• Životopis
• Tvorba (1)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Kolár Josef Jiří - Životopis

Kolar: (vlastně Kolář) Josef Jiří, posud největší dramaticky umělec český, básník, spisovatel a překladatel (* 9. února 1812 v Praze – † 31. ledna 1896). Záhy dostalo se mu výborného vychování a hlavně vlivem profesora Placida Horna uveden byl v studium klasických literatur, které v jeho působení pozdějším valných stop zanechalo. Po odbyté filosofii na universitě pražské, kdež s velikou zálibou i moderní jazyky pěstoval, stal se K. vychovatelem mladého uherského šlechtice, v jehož společnosti mnohé cesty podnikl. Tenkráte raněn byl v souboji, jejž podstoupil se zuřivým šlechtickým fanatikem na obranu slovanských národností, kterýž případ několikaměsíční chorobou odstonal. Po náhlé smrti svého svěřence odebral se po třech letech do Čech a chtěl pokračovati v studiích filosofických, ale seznámení se s Tylem strhlo jej na dráhu divadelní. Vystoupil poprvé na ochotnickém divadle Kajetánském na Malé straně v úloze Soběbora v Klicperově Hadrianu z Římsu r. 1837 a na podzim t. r. ve stavovském divadle v úloze hraběte Beňovského v Kotzebuově stejnojmenné hře. Znamenitý výsledek těchto vystoupení přiměl jej, že se oddal docela pěstování dramatické musy české jako herec výkonný. Působil jako ochotník českého divadla po pět roků (1837 – 1842). R. 1842 byl ředitelem Stögerem engažován pro stavovské německé divadlo, odkud spolupůsobil při českých představeních a vytrval zde až do r. 1846; brzy na to odmítl engagement při divadle německém v cizině. R. 1843 oženil se s Annou Manetinskou († 1882), herečkou stavovského divadla, s kterou jej pojilo vzácné vzájemné porozumění a společné snahy umělecké. V té době již K. hojně psal a překládal z cizích literatur hlavně dramatických pro potřebu českého divadla. Roku 1844 seznámil se s prof. Aug. Smetanou a jeho návodem vrátil se ke studiím filosofickým, hlavně Hegelovským, která na tvoření jeho měla vliv rozhodný. Též styk s mnohými vynikajícími duchy oné doby, mezi nimiž byli Bolzano, Springer, Zimmer, Náhlovský a j. , naň blahodárně působil. Mimo to se účastnil horlivě spolupracovnictví tehdejších časopisů Ost und West, Květů, Unio, Vlastimilu, Klarovy Libuše a j. články kritickými i literárně historickými, ano i povídkami. Rovněž i čelnější dramata jeho původní vedle četných překladů povstala v této době. Při divadle českém působil mimo krátké intermezzo na divadle německém od r. 1863 až 1866 jako herec a režisér až do r. 1873, kdy odešel na odpočinek jako pensista něm. divadla. Vystoupil potom ještě čtyřikráte r. 1884 a naposled 12. března 1895 pohostinsky i na divadle Národním s úspěchem neobyčejným. Poslední léta žil v zátiší oddán pouze pracem básnickým a oblíbeným studiím filosofickým a krasovědným až do vysokého věku. Kolárova činnost je tak mnohostranná, že, chceme-li býti spravedliví k jeho individualitě tak umělecké a obsáhlé, dlužno o každé stránce její zvlášť se zmíniti. K. jako umělec dramatický nemá sobě rovného soupeře v dějinách českého divadla do dnešního dne. Zde byl vskutku geniálním tvůrcem a zakladatelem českého umění mimického. Koncepce jeho výtvorů zvláště ve hrách klasických byla velkolepá a úchvatná. Kreslil vše velkými rysy, jak to divadlo jeho vyžadovalo. A měl k tomu v mládí svém i v době květu svého všecky fysické prostředky po ruce. K tomu byl valně podporován svou sečtelostí, svým vzděláním všestranným v některých odvětvích až do detailů nejpodrobnějších sáhajícím. Řada jeho postav, které mu podal zvlášť repertoir Shakespearův, Schillerův, Goethův, z nichž většinu arciděl sám pabásnil, jest přímo imposantní. Jeho Shylock vzbuzoval ještě r. 1884 v kmetském věku obdiv a úžas. Ovšem v běžné práci všedního života přišly mu