecně přijmout, viz přednášky Prof. Randy-Kruliše, pro Masarykovu společnost, otázku je nutno podrobněji studovat a pak si teprve udělat soud o stálosti a nestálosti Masarykových názorů) – tento návrh neuspěl jak pro silný odpor československé nacionální pravice, tak i pro odpor mnohých jiných politiků obávajících se snížení svého vlivu. Tak se prosadila centralistická koncepce podle francouzského vzoru. Ta vedla k nerovnoprávnému postavení, k diskriminaci četných národů a menšin (německé, maďarské, polské, romské, rumunské, rusínské, slovenské, židovské), k tzv. „čechoslovakismu“, „čechismu“, a tím k oslabení jinak vysoce vyspělé předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů. Tento centralismus odpovídal i potřebám za druhé světové války rostoucího imperialismu SSSR a s jeho podporou instalovaného komunistického režimu v poválečném Československu s brutálním odtržením Podkarpatské Rusi. V konečných důsledcích přispěl k definitivnímu rozpadu Československa na přelomu let 1992/93.

Životopisná data
Studia
(stručný přehled)

1872 – maturita, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity, obor filologie
1876 – doktorát vídeňské univerzity

Pedagogická činnost
(stručný přehled)

1876–77 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku
1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě
1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze
1897 – profesorem Karlovy univerzity

Soukromý život
(stručný přehled)

1850 – narozen v Hodoníně
1869 – odchod z Brna do Vídně
1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení
1878 – sňatek v New Yorku
1879 – narození dcery Alice
1880 – narození syna Herberta
1882 – přistěhování do Prahy s rodinou
1886 – narození syna Jana
1890 – narození dcery Eleanory a její úmrtí
1891 – narození dcery Olgy
1898 – narození dcery Hany a její brzké úmrtí (Hanička, Eleanor - viz výše, stejná osoba)
1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti zůstaly v Čechách)
1915 – úmrtí syna Herberta
1918 – návrat do Prahy z exilu
1923 – úmrtí manželky Charlotty
1937 – zemřel v Lánech

Politická činnost
(v letech 1914–18 v kontextu souvisejících událostí)
Vídeň

1875 – předseda Českého akademického spolku ve Vídni
1877 – prosazuje vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů

Praha a Vídeň

1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus
1887 – první cesta do Ruska
1888 – druhá cesta do Ruska
1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy, přijat k mladočechům
1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy
1891–93 – Zemský sněm, mandát za mladočechy
1893 – vzdává se obou mandátů
1899 – Polenská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu
1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. „realisté“
1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA)
1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů
1907 – třetí cesta do USA účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky
1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu
1910 – třetí cesta do Ruska

První světová válka

1914 – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou)

Švýcarsko

1914–15 z Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k exilu a krajanům v Evropě, USA

1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie
4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě)
3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou)

Paříž, Londýn
(1915)

září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna
říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska
v Paříži založeno Comité d'action tchèque à l'étranger exilovými a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků
14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl

1916

únor – Comité d'action tchèque à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou
také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku
další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě

Rusko

1917

červen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení čs. jednotek
prosinec – Francie povolila zřízení čs. jednotek na svém území

1918

únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševistickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky
v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe (Nová Evropa), politický program uspořádání poválečné Evropy
březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA

USA
(1918)

květen – triumfální přijetí desetitisíci v Chicagu jako i o něco později v New Yorku, následuje turné po USA, během kterého Masaryk lobuje pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet je odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. Washington Post a New York Times)
Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepisuje, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR z roku 1920 chybí a je pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR)
19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhají až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk dosáhl Wilsonovy plné podpory
28. června – prezident Wilson vyhlašuje že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády
29. června – Francie uznává Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády (především Benešova a Rašínova práce)
9. srpna – Británie obdobně uznává ČSNR a navíc vyhlašuje Čecho-slováky za spojence
3. září – USA obdobně uznávají ČSNR jako vládu a spojence
5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu a zároveň uznává 14 bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska
14. října – Beneš a Rašín oznamují v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem
15. října – Francie uznává Prozatímní československou vládu
17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejňuje svůj manifest o federativním uspořádání své říše
18. října – Masaryk zveřejňuje Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval) a vyhlašuje jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský stát
Wilson odmítá návrh mírové dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukazuje na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I.
23. –26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce centralistické čs. vlády)
28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabízí okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků, tzv. „muži 28. října“, doví o kroku Karla I. narychlo vyhlašuje samostatný stát)
30. října – Slovenská národní rada vyhlašuje v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vychází přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace se ale „ztrácí“
13. listopadu – Národní výbor vyhlašuje prozatímní ústavu
14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), volí Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostní německých a maďarských)
18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA, hlasování v kostelích po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro
4. prosince – Spojenci uznávají Československo

Česko-Slovensko
(1918)

20. prosince – Masaryk překračuje z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijíždí 21. prosince do Prahy, bouřlivě vítán nadšenými davy

podzim 1918 – jaro 1919 – čs. legionáři a vojenské jednotky zakročují proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území
1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sèvres, čs. záležitosti pod Benešovým vedením)
1919 – 8. května na setkání rusínských rad v Užhorodě vyhlašuje nově založená Karpatoruská Ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Česko-Slovensku, vychází při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii.

Československo

1920 – 29. února vyhlašuje Národní shromáždění (dřívější Revoluční parlament) novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet nacistické okupace v letech 1938/39), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného „československého národa“
1920 – Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934
1935 – 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval

Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti Edvarda Beneše a rodiny.
Dílo

Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881
Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 (4. č. vyd. )

Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň 1887
Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd. )
Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd. )

Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd. )
Naše nynější krise. Praha 1895
Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd. )
Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd. , Naše nynější krize 7. vyd. , Jan Hus 9. vyd. )

Karel Havlíček, Praha 1896
Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd. )

Moderní člověk a náboženství, Praha 1896
Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd. )

Otázka sociální, Praha 1896
Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II. , MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd. )

Nová Evropa, Praha 1918
Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)
Rusko a Evropa I. – III. , ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd. , 3. díl 1. vyd. )

Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918. , Praha 1925, 1930, 1936, 1938
Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918




'Životopis autora Masaryk Tomáš Garrigue'