Detail uživatele RobinKyber:
||
Profil uživatele
||
Statistiky
||
Aktivity
||
Knihotéka
||
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
Kniha
Datum
Úryvek
23.04.2010 16:22:37
Najednou se ozvalo hlášení.
„Prosím studenta Robina Kybera, aby se ihned dostavil do ředitelny!“
„Teda páni,“ užasl Brian. „To už jsem hodně dlouho neslyšel. Za prvý bych chtěl říct, co ti může chtít, a za druhý, on tu Simple není?“
„Mě to taky docela zaráží,“ prohlásil Robin. „Obojí. No nic, já teda vyrážím. Hezky se tu holčičky a chlapečkové bavte. I ty Hilary. Jo, je to docela sranda.“
Tu poslední větu dodal, když uviděl její výraz. Nutno říct, že po něm skoro hodila talířem.
Robin došel až do ředitelny. Opět dostal možnost popovídat si s panáčkem, který pouštěl lidi dovnitř. Tentokrát to na něj zkusil stařeckým hláskem.
„Ó panáčku, jsem Rudolf Simple, tatínek Kryštůvka.“
„Upozorňuji návštěvníka, že mám také kameru a nevyhodnotil jsem ho jako starce, natož otce pana ředitele,“ řekl panáček.
„Ou, aha,“ srovnal se Robin. „Já tě zkoušel, ne? Sranda, víš co? Jsem Robin Kyber, ředitel mě očekává.“
„Vstupte, pane,“ pustil ho panáček.
„Jsem tu tak často, že bysme si skoro mohli začít tykat,“ podotkl Robin.
„Na to nejsem naprogramován,“ oznámil panáček a otevřel dveře.
„S tebou neni sranda,“ řekl. „Ale stejně to budu zkoušet dál.“
Prošel dveřmi až do ředitelny, kde objevil ten stejný mrzutý obličej.
„Posaďte se,“ vyzval ho chladně Simple.
„Zdravíčko, pane Kybere, jakpak se máte? Nedal byste si kávu?“ přeříkal Robin.
Ředitel na to jen tázavě koukal.
„Sarkasmus,“ vysvětlil. „A velmi rád tu jsem místo večeře, takže díky.“
„Musím s vámi probrat jednu důležitou věc.“
„Takže ty slevový kupóny na dovezenou pizzu mi jsou asi k ničemu,“ napadlo ho.
„Kdybych s vámi chtěl někdy jíst pizzu a koukat na televizi, muselo by se tu mluvit klingonsky,“ prohlásil Simple.
„Hezky!“ ocenil ho Robin. „Už jste se ode mě něco naučil. A sledujete Star Trek. Bezva.“
„Nicméně,“ pokračoval. „Dnešní situace se tak trochu podobá té před rokem, čili je znovu na místě, abyste tu přes Vánoce zůstal.“
„Hou, hou, hou,“ zadržel ho. „Rozhodně to není jako před rokem. Já vím, Riddle Genius je zase venku a má na mě ještě větší pifku, ale tentokrát mě tu neudržíte ani párem volů. Přišla vám ta metafora dostatečně jasná?“
„Jistě,“ přikývl Simple. „Ale pro vaše bezpečí…“
„Ne, ne, ne, nepřesvědčíte mě,“ stál si za svým. „Chápu, že to myslíte dobře, ale chci odjet na Vánoce domů, i když je to nebezpečný. Je dobře, že vám na mně záleží, znamená to, že jste člověk, ale musím odjet, prostě musím.“
„Měl bych respektovat vaše rozhodnutí,“ přiznal Simple. „Už jste dokázal, že máte odvahu. Ale rozhodně na sebe dávejte pozor a noste svou všeměnivku stále u sebe. Umíte s ní totiž vážně věci.“
„To budu,“ slíbil Robin a vstal ze židle. „Díky moc. Teda, vážně se tu asi bude mluvit klingonsky, když už vám děkuju. Tak nashle.“
„Nashle,“ rozloučil se Simple.
Robin se vydal rovnou pryč, protože postavička se bez zvonku neobjeví. Nakoukl do velké síně, jestli tak jeho kamarádi ještě jsou. Ale nebyli. Vykašlali se na něj. Ale ono, po všech těch návštěvách, co už u Simplea absolvoval, se není čemu divit, že čekali trošku delší trvání.
No nic. Otočil se a vydal se za nimi do společenské místnosti, ale jestli nebudou ani tam, tak už ho to asi vážně dost nakrkne. Naštěstí byli.
Ale byl tam ještě někdo. Michael Moredan.
„Tady jsi!“ zaregistroval ho a hned se k němu vydal.
Za ním šel malý zrzounek.
„Takhle by to dál nešlo, káámo,“ šťouchal do Robina prstem. „Jestli si myslíš, že můžeš chodit na vyučování, ale na tréninky ne, tak to se šeredně pleteš. Ani nevíš, jakou máš kliku, že hrajeme až po Vánocích, ale zato rovnou se Sporťákama. Dochází ti, co je to za problém? Tenhle víkend hrál Svasil proti Umíkům, pokud jsi to vůbec zaregistroval, a jsou dost ve formě. Jestli na tom nebudeme stejně, tak nás roznesou. Chápeš to?“
„Jasně, že to chápu,“ přikývl Robin. „Promiň, Michaele, jo? Úplně jsem na to zapomněl. Od zítřka budu chodit vážně pravidelně. Dobrý?“
„Jo, dobrý,“ řekl Michael a trochu se sklidnil. „Máš štěstí, že tě potřebuju. A mimochodem, tohle je náš novej náhradník.“
Vystrčil před sebe malýho zrzounka.
„Je to Ron Middler a i když si to ani on sám nepřipouští, je fakt dobrej.“
„Ale, Michaele, bez urážky, ale je malej,“ namítl Robin a pořád po Ronovi pokoukával. „Vždyť on nebude mít šanci, když ho…no víš co.“
„Tak za prvý, ty taky nejsi král výšek,“ začal Michael. „A za druhý, je neuvěřitelně rychlej a obratnej, což už se v Throwboltu skoro nepočítá. Vážně, já ho viděl a on na to má. A jestli chceš zpochybňovat moje rozhodnutí, tak se můžeme rovnou rozloučit.“
„Ne, jasně, že ne,“ zavrtěl hlavou Robin. „Tak, vítej na palubě, Rone.“
„Díky,“ rozzářil se.
„Čau zejtra.“
„To bych ti doporučoval,“ oznámil Michael.
Robin se vydal za svými kamarády, kteří ho ani nepřišli zachránit.
„Je na tebe hodně naštvanej?“ zeptala se Hilary.
„Taky jste mi to mohli říct,“ vynadal jim.
„Ale to by pak nebyla žádná sranda, kámo,“ usmál se Brian.
„Sranda bude, až mě tim naštveš,“ usmál se Robin.
„Co ti chtěl Simple?“ zeptala se Amber.
„Chtěl mě tu zase zadržet přes Vánoce, ale tentokrát se mu to už nepovede.“
„A nebylo by to bezpečnější, kdybys tu zůstal?“ napadlo Hilary.
„Já tady nezůstanu za žádnou cenu a to z několika důvodů. Za prvé, nesnášim školu, a ty další důvody jsou v podstatě alternativy toho prvního.“
„Měl bys na sebe trochu myslet,“ poznamenala Zoe.
„Jestli bude chtít Riddle zaútočit na mě nebo na Katii,“ řekl a sundal si z prstu svůj všeměnný prsten. „Bude se muset dostat přese mne a mojí mocnou všeměnivku.“
Ve dvou prstech ji nadzvedl a všem ukázal. Jenže mu z těch prstů vyklouzla a po pár neúspěšných pokusech na chycení, dopadla na zem a zakutálela se pod sedačku.
„Ale to ne!“ vykřikl Robin a hned se ji tam snažil najít. „Pošoupněte s tim někdo! TAK DĚLEJTE!“
„Jsi na ochranu rozený terminátor, kámo,“ poznamenal Brian.
„Prosím studenta Robina Kybera, aby se ihned dostavil do ředitelny!“
„Teda páni,“ užasl Brian. „To už jsem hodně dlouho neslyšel. Za prvý bych chtěl říct, co ti může chtít, a za druhý, on tu Simple není?“
„Mě to taky docela zaráží,“ prohlásil Robin. „Obojí. No nic, já teda vyrážím. Hezky se tu holčičky a chlapečkové bavte. I ty Hilary. Jo, je to docela sranda.“
Tu poslední větu dodal, když uviděl její výraz. Nutno říct, že po něm skoro hodila talířem.
Robin došel až do ředitelny. Opět dostal možnost popovídat si s panáčkem, který pouštěl lidi dovnitř. Tentokrát to na něj zkusil stařeckým hláskem.
„Ó panáčku, jsem Rudolf Simple, tatínek Kryštůvka.“
„Upozorňuji návštěvníka, že mám také kameru a nevyhodnotil jsem ho jako starce, natož otce pana ředitele,“ řekl panáček.
„Ou, aha,“ srovnal se Robin. „Já tě zkoušel, ne? Sranda, víš co? Jsem Robin Kyber, ředitel mě očekává.“
„Vstupte, pane,“ pustil ho panáček.
„Jsem tu tak často, že bysme si skoro mohli začít tykat,“ podotkl Robin.
„Na to nejsem naprogramován,“ oznámil panáček a otevřel dveře.
„S tebou neni sranda,“ řekl. „Ale stejně to budu zkoušet dál.“
Prošel dveřmi až do ředitelny, kde objevil ten stejný mrzutý obličej.
„Posaďte se,“ vyzval ho chladně Simple.
„Zdravíčko, pane Kybere, jakpak se máte? Nedal byste si kávu?“ přeříkal Robin.
Ředitel na to jen tázavě koukal.
„Sarkasmus,“ vysvětlil. „A velmi rád tu jsem místo večeře, takže díky.“
„Musím s vámi probrat jednu důležitou věc.“
„Takže ty slevový kupóny na dovezenou pizzu mi jsou asi k ničemu,“ napadlo ho.
„Kdybych s vámi chtěl někdy jíst pizzu a koukat na televizi, muselo by se tu mluvit klingonsky,“ prohlásil Simple.
„Hezky!“ ocenil ho Robin. „Už jste se ode mě něco naučil. A sledujete Star Trek. Bezva.“
„Nicméně,“ pokračoval. „Dnešní situace se tak trochu podobá té před rokem, čili je znovu na místě, abyste tu přes Vánoce zůstal.“
„Hou, hou, hou,“ zadržel ho. „Rozhodně to není jako před rokem. Já vím, Riddle Genius je zase venku a má na mě ještě větší pifku, ale tentokrát mě tu neudržíte ani párem volů. Přišla vám ta metafora dostatečně jasná?“
„Jistě,“ přikývl Simple. „Ale pro vaše bezpečí…“
„Ne, ne, ne, nepřesvědčíte mě,“ stál si za svým. „Chápu, že to myslíte dobře, ale chci odjet na Vánoce domů, i když je to nebezpečný. Je dobře, že vám na mně záleží, znamená to, že jste člověk, ale musím odjet, prostě musím.“
„Měl bych respektovat vaše rozhodnutí,“ přiznal Simple. „Už jste dokázal, že máte odvahu. Ale rozhodně na sebe dávejte pozor a noste svou všeměnivku stále u sebe. Umíte s ní totiž vážně věci.“
„To budu,“ slíbil Robin a vstal ze židle. „Díky moc. Teda, vážně se tu asi bude mluvit klingonsky, když už vám děkuju. Tak nashle.“
„Nashle,“ rozloučil se Simple.
Robin se vydal rovnou pryč, protože postavička se bez zvonku neobjeví. Nakoukl do velké síně, jestli tak jeho kamarádi ještě jsou. Ale nebyli. Vykašlali se na něj. Ale ono, po všech těch návštěvách, co už u Simplea absolvoval, se není čemu divit, že čekali trošku delší trvání.
No nic. Otočil se a vydal se za nimi do společenské místnosti, ale jestli nebudou ani tam, tak už ho to asi vážně dost nakrkne. Naštěstí byli.
Ale byl tam ještě někdo. Michael Moredan.
„Tady jsi!“ zaregistroval ho a hned se k němu vydal.
Za ním šel malý zrzounek.
„Takhle by to dál nešlo, káámo,“ šťouchal do Robina prstem. „Jestli si myslíš, že můžeš chodit na vyučování, ale na tréninky ne, tak to se šeredně pleteš. Ani nevíš, jakou máš kliku, že hrajeme až po Vánocích, ale zato rovnou se Sporťákama. Dochází ti, co je to za problém? Tenhle víkend hrál Svasil proti Umíkům, pokud jsi to vůbec zaregistroval, a jsou dost ve formě. Jestli na tom nebudeme stejně, tak nás roznesou. Chápeš to?“
„Jasně, že to chápu,“ přikývl Robin. „Promiň, Michaele, jo? Úplně jsem na to zapomněl. Od zítřka budu chodit vážně pravidelně. Dobrý?“
„Jo, dobrý,“ řekl Michael a trochu se sklidnil. „Máš štěstí, že tě potřebuju. A mimochodem, tohle je náš novej náhradník.“
Vystrčil před sebe malýho zrzounka.
„Je to Ron Middler a i když si to ani on sám nepřipouští, je fakt dobrej.“
„Ale, Michaele, bez urážky, ale je malej,“ namítl Robin a pořád po Ronovi pokoukával. „Vždyť on nebude mít šanci, když ho…no víš co.“
„Tak za prvý, ty taky nejsi král výšek,“ začal Michael. „A za druhý, je neuvěřitelně rychlej a obratnej, což už se v Throwboltu skoro nepočítá. Vážně, já ho viděl a on na to má. A jestli chceš zpochybňovat moje rozhodnutí, tak se můžeme rovnou rozloučit.“
„Ne, jasně, že ne,“ zavrtěl hlavou Robin. „Tak, vítej na palubě, Rone.“
„Díky,“ rozzářil se.
„Čau zejtra.“
„To bych ti doporučoval,“ oznámil Michael.
Robin se vydal za svými kamarády, kteří ho ani nepřišli zachránit.
„Je na tebe hodně naštvanej?“ zeptala se Hilary.
„Taky jste mi to mohli říct,“ vynadal jim.
„Ale to by pak nebyla žádná sranda, kámo,“ usmál se Brian.
„Sranda bude, až mě tim naštveš,“ usmál se Robin.
„Co ti chtěl Simple?“ zeptala se Amber.
„Chtěl mě tu zase zadržet přes Vánoce, ale tentokrát se mu to už nepovede.“
„A nebylo by to bezpečnější, kdybys tu zůstal?“ napadlo Hilary.
„Já tady nezůstanu za žádnou cenu a to z několika důvodů. Za prvé, nesnášim školu, a ty další důvody jsou v podstatě alternativy toho prvního.“
„Měl bys na sebe trochu myslet,“ poznamenala Zoe.
„Jestli bude chtít Riddle zaútočit na mě nebo na Katii,“ řekl a sundal si z prstu svůj všeměnný prsten. „Bude se muset dostat přese mne a mojí mocnou všeměnivku.“
Ve dvou prstech ji nadzvedl a všem ukázal. Jenže mu z těch prstů vyklouzla a po pár neúspěšných pokusech na chycení, dopadla na zem a zakutálela se pod sedačku.
„Ale to ne!“ vykřikl Robin a hned se ji tam snažil najít. „Pošoupněte s tim někdo! TAK DĚLEJTE!“
„Jsi na ochranu rozený terminátor, kámo,“ poznamenal Brian.
23.04.2010 16:20:52
Druhý den ráno, při snídani, zaznělo hlášení:
„Studenti, Robin Kyber, Brian Leary a Hilary Moredanová, nechť se v devět hodin dostaví do ředitelny. Děkuji. Cha cha. Já jim to vy-tmavím, frackům pitomým. Ti budou koukat, kdo je to Christopher Simple. Jó! Já jsem king kong a oni jen malí vesničané. Že jsem tvůj king kong, miláčku?“
Najednou se ozval hlas profesorky Wetrubberové:
„Zlato, nenechals ten mikrofon zapnutý?“
„Do prkýnka!“ zaklel a honem to vypnul.
Studenti ve velké síni se rozřechtali.
„Jen klid!“ okřikla je doktorka Fischerová. „Pan king kong - ehm - totiž ředitel si jistě jen dělal srandu.“
Rozřechtali se ještě víc. Kdyby si kong dělal srandu, museli by chodit po stropě a jíst nábytek posypaný pilinami.
Tak jako tak, následky jsou tady. Otázkou zůstává, kterej chytrák Simplea upozornil na Briana a Hilary. Dobrá zpráva je, že přijdou o první hodinu, ta špatná, že ji budou muset strávit v ředitelně. V devět hodin se tam tedy vydali. Zazvonili na zvonek a na obrazovce se opět objevila malá karikatura ředitele.
„Přejete si?“ zeptala se.
„Robin Kyber, Brian Leary a Hilary Moredanová se hlásí k panu řediteli,“ nahlásil Robin a zasalutoval.
„Vstupte, prosím,“ pustila je postavička. „Přeji hezký den!“
„Přát můžeš,“ řekl Brian.
Vešli do chodby, přejely je skenery a vstoupili do ředitelny.
„Sedněte si,“ poručil jim Simple a ukázal na tři židle.
Vedle něj stála profesorka Wetrubberová.
„Už nemáte žádná pokušení?“ optal se radši Robin.
„Ne. Musím k tomu přistupovat s rozumem. Co se stalo, stalo se. Teď to musíme dořešit. Musím se vám k něčemu přiznat. Konečně se cítím jako vládce.“
„To už víme z toho hlášení,“ řekla Hilary. „Můžete přejít k věci?“
„Jistě,“ řekl Simple. „Nemusím vám snad připomínat události posledních dnů. Celá škola se najednou vzbouřila. Začala na profesorech praktikovat srandičky a tím se osvobozovat od vyučování. Zdálo, že s tím nic nedělám, ale já se celou dobu snažil zjistit původce. Až pád dní před Šíleným dnem schválností mě profesorka Wetrubberová upozornila na konkurz, který jste vy dva pořádali na začátku školního roku.“
Ukázal na Robina a Briana.
„O tom vašem rozpadu jste trochu lhali,“ podotkla Wetrubberová, která se tvářila pěkně naštvaně.
„Správně,“ pokračoval Simple. „Profesorce jste nahlásili ‚Studentský nábor šikulů‘, ale váš pravý název je ‚Strana Nepřátel Školy‘!“
„Kdo vám tohle vykecal?“ rozzlobil se Robin.
„Jeden důvěryhodný anonymní student jménem Ian Malcolm,“ oznámil ředitel.
Bylo mu naprosto jedno, jestli chce zmíněný zůstat v anonymitě nebo ne. Jak známo, řediteli na lidech vůbec nezáleží.
„Kdo?“
„Byl na konkursu!“ vzpomněl si Brian. „Chtěl hrozně vstoupit mezi nás, ale nevyhovoval. Museli ho vyvézt. Vzpomínáš?“
„No jasně,“ vzpomněl si Robin. „Ten hajzlík!“
„Jak jste přišel na mě?“ vyhrkla Hilary.
„Upozornil mě na vás jeden hoch z Talentu,“ vysvětlil Simple. „Jeho jméno vám nemůžu říct. Řekl mi však, že mu udělalo radost mi pomoci.“
„Saint,“ řekli svorně.
Tentokrát se ředitel bál Christianova otce.
„Vyvodím z toho tedy důsledky,“ prohlásil Simple.
„Studenti, Robin Kyber, Brian Leary a Hilary Moredanová, nechť se v devět hodin dostaví do ředitelny. Děkuji. Cha cha. Já jim to vy-tmavím, frackům pitomým. Ti budou koukat, kdo je to Christopher Simple. Jó! Já jsem king kong a oni jen malí vesničané. Že jsem tvůj king kong, miláčku?“
Najednou se ozval hlas profesorky Wetrubberové:
„Zlato, nenechals ten mikrofon zapnutý?“
„Do prkýnka!“ zaklel a honem to vypnul.
Studenti ve velké síni se rozřechtali.
„Jen klid!“ okřikla je doktorka Fischerová. „Pan king kong - ehm - totiž ředitel si jistě jen dělal srandu.“
Rozřechtali se ještě víc. Kdyby si kong dělal srandu, museli by chodit po stropě a jíst nábytek posypaný pilinami.
Tak jako tak, následky jsou tady. Otázkou zůstává, kterej chytrák Simplea upozornil na Briana a Hilary. Dobrá zpráva je, že přijdou o první hodinu, ta špatná, že ji budou muset strávit v ředitelně. V devět hodin se tam tedy vydali. Zazvonili na zvonek a na obrazovce se opět objevila malá karikatura ředitele.
„Přejete si?“ zeptala se.
„Robin Kyber, Brian Leary a Hilary Moredanová se hlásí k panu řediteli,“ nahlásil Robin a zasalutoval.
„Vstupte, prosím,“ pustila je postavička. „Přeji hezký den!“
„Přát můžeš,“ řekl Brian.
Vešli do chodby, přejely je skenery a vstoupili do ředitelny.
„Sedněte si,“ poručil jim Simple a ukázal na tři židle.
Vedle něj stála profesorka Wetrubberová.
„Už nemáte žádná pokušení?“ optal se radši Robin.
„Ne. Musím k tomu přistupovat s rozumem. Co se stalo, stalo se. Teď to musíme dořešit. Musím se vám k něčemu přiznat. Konečně se cítím jako vládce.“
„To už víme z toho hlášení,“ řekla Hilary. „Můžete přejít k věci?“
„Jistě,“ řekl Simple. „Nemusím vám snad připomínat události posledních dnů. Celá škola se najednou vzbouřila. Začala na profesorech praktikovat srandičky a tím se osvobozovat od vyučování. Zdálo, že s tím nic nedělám, ale já se celou dobu snažil zjistit původce. Až pád dní před Šíleným dnem schválností mě profesorka Wetrubberová upozornila na konkurz, který jste vy dva pořádali na začátku školního roku.“
Ukázal na Robina a Briana.
„O tom vašem rozpadu jste trochu lhali,“ podotkla Wetrubberová, která se tvářila pěkně naštvaně.
„Správně,“ pokračoval Simple. „Profesorce jste nahlásili ‚Studentský nábor šikulů‘, ale váš pravý název je ‚Strana Nepřátel Školy‘!“
„Kdo vám tohle vykecal?“ rozzlobil se Robin.
„Jeden důvěryhodný anonymní student jménem Ian Malcolm,“ oznámil ředitel.
Bylo mu naprosto jedno, jestli chce zmíněný zůstat v anonymitě nebo ne. Jak známo, řediteli na lidech vůbec nezáleží.
„Kdo?“
„Byl na konkursu!“ vzpomněl si Brian. „Chtěl hrozně vstoupit mezi nás, ale nevyhovoval. Museli ho vyvézt. Vzpomínáš?“
„No jasně,“ vzpomněl si Robin. „Ten hajzlík!“
„Jak jste přišel na mě?“ vyhrkla Hilary.
„Upozornil mě na vás jeden hoch z Talentu,“ vysvětlil Simple. „Jeho jméno vám nemůžu říct. Řekl mi však, že mu udělalo radost mi pomoci.“
„Saint,“ řekli svorně.
Tentokrát se ředitel bál Christianova otce.
„Vyvodím z toho tedy důsledky,“ prohlásil Simple.
23.04.2010 16:19:25
Po další půlhodině se řada konečně začala zkracovat. Najednou přišel kluk se stříbrnými vlasy vyčesanými vysoko nahoru.
„Jméno?" začal Robin.
„Sascha Stink."
„Máš rád školu?"
„V žádnym případě."
„Myslíš, že jsi nějak zvláštní?"
„Umím vypouštět hroznej smrad. Zakryjte si obličej, ukážu vám to!"
Robin s Brianem si jen tak tak stačili zakrýt ústa a nos. Tělocvična se ve chvilce zalila štiplavým smradem zkažených ryb. Štípal oba do očí. Museli si úplně drtit nosy, aby z toho neomdleli. Ovšem všichni ostatní v řadě se jen bezvládně zkáceli na zem. Najednou to ustalo a Robin s Brianem mohli opět volně dýchat.
„To byla síla co?" zeptal se očekávaně Sascha.
„To jo," přiznali oba kluci svorně. „Jsi náš!"
„Přiď zítra v jedenáct před vchod do sklepení, bude první porada," oznámil mu Robin.
Sascha jen zavýskal a vyběhl z tělocvičny ven.
„Přežil někdo?" zeptal se Brian zkolabovaných studentů.
„Já!" ozval se z chodby malý rozčepýřený klouček.
„Tak pojď," vyzval ho Robin. „Ty jsi ten smrad vydržel?"
„Ne, byl jsem zrovna na záchodě," vysvětloval.
„Řekni nám něco o sobě," vyzval ho Brian.
„Jmenuji se Robert de Bill. Kluci mi říkají debile, ale maminka mi říkala Robertek." A zatvářil se úplně sladce.
„Opravdu?" zeptal se nevěřícně Robin. „Tak to radši nechci vědět, jak říká tvojí sestře Vibře."
„Nemám sestru Vibru!" ohradil se Robert.
„Zapomeň na to, on jen tak blbne," uklidnil ho Brian. „Máš rád školu?"
„Ne!"
„Jak moc?"
„Snažím se jí jakkoliv ublížit," řekl Robert.
Najednou se otočil doprava, rozběhl se a vší silou vrazil do zdi.
„Ou," řekl Robin a představil si tu bolest.
Robert se probral a malátně se zeptal:
„Ublížil jsem škole?"
„My tě bereme!" řekli oba kluci svorně a ukázali na něj zdvižený palec.
„Jméno?" začal Robin.
„Sascha Stink."
„Máš rád školu?"
„V žádnym případě."
„Myslíš, že jsi nějak zvláštní?"
„Umím vypouštět hroznej smrad. Zakryjte si obličej, ukážu vám to!"
Robin s Brianem si jen tak tak stačili zakrýt ústa a nos. Tělocvična se ve chvilce zalila štiplavým smradem zkažených ryb. Štípal oba do očí. Museli si úplně drtit nosy, aby z toho neomdleli. Ovšem všichni ostatní v řadě se jen bezvládně zkáceli na zem. Najednou to ustalo a Robin s Brianem mohli opět volně dýchat.
„To byla síla co?" zeptal se očekávaně Sascha.
„To jo," přiznali oba kluci svorně. „Jsi náš!"
„Přiď zítra v jedenáct před vchod do sklepení, bude první porada," oznámil mu Robin.
Sascha jen zavýskal a vyběhl z tělocvičny ven.
„Přežil někdo?" zeptal se Brian zkolabovaných studentů.
„Já!" ozval se z chodby malý rozčepýřený klouček.
„Tak pojď," vyzval ho Robin. „Ty jsi ten smrad vydržel?"
„Ne, byl jsem zrovna na záchodě," vysvětloval.
„Řekni nám něco o sobě," vyzval ho Brian.
„Jmenuji se Robert de Bill. Kluci mi říkají debile, ale maminka mi říkala Robertek." A zatvářil se úplně sladce.
„Opravdu?" zeptal se nevěřícně Robin. „Tak to radši nechci vědět, jak říká tvojí sestře Vibře."
„Nemám sestru Vibru!" ohradil se Robert.
„Zapomeň na to, on jen tak blbne," uklidnil ho Brian. „Máš rád školu?"
„Ne!"
„Jak moc?"
„Snažím se jí jakkoliv ublížit," řekl Robert.
Najednou se otočil doprava, rozběhl se a vší silou vrazil do zdi.
„Ou," řekl Robin a představil si tu bolest.
Robert se probral a malátně se zeptal:
„Ublížil jsem škole?"
„My tě bereme!" řekli oba kluci svorně a ukázali na něj zdvižený palec.
23.04.2010 16:18:23
,,Prosím studenta Robina Kybera, aby se dostavil do ředitelny!"
(...)
Ředitelna se nacházela v prvním patře v severní části školy. Byly to ocelové dveře s cedulí, na které bylo napsáno:
ŘEDITELNA
Ředitel školy
Chistopher Michael Edward Simple
Robin zazvonil na zvonek vedle dveří. Na obrazovce nad ním se objevila karikatura ředitele a zeptala se:
,,Přejete si?"
,,Jsem Robin Kyber, ředitel mě očekává," nahlásil.
,,Vítejte, můžete vstoupit," řekla karikatura a zmizela.
,,Vřelej dík," poděkoval Robin.
Dveře se odsunuly do prava a on vešel do prázdné chodby, na jejímž konci byly další dveře. Jakmile se za ním zavřely ty první, přejelo ho několik senzorů a ředitelna se otevřela.
,,Zdravíčko," pozdravil ředitele, když vstoupil.
,,Sedni si," poručil chladně Simple a dveře do ředitelny se opět zavřely.
,,Proč si mě zavolal?" zeptal se.
,,Jak si dovoluješ mi tykat?!" vyjel na něj ředitel.
,,Ty tykáš mě a já tykám tobě," vysvětloval klidně Robin.
,,Dobře, pane Kybere," souhlasil Simple.
,,Ano, copak si tedy přejete?"
,,Jistě jste slyšel hlášení o tom, že se ruší hodiny Logického myšlení, Kybere."
,,Jo, to sem zaslech," přikývl Robin.
,,A jestlipak víte proč?"
,,Protože mám uši."
,,Ale já nemyslím proč jste to slyšel!" rozzlobil se Simple. ,,Ptám se, jestli víte,proč nejsou hodiny Logického myšlení?"
,,Absolutně ne," prohlásil pevně Robin, kterého ředitelovo rozhořčení ani trochu nevyvedlo z míry.
,,Tak já vám to povím," řekl ředitel.
,,To budete strašně hodnej," rozzářil se.
,,Protože profesorka Bezduchá, z těch vašich srandiček, utrpěla vážnou psychickou újmu."
,,Nekecejte!" užasl Robin.
To už Simple nevydržel.
,,Vy jste přemluvil svoje spolužáky, aby dohnali profesorku Bezduchou k šílenství! A zkoušel jste to i na ostatní! Profesorka Catbrasová bude mít kvůli vám na doživotí trauma z krve! Ještě budu muset poslat Bezduchou do lázní! A to vše jen kvůli vám!"
Ředitel se chytil za srdce a hluboce dýchal. Došel ke schodům do druhého patra.
,,Potřebuju prášek," řekl.
,,Přece byste si nenechal ujít příležitost mě potrestat," podivil se Robin.,,A mimochodem, to zábradlí, kterého se zrovna právě držíte je celé od oleje."
Simple se zděsil, rychle sundal ruku a podíval se na ni.
Robin se hlasitě rozesmál a ukázal na něj.
,,VYPADNĚTE!" zařval ředitel.
Kybera nebylo třeba pobízet dvakrát. Využil hned první příležitosti, jak vypadnout. Tlačítkem na stole si otevřel dveře a pak i druhé a vyšel ven.
(...)
Ředitelna se nacházela v prvním patře v severní části školy. Byly to ocelové dveře s cedulí, na které bylo napsáno:
ŘEDITELNA
Ředitel školy
Chistopher Michael Edward Simple
Robin zazvonil na zvonek vedle dveří. Na obrazovce nad ním se objevila karikatura ředitele a zeptala se:
,,Přejete si?"
,,Jsem Robin Kyber, ředitel mě očekává," nahlásil.
,,Vítejte, můžete vstoupit," řekla karikatura a zmizela.
,,Vřelej dík," poděkoval Robin.
Dveře se odsunuly do prava a on vešel do prázdné chodby, na jejímž konci byly další dveře. Jakmile se za ním zavřely ty první, přejelo ho několik senzorů a ředitelna se otevřela.
,,Zdravíčko," pozdravil ředitele, když vstoupil.
,,Sedni si," poručil chladně Simple a dveře do ředitelny se opět zavřely.
,,Proč si mě zavolal?" zeptal se.
,,Jak si dovoluješ mi tykat?!" vyjel na něj ředitel.
,,Ty tykáš mě a já tykám tobě," vysvětloval klidně Robin.
,,Dobře, pane Kybere," souhlasil Simple.
,,Ano, copak si tedy přejete?"
,,Jistě jste slyšel hlášení o tom, že se ruší hodiny Logického myšlení, Kybere."
,,Jo, to sem zaslech," přikývl Robin.
,,A jestlipak víte proč?"
,,Protože mám uši."
,,Ale já nemyslím proč jste to slyšel!" rozzlobil se Simple. ,,Ptám se, jestli víte,proč nejsou hodiny Logického myšlení?"
,,Absolutně ne," prohlásil pevně Robin, kterého ředitelovo rozhořčení ani trochu nevyvedlo z míry.
,,Tak já vám to povím," řekl ředitel.
,,To budete strašně hodnej," rozzářil se.
,,Protože profesorka Bezduchá, z těch vašich srandiček, utrpěla vážnou psychickou újmu."
,,Nekecejte!" užasl Robin.
To už Simple nevydržel.
,,Vy jste přemluvil svoje spolužáky, aby dohnali profesorku Bezduchou k šílenství! A zkoušel jste to i na ostatní! Profesorka Catbrasová bude mít kvůli vám na doživotí trauma z krve! Ještě budu muset poslat Bezduchou do lázní! A to vše jen kvůli vám!"
Ředitel se chytil za srdce a hluboce dýchal. Došel ke schodům do druhého patra.
,,Potřebuju prášek," řekl.
,,Přece byste si nenechal ujít příležitost mě potrestat," podivil se Robin.,,A mimochodem, to zábradlí, kterého se zrovna právě držíte je celé od oleje."
Simple se zděsil, rychle sundal ruku a podíval se na ni.
Robin se hlasitě rozesmál a ukázal na něj.
,,VYPADNĚTE!" zařval ředitel.
Kybera nebylo třeba pobízet dvakrát. Využil hned první příležitosti, jak vypadnout. Tlačítkem na stole si otevřel dveře a pak i druhé a vyšel ven.