též úlohy, které zrovna neodpovídaly jeho intencím uměleckým a z nichž si jakž takž pomáhal, ale to nesly s sebou poměry doby a nutnost okamžité situace. V úlohách velkých rozměrů a básnické síly stál K. vždy na vrcholu svého umění jako herec i později jako režisér. Jako herec byl K. jedním ze základních sloupů české uměny dramatické a jestli mimo Karla Šimanovského a celé řady menších umělců kočujících divadel nevychoval celou školu dramatickou, není jeho vinou, nýbrž doby, jejíž vkus se brzy počal obraceti od stanoviska vysokého kothurnu jinam. Kdo ještě měl štěstí, viděti jeho Leara, Shylocka, Hamleta, Wallenštýna, Richarda III. , Jaga, Coriolana, Falstaffa, Narcissa a Mefistofela, má v duši své dojem velké dramatické tvořivosti a úchvatné síly na českém jevišti posud nevídané. Ani hry Rossiho, Salviniho a Zacconiho nás nepřesvědčily, že by v těchto úlohách s nimi J. J. K. nebyl mohl závoditi. Bohužel, umění mimické je tak prchavé, že nelze zachytiti zářící jeho stopy budoucnosti! K. jako básník původní, zvláště dramatický. Vyškolen velkými vzory literatur klasických a moderních, pln ohně a vervy zahájil K. Monikou řadu původních dramatických prací, které, byť i cenou nestejné, nesou zvláštní pečeť jeho genia. Jedno třeba vytknouti zvláště: K. jako instinktem vždy zůstal věren české půdě ve svém tvoření dramatickém a přes všecky všudy dost patrné reminiscence, hlavně ze Shakespeara, byl první eminentně český básník dramatický velkého stilu. Tím nechceme se nikterak dotýkati jeho vrstevníků Klicpery a Tyla, ale podtrháváme velký styl, a tomu věren zůstal K. až do konce, až k té Umrlčí hlavě. Vedle Moniky, která přes nahodilé reminiscence z Byronova Wernera jest dílem hluboké badavé mysli, stojí tu hlavně jeho Magelona jako výtečný a věrný obraz doby, třeba její jednotlivosti byly trefně užity z různých dnes již zapomenutých pramenův, jako vrchol jeho původní tvorby. K. stál vždy na stanovisku všech velkých dramatiků "je prends mon bien, oů je le trouve". Hlavní bylo, že to dobré nalezl a podporován svými scénickými zkušenostmi je dovedl pro divadlo využitkovati. Chikanovati jej pro detaily bylo by stejně malicherné jako dokazovati Molièrovi na př. jednotlivé maličkosti, které bral od svých předchůdcův nebo současníkův. Jisto jest, že vždy na efekt divadelní pracoval a jeho se též skoro vždy dodělal. Vzory her takových zůstanou: Pražský žid, Královna Barbora, Primator, Smiřičtí. To jsou hry velké koncepce a velkého stilu, třeba vedle nich stály věci lehčího zrna, jako: Jeroným, Ďáblova legenda, Umrlčí hlava, anebo příležitostné frašky jako Tři faraonové, Dejte mi čamaru a nejlepší z nich Mravenci. Postaviti své figury na dramatické šachovnici s jistotou suverenní a oslňující uměl málokdo jako on; jestli později v návalu tvoření nebo barokností nápadů neodpovídal konec začátku nebo daným rozměrům, šlo již s sebou při jeho vloze a kázni umělecké. V ohledu tom může býti K. právem považován vedle Klicpery a Tyla na jiných polích za zakladatele českého dramatu velkého stilu a zůstane též několika kusy vždy přední ozdobou a pýchou české scény. Kolárovy hry divadelní jsou tyto: Monika (1846), Mravenci (1848 v prvním spracování pod názvem Čís. 76 aneb Praha před sto lety, Zižkova smrt (1850), Magelona (1852), Tři faraonové (1867), Dejte mi čamaru (1869), Pražský žid (1871), Smiřičtí (1882), Primator (1883), Královna Barbora (1884), Umrlčí hlava (1884), Ďáblova legenda (1891), Mistr Jeroným (censurou zakázán, tiskem vyšel 1886). Mimo tyto hry napsal K. řadu proslovů nebo doslovů v dramatické formě k různým příležitostem. K. jako novellista a kulturní historik již historickým rozvojem ustoupí významu dramatika i umělce mimického. Psal mnoho povídek a románů v genru dnes přežilém. Některé z nich sám později dramaticky spracoval a tím je budoucnosti zachránil, ale skoro všecky, jako Pekla zplozenci, Muzikanti čili ďábel ve fraku, Libuše v Americe atd. , patří k genrům již dnes překonaným. Ovšem neobyčejná fantastičnost, rázovitost, znalost doby a poměrů líčených jest ve všech patrna, ale celý genre sám se přežil a dá se sotva vzkřísiti. Škoda jen těch mnohých detailů kulturně vzácných, škoda té znalosti jednotlivých oborů a věcí, které s tím jsou pochovány. Větší budoucnosti než tyto fantastické povídky jsou jeho spisy rázu memoirového Ze staré Prahy (1888), Světem bludů (1889) a jiné, kde zachytil mnoho z dávného života staropražského. Prozaická činnost Kolárova spadá v oboru povídky a románu do první periody jeho činnosti, v oboru kulturně-historickém do poslední doby jeho života. Sebrané romány jeho vyšly již r. 1854, později v »Lumírų Mikovcově, u Kobra (»Pekla zplozencį) a částečně v sebraných spisech jeho tamtéž v Národní bibliotéce. Též jako kritik, zvláště hudební, proslul K. i jako duchaplný břitký feuilletonista. Celou řadu prací takových psal německy a po léta uveřejňoval ve feuilletonu »Politi▽ od jménem Medardus. V pozdním stáří psal studie o nové české poesii, které uveřejňoval Sládkův »Lumír«. Větší činnost žurnalistickou vyvinul hlavně roku 1848 a psal hojně referátů a kritik hlavně hudebních do soudobých časopisů českých i německých. K. jako překladatel zaujímá hned vedle původního básníka a znamenitého mima první místo. A to nejen kvalitou, nýbrž i kvantitou vykonané práce. Můžeme bez nadsazení říci, že celý repertoir divadla českého v jeho době, pokud se ciziny týče, jest jeho dílem. Hlavní v tom úděl patří Shakespearovi, Goethovi a Schillerovi. K. nepřekládá vždy věrně, ale překládá vždy kongeniálně. Jeho převod I. dílu Fausta je toho patrným svědectvím. Přes všecka nedopatření v jednotlivostech je stil a duch originálu znamenitě vystihnut. A co platí o Faustovi, platí i o překladech klasických děl hlavně z Schillera a Goetha. Sem tam jsou patrné stopy jisté ležernosti, ale pozorovali jsme, že tato jest vždy větší, kde menší byl jeho vzor neb jeho předloha. Mnohé povstalo též z časové potřeby a i s tím počítati dlužno. Od prvních překladů Kolárových Macbetha a Kupce benátského z r. 1839 zásoboval K. české divadlo až do let 1860 svými překlady a spracováními, tak že některý rok i několik jeho překladů na prknech se objevilo. Dr. V. Guth napočetl přes 30 her cizích Kolárem do češtiny uvedených. Ovšem jsou v tom též věci nestejné ceny originálem i překladem. Vedle překladu I. dílu Goethova Fausta jsou nejlepší jeho překlady ze Shakespeara, jež vydávala druhdy Matice česká, a k těm se druží čestně jeho překlad Schillerovy trilogie Wallensteinské. Kvůli úplnosti podotýkáme též, že vydal K. i svazek básní původních. Jsou zajímavé, pokud se týče rozvoje jeho individuality, pikantně kousavé v podrobnostech, ale stromu lyriky české listu svěžího a trvalého nepřidají. Forma jejich je forma doby jeho, málo umělecká a dost povrchní a nedbalá. Jako člověk byl K. mnohým tvrdý oříšek. Známé jsou jeho zdrcující a bezohledné polemiky i jeho obrněné předmluvy. Šlo to ruku v ruce s jeho osobností, jeho vlivem a postavením. Byl rád ironický, ano i sarkastický, a jedním z těch, kteří si bez příčiny rádi dělali mnoho nepřátel. Jedno jisté jest, ten rys velkosti, jejž z velkých vzorů svých čerpal, vtiskl i jeho masce velkost a ta je zjevna v jeho díle původním i překladatelském, jako byla jediná – bohužel jen ve své době – v jeho umění mimickém. Obšírnou studii o Kolárovi napsal Jakub Arbes ve Světozoru r. 1887. Mimo to psali o něm Turnovský, Vrchlický, Jiří Bittner (hlavně po stránce memoirové), Dr. V. Guth a mnozí jiní v různých časopisech.
'Životopis autora Kolár Josef Jiří'