Detail uživatele Zabanuch:


Kniha
Datum
Úryvek
21.09.2010 19:37:23
Právě jsem se rozhodl, že vstanu, když se ozvalo diskrétní zaklepání a Saturnin vstoupil. Přál mi dobrého jitra a pravil, že ranní ptáče dál doskáče, mladí ležáci, staří žebráci, a oznámil mi, že venku je pěkně, ale nechval dne před večerem, nevíme dne ani hodiny a kam čert nemůže, nastrčí bábu.
20.09.2010 20:57:34

Devatenáctý den.
Devatenáctý den. Devatenáct - to je to nejvyšší číslo, které jsem kdy použil. V mém životě zatím nebylo nic, co by stálo za to počítat takhle vysoko.
Jistě by ovšem bylo možné odpočítávat si žlutočasy a modročasy vlastního života. K ničemu by to nebylo, to je jasné, ale šlo by to.
V těch svých filmech často narážím na vysoké cifry. Nejednou se váže k nějaké válce. Velmi obvyklá je například cifra 1918. Nemám ponětí, co může představovat. Že by šlo o válku ve které se bojovalo 1918 dní? Ale tak dlouho přece nic nemůže trvat. Člověku se točí hlava, když se snaží představit si něco tak dlouhého či velkého či rozsáhlého.
"Neptej se pusť to z hlavy." Ano, musím to pustit z hlavy.
Nesmím zapomenout sníst si pár sójových suků a trochu masové omáčky, než si vezmu narkokapsli. Už dva večery jsem nevzal do úst.
Večer si někdy prohlížím slovník, abych se naučil nová slova, a někdy mi to pomáhá usnou. Jindy ale nacházím výrazy, které mě vzrušují. ČAsto jsou to slova, jejichž významu nerozumím - jako například choroba nebo algebra. Přemílám si je v mysli a znovu a znovu čtu jejich definice, ale ty téměř vždycky obsahují další neproniknutelná slova, která mě rozčilují ještě víc. A pak si stejně musím vzít narkokapsli.
Nedokážu to všechno pustit z hlavy.
Dříve mi pomáhala ta zoologická zahrada, ale teď jsem tam přestal jezdit - kvůli dětem. Nic proti robotům, samozřejmě. Ale ty děti ...

Den dvacátý první.
Dneska jsem zajel do zoologické zahrady a mluvil s tou ženou v červeném. seděla na lavičce u leguánů a já jsem se posadil vedle ní a zeptal se: Ta krajta - že je to robot?"
Otočila se a podíval se na mě. V jejích očích bylo něco podivného, mystického - jako by patřily někomu, kdo je v hypnotickém stavu. Avšak viděl jsem, že přemýšlí a že není zdrogovaná. Dlouho nic neříkala a začal jsem si myslet, že už mi neodpoví a stáhne se do svého Soukromí, jak nás to všechny učili pro případ, že nás bude obtěžovat někdo cizí. Pokrčil jsem rameny a chystal jsem se vstát, ale tu najednou povídá: "Já myslím, že tady kolem jsou to všechno jenom roboti."
Užasle jsem se na ni podíval. Takhle mluvit jsem ještě nikoho neslyšel. Ovšem pokud šlo o to, co říkala, sám jsem si myslel už celé dny totéž. Tak mě to rozrušilo, že jsem vstal a odešel a ani jí nepoděkoval. Když jsem vycházel z pavilónu plazů, potkal jsem těch pět dětí. Byly všechny hezky pohromadě, v ruko držely kornouty se zmrzlinou a oči jim plály vzrušením. Všechny se na měpodívali a usmály se. Odvrátil jsem hlavu ....

Den dvacátý druhý.
V těch němých filmech se neustále vyskytuje nápadný jev - skupina lidí, o které se mluví jako o rodině. Za starých časů to zřejmě byl naprosto běžný útvar. Rodina je skupina lidí, kteří jsou velmi často spolu, zdá se, že dokonce pohromadě i žijí. Vdycky se v ní vyskytuje jeden muž a jedna žena - pokud ovšem jeden z té dvojice není už mrtvý. a i pak se o něm často mluví a obrázky toho mrtvého či té mrtvé ("fotografie") mají živí stále na očích, rozvěšené po zdech a tak podobně. A pak jsou tam mladší příslušníci, děti nejrůznějšího stáří. Jedna věc velmi překvapuje, ale zdá se, že je pro tyhle rodiny chrakteristická - ti dva, muž a žena, jsou vždycky zároveň otcem a matkou všech dětí! Občas se vyskytnou i starší lidé, a to pak podle všeho jde o matku a otce buď toho muže nebo té ženy! Nevím vůbec co si o tom mám myslet. Zřejmě jsou spolu všichni nějak spříznění
A co víc - značná část té cituplnosti, která se s těmi filmy tak hluboce pojí, určitě nějak s touhle spřízněností souvisí. A předkládá se to tak, jako by to bylo něco vzácného a dobrého.
Je mi ovšem jasné, že člověk nemá právo vyslovovat nad kýmkoliv morální soudy. Natož nad lidmi z dávno minulé doby. Uvědomuji si, že život v těch filmech je zcela protikladný heslu "samota je nejlepší, ale to mě netrápí. svého času jsem strávil spoustu dní dní pohromadě s jinými lidmi - celé týdny jsem třeba každý den vídal tytéž studenty. Pochybenost Blízkého kontaktu mě na těch rodinách nevzrušuje. Avšak asi mě trochu šokuje, jak nepřiměřeně ti lidé riskují. Připadá mi, že k sobě chovají neobyčejně hluboké vzájemné city.
Šokuje mě to a jsem z toho smutný.
A co toho spolu namluví. Jejich rty se neustále pohybují, i když z nich žádná slyšitelná slova nevycházejí.

Dnes je 23.11.2024
Den 128. výročí úmrtí Higuči Ičijó
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